stories

Podzim

22. září 2017 v 11:17 | Cinereo
Pomalu se plahočil vlhkým listím. Obloha byla šedá, postupně se stmívalo a skrze opelichané stromy dopadalo na cestu jen minimum světla, které bylo nepřirozeně nažloutlé a dodávalo světu mnohem větší dojem plastičnosti, než je zdrávo. Chladno, vlhko a šero. Zhruba takový den, v jakém má každý slušný člověk chuť umřít. Pokládal jednu nohu za druhou, zcela automaticky, mechanizovaně a upřímně řečeno naprosto bezcílně, protože pokud člověku jde o jediné, a to sice zmizet na chvíli z vřelé náruče svého domova, stačí, že kolem sebe nemá čtyři stěny a nikoho se shodným DNA.

Listy se apaticky odlupovaly z korun, jak pod nimi kráčel, padaly k zemi a on si představoval, že to jsou malá tělíčka samostatných bytostí, která prosí o záchranu a jejichž překročením odsuzujete každé z nich k pomalému a bolestivému rozkladu na promrzající zemi. Jeden z listů mimoděk sebral a strčil si ho do zadní kapsy.

Nikdo se shodným DNA. To možná byla na jednu stranu trochu přemrštěná myšlenka, protože momentálně kolem nebyl prakticky nikdo a nic. Ptáci dávno odtáhli, matky se svými ratolestmi se zabarikádovaly doma v teple a park byl konečně takovým, jakým by měl každý park být. Malou oázou klidu a ticha v rušném a hlučném městě. Jen vítr ve větvích a tlející tělíčka pod nohama.

Na moment se zastavil a zaposlouchal. Teprve teď si uvědomil, že ticho není tak úplně tichem, v pozadí hrála z dálky hudba. Na druhou stranu, nebylo divu, že si to neuvědomoval, kdyby si ji připouštěl od začátku, připravil by se o spoustu depresivní atmosféry, v jejímž oblaku s oblibou proplouval světem. Nevědomky přidal do kroku ve směru, odkud hudba přicházela. Ale navzdory romantické představě osamělého cellisty uprostřed mlhou zahaleného parku, šlo o obyčejnou pouťovou hudbu. Nebo spíše toho, co se z ní v průběhu let vyvinulo.

Skrze kovový plot bylo vidět na ohromný a naprosto zdevastovaný pozemek, který byl propůjčován zábavám, jako bylo vystřelování lidí na laně do vzduchu nebo jejich nekontrolovatelné zmítání v prostoru bez nejmenší záruky jejich přežití. Zkrátka ideální volnočasová zábava, nebýt astronomických výšek vstupného a faktu, že jej platíte za možnost odevzdat svůj život do rukou podivných existencí, které k atrakcím patří stejně jako krysy ke každé správné bárce.

Láska na poslední pohled

13. října 2015 v 20:33 | Cinereo
Slza se mi přehoupla přes okraj očního víčka zpět do oka a zamlžila mi na chvíli úplně pohled. Bylo to sotva pět dní, než mi řekl, co si o mně skutečně myslí - celou tu dobu jsem to věděla, ale nedokázala ho přestat milovat. A ani teď mi úplně nedocházelo, jaký zmetek to je. Pět dní přiběhlo jako voda a on se vrátil ze dveří. Ta zlá, zlá slova rozhýbala vzduch, když mu zalézala zpět do hrdla, já jsem naopak cítíla vzdychy čirého zoufalství, jak mi rozvlňují rty a soukají se přes jazyk a hlasivky hluboko do plic. Znovu jsem se rozplakala v našem společném rudém křesle. Potom vycouval zpět do práce a já se vrátila k psaní a myšlence, že by mi bylo lépe jako svobodné. Inkoust se z papíru vtahoval vzhůru do propisky a mně se konečně přestala držet nepříjemná předtucha ohledně konce našeho vztahu. Byla stále slabší, nečitelnější, menší, až se v mé hlavě úplně scvrkla a utekla jedním z uší ven. Společně s ubíhajícími dny bylo všechno lepší.

A pak proběhl náš první usmiřovací sex, poněkud rychle a neohrabaně na podlaze obýváku. Když jsme byli před největší vlnou křiku našich libid, odtrhl se ode mě nečekaně, a košile, co doposud ležela ledabyle zmuchlaná na podlaze se mu téměř samovolně natáhla zpět přes hlavu. Bubínky se mi opětovně rozkmitaly a on sotva metr ode mě spolkl další obvinění. Touha ustupovala společně se vztekem.

Byli jsme spolu sotva pár týdnů. Všechno na něm mě stále více přitahovalo, čím kratší dobu jsem ho znala, tím tajemnější pro mě byl - a tím přitažlivější. Naše poprvé bylo krásné - těsně před navrácení se do klubu na kamarádčinu právě končící oslavu. Postavila jsem zpět na bar několik Sex on the Beach a barman vrátil sympatickýmu fešákovi vedle mě sto dvacet šušní. Jmenoval se Matěj a vídali jsme se občas na nějakých těch podobných akcích. Vždycky pil, ale teprvě teď jsem ho poprvé viděla, jak si z popelníku bere zpět do ruky nedopalek a škrtnutím o dno popelníku znovu rozsvěcuje jeho konec. Uhlík se rozzářil a současně s jeho světlem se Matějovi vrátil do plic kouř z okolí.

Stopy ve sněhu

22. září 2015 v 21:40 | Cinereo
A tak jsem tam stála. Ona tam stála. Zíraly jsme jedněma očima na tu samou krvavou spoušť pod našima nohama a mně bylo v ten okamžik jasné, že jsem znovu zklamala.
Nezklamala, zavrčela mi uvnitř lebky, až se mi otřáslo celé tělo, chlupy naježené a krví pomalované tesáky bíle civící do noci, tohle jsi zkrátka ty.
"Sklapni!" Chtěla jsem ji okřiknout, ale z hrdla se mi vydralo jen vzteklý a bezmocný štěkot. Co teď? Co teď? Čert vem toho zmetka, s radostí bych ho rozsápala znovu, ale co s tím tělem? Tedy, s tím, co z něj zbylo. Krvavá břečka.
Uteč. A vládu nad nohama opět přebírá ona. Deru se pryč tisovým křovím, přes zmrzlé trávníky a zledovatělé cesty, všude za sebou nechávám mohutné šlápoty o velikosti dvou lidských dlaní, od tlamy mi stoupá pára a já si jsem do morku kostí jistá, že pokud se nevytratím během několika následujících minut za hranice města, noviny budou mít zítra spoustu materiálu ke strašení svých čtenářů. To budou mít tak jako tak.
Utíkej. Utíkej. Utíkej. Zastav. Zavětři. Běž. Přepínám na automat, přepínám na ni, tentokrát dobrovolně, narozdíl od incidentu, k němuž došlo před ani ne dvěmi minutami. Krev. Konstatovala, když jí jazyk volně visící z tlamy znovu naráží na rudé zuby. Hlad.
"Buď zticha!" Další rozezlené vrčení. Za necelou minutu jsem na druhém konci lesoparku, u jeho hranice, dech se sráží v ledové černotě, jaká mě obklopuje a zároveň chrání před případnými zraky případných kolemjdoucích.
Zavětři. Jsem tu sama. Pryč. Několikrát nervózně probíhám kolem vysokého železného plotu, se kterým si naštěstí nikdo nedal tu práci, aby mu budoval jako opěru i betonovou zídku při zemi. Stačí několik mohutných záběrů předními tlapami. Běž.
Stopy vedoucí k díře pod plotem, jakou by se zvládl protáhnout medvěd. Snad město obviní medvěda, protože se obávám, že nebude v mých silách držet ji neustále pod dozorem. Malé noční výlety jsou cenou za relativní klid přes den. Někdy se noční výlety ale trošku vymknou, jako tomu je dnes.
Běž. Nemám ponětí, kam se ženu, ale míjí mě kmeny stromů, hladově temná křoví. Rytmus vlastního dechu, dunění rychlého běhu, další kmeny stromů. Polyká mě temnota a já se jí poddávám. Jsem temnota. K čemukoliv se přiblížím, spálím svým mrazem. Nebo ohněm. Ztrácím přehled, kde je nahoře a dole, ale ona to ví. Ona běží, dýchá, nechává pumpovat srdcem tu jedovatou břečku do mých žil. Ona, temnota nebo měsíc, který si samým studem radši zahalil tvář do šedých mračen. Ztrácím se ze svého těla. A pak už necítím ani svou vlastní bezmoc.

Probouzím se zimou. Zprvu váhám a doufám, že vše byl jen zlý sen. Omyl. Nebe se začíná rozednívat, na nahé kůži mě štípe chlad. Necítím ruce a jsem zpola zasněžená. Hned po touze ohřát se se mi daří až příliš detailně se rozvzpomenout na předchozí události. Chytám se kolem pasu a vyvracím všechen obsah svého žaludku. Na jazyku mě zasvrbí hořká železitá chuť. Aniž bych otevírala oči, zahrabávám všechno, co ze mě vyšlo, pod sníh. Nevím, co bych mohla vidět, a nechci to vědět. Jsem zrůda.
Musím být někde v prohlubni, protože i když slyším zuření větru, necítím na kůži nic. Nebo jsem zkrátka jen přišla o všechny nervy v kůži, což by s okolní teplotou také nebylo nemožné. Chce se mi znovu zvracet. Hnusí se mi, co musím udělat - už tak udělala dost problémů, ale není jiné cesty. Můj kabát zůstal roztrhaný společně se vším dalším oblečením na místě a zpět do bytu nemůžu, nemám klíče...
Klíče. Od mého bytu. Zůstaly v kabátě. Svět se ještě jednou otočí a tentokrát s tím nemá jinovatka na holé kůži co dělat. Klíče. Budou mít mé klíče. Najdou mě. Najdou.
Nenajdou, šeptá dotěrně. Utéč nebo bojuj. Cítím, jak se začíná tlačit a prolévat do mého těla, její mohutná a divoká síla, horko, jaké z ní vždy sálá. Strach z následků se ani zdaleka nemůže vyrovnat touze po teplu. Poddávám se. Ozývá se zvuk stokrát hlasitější trhání látky, obaluji se do hřejivého kožichu a znovu stojím na všech čtyřech.
Přesvědčení, že každou vteřinou umrznu k smrti, mizí, ale vědomí, že jsem si svou neopatrností zabarikádovala cestu k relativnímu soužití s moderním světem.
Pořád lepší, než aby si tě násilím vzal jeden z nich, podotýká nebývale příčetně. Možná jí včerejší venčení opravdu udělalo dobře. A dokonce s ní z části souhlasím.
Rozhlížím se. Větřím. Nemá smysl tu zůstávat, a tak se protentokrát bez pobízení vydávám směrem opačným od starého města.
 
 

Reklama