opinion

Lidskost? Přímou čarou do kopřiv

30. ledna 2016 v 14:53 | Cinereo
Ne že by bylo něco zvláštního nebo neobvyklého jezdit ze školy s nervy nadranc, vystouplou žílou na čele nebo snad chutí někoho sprovodit ze světa, ale občas míra vnitřního rozhořčení nad světem přeci jen přesáhne doposud nastavené meze. Například v okamžiku, kdy stojíte na zastávce, z mraku nad hlavou vám krápe, sluchátka zvládají svou práci snad ještě hůř než normálně, a do toho se před vámi zjeví soucitný výjev.

Shrbená postava stařenky bezmocně postává před obrubníkem zastávky, čistě mimochodem - postávat před zastávkou znamená postávat na poněkud frekventovaných kolejích, ověnčena třemi taškami plnými nákupu. Několikrát marně zvedne nohu a se zjevnou námahou se i se svým závažím nadzvedne o sotva pět čísel, poté však klesá zpět do kolejiště.

Reakce lidí kolem? Mrtvý brouk. Sotva dva metry od souboje mezi stařenkou a gravitační silou Země postává muž. No, muž, řekněme svižně stárnoucí hopper, který se statečně odmítl vzdát svého stylu bez ohledu na vlastní věk, v mezeře mezi vytahanou mikinou a směšně velkým placatým kšiltem dvě malá prasečí očka, jimiž sleduje situaci před sebou, ale to je tak zhruba všechno. Chování ostatních není ničím jiné, o což hůř, že polovinou z nich jsou studenti, druhou polovinou zdánlivě normální kolemjdoucí - nejlepší částí ovšem zůstává, že drtivou diváků jsou chlapi. Potlesk, potlesk vašemu gentlemanství, pánové.

Nikdo - až na shrbenou ženu takřka s jednou nohou pod tramvají - se nehýbe. Nakonec tedy stařence do bezpečí na chodníku pomáhám já a další žena, jejíž tělesná konstrukce je zhruba stejně atletická jako ta moje, přičemž všechny kolem častuji obviňujícími pohledy bez ohledu na jejich zbytečnost.

Digitální degenerace od roku 1984

2. prosince 2015 v 20:31 | Cinereo
Tak tam se přesně nikdo z nás nepohybuje, nikdo z nás a nikdo z vás, co čtete tenhle článek. Ve stínu? Možná. Můžete se sedět doma a desetkrát si opakovat, že jste naprosto sami. Že kdybyste právě teď dostali infarkt uprostřed obýváku, nikdo si nevšime. Nikdo nezaznamená, že si zvesela tlíte na huňatém perském koberci po babičce a z oka vám zírá do světa namísto panenky narůžovělá larva. Po týdnu vás třeba někdo skutečně objeví, protože schránka dole v baráku puká ve švech od letáků z Baumaxu, maminka se vám nemůže dovolat a telefon zůstává nezaplacen déle, než je zdrávo. Tak by tomu možná bylo ještě před deseti lety. Ale ne dnes.

Dnes sedíte v rohu zhasnuté místnosti, obličej mdle osvícený matnou září displaye telefonu. Instagram. Tumblr. Facebook. Instagram. 9gag. Gmail. Snapchat. Tinder. Moves. Google fit. A Google fotky. A Google fšechno.

"Proč ti tak trvá odpovědět?" Čílí se kamarádka na Messengeru a ztrácí hlavu ze zpoždění odpovědi o několik desítek minut. "Proboha odpověz, kde se flákáš?" Žijeme v iluzi, že musíme být stále přítomni, a to všude. Musíme všechno vědět, musíme všechno vidět a všechno slyšet. Cizí soukromí se pro nás v dnešním světě stalo tabu a my se ho štítíme jako čert kříže. Jak se jeden může divit virtuální šikaně? Vždyť jde o velký pokrok! Terorizování obětí z pohodlí vlastního obýváku, no kdo by to nechtěl? A stačí k tomu jen mobil po ruce, šikovná fotka, krátké video nebo pouhý screenshot něčího textu. Je to snadné a není se čemu divit.

Prší, rostou houby a fašismus

20. listopadu 2015 v 0:19 | Cinereo
Definitivně jsem se rozhodla, že chci být v příštím životě sekvoj. Na prvním místě, sekvoje vůbec nemá hroty (míněno jako neblahé kořeí života a největší voser, jaký kdy svět spatřil). Na místě druhém, pokud se ve světě válčí - a předpokládejme, že se nevyvine nová technologie na základě sekvojového dřeva, nevypuknout globální požáry pralesů nebo se nezaloží nevhodně umístěné bunkry, kde bych já jako sekvoj rostla, bylo by mi to těžce u jehlic. Na místě třetím, nemusíte řešit lidí - takového člověka potkáte se štěstím jednou do roka (a abychom byli přesní, ani bychom ho nepotkali, naopak on by se za námi připlížil a s udiveným och by nám civěl na korunu. A tím by to haslo. Sekvoj se musí mít fajn. Jen si fotosyntetizujen a sem tam v sobě nechá ubytovat pár ptáků a nabízí své větve ptákům na spaní. A tím to pro ni končí. Byla bych dobrá sekvoje. Mám ráda floru i faunu všeho druhu a ani v nejmenším mi nevadí samota.

Ale já nejsem sekvoj. Jsem člověk. Jsem ke všemu holka, co každý den prožívá tuny a tuny hormonálních výlevů, přelivů, zálevů - a to ještě ze stran jiných holek a jiných lidí. Hroty jsou denní chleba, co nekupuju, protože na něj nemám peníze a než ho stihnu sežrat, tak ta mrcha pokaždý zplesniví. Lidi potkávám pořád. Známý lidi, neznámý lidi, lidi, co neznám, ale oni mě chtěj znát, tak na mě mluvěj, já se usmívám a uvnitř si přeju s hysterickym křikem utýct. Pokud je válka, nejen že to zaviní někdo a někteří z mých lidských kolegů bez ohledu na to, že většina z nás z toho nic mít nebude a všichni budou pouze trpět - a jako jemnou perličku mi to totálně pokazí mé veškeré plány na současný pokus reinkarnace. Jo, válka. A ještě k tomu pořád prší. Ale aspoň roustou houby. A s nima teda i fašistický výroky některých spouobčanů, média naprosto cenzurující podstatné světové problémy a moje osobní zmatení ohledně vnímání pana prezidenta.

Allah akbar

14. listopadu 2015 v 10:19 | Cinereo
Migrační krize neustále zesiluje, stejně tak krize celého světa společně s tímto problémem. Teroristické útoky jsou stále větší hrozbou, což pochopitelně jen vyvolává neusmírný odpor k uprchlíkům - oprávněně i neoprávněně. Zavírají se hranice a snaží se potřít válka v Sýrii, USA i Ruskem. Válka dvou velmocí na malém kousku vyprahlé půdy. Co všechno se ještě může stát? Tolik lidí trpí, po celém světě.´Dochází k miniaturním a paskvilním vítěztví v podobě zastřelení maskotů celé situace jako je džihádista John. Dochází k obrovským pomstám na obyčejných lidech. A to všechno k čemu? K čemu všechen ten smutek je?

Sto dvacet lidí bylo zabito. Osmdesát lidí je současně v kritickém stavu. Šest násilných incidentů. Osm teroristů, všichni již mrtví.

K největšímu masakru došlo v Boulevard Voltaire, kde probíhal koncert metalové kapely Eagles of Death. Útočníci vtrhli dovnitř a začali střílet do davu. Lidé se nažili utéct, ale nemohlo se to podařit všem. Ti pomalejší byli zabarikádování uvnitř síně a postupně všichni odstřeleni. Hůř než zvířata. Allah akbar.

A kvůli čemu? Kvůli čemu musí tolik lidí stále umírat?

Psaní je intimní záležitost

11. listopadu 2015 v 9:50 | Cinereo
"Dáš mi něco přečíst?" Ptá se osoba naproti mně a já na ni vrhám značně nejistý pohled s pusou plnou panini, Arizonou v ruce a výrazem s lehkým nádechem zajíce, kterému se při jeho nevinné pastvě mihne přes hřbet stín orla.
"Uhm..." Snažím se vykoktat alespoň trochu smysluplně a polykám zpola rozžvýkané sousto. Uhm, ne? Uhm.. ani sakra omylem, protože psaní je pro mě docela intimní záležitost? Ne, protože se ve psaní odráží můj psychologický rozbor? Ne, protože se neumím fyzicky oddělit od svého textu a vždycky v něm zanechám nějakou stopu, podle které by mě mohl někdo najít? Ne, protože je to zkrátka příliš osobní a já tě sotva znám? Ne, protože... prostě sakra ani omylem?
"Jasně," odpovídám s bleskurychle nasazeným úsměvem, "ráda!"

Ano, tak zhruba takhle to funguje. Přibližně podobnou reakci předvedu pokaždé. A jakmile ji provedu, mám výsostnou chuť se jít někam do kousta zastřelit. Fuj. Posílat někomu své texty. Fuj. Ale jasně, kámo, placák a brofist a podobný prázdný rituály, na nichž všichni s radostí lpíme, proč by taky ne. Haha. Ha. Hahahaha. Chci umřít.

A tak večer sedím nad rozpitým čajem, zpola snědeným kuskusem a pixlou rucoly, co se do ní evidentně ještě v krámě dali brouci, a dumám, co mám zaslat. Několikrát projíždím svoje texty a u každého titulu si říkám: moc osobní. Moc stupidní. Moc malomyslný. Moc osobní. Moc osobní. Moc osobní a ještě ke všemu ofenzivní. A co uděláte v momentu, kdy jste něco slíbili? Jak jinak.
"Proč jsi mi nic neposlala?" Ptá se osoba znovu.
"Je, promiň," předstírám svou hloupost, v čemž mám mnohaletou praxi, "já zapomněla."
A tak nad svými texty sedím znovu. Jde do tuhého a mně je jasné, že tentokrát se z toho úplně nevykroutím. Nakonec vybírám něco v podstatě náhodně a s dramatickým odklonem hlavy od obrazovky počítače odesílám osobě zmíněné výše.

Darování plasmy

4. listopadu 2015 v 21:13 | Cinereo
Potom, co jsem se přestěhovala do vlastního bytu, pořídila si všechny možné i nemožné kýčovité odpady pro zavedení toho klasického "domácího prostředí", překonala několik osobních hladomorů a nedobrovolných sklouznutí k anorexii, Velkou ponožkovou krizi i Období nedostatku internetu z důvodu postrádání jakéhokoliv finančního podstavce, úspěšně umořila k smrti a znovu nakoupila několik pokojových rostlin, došla má fantastická hlava k rozhodnutí, že nejsem dost chudá. A co děláte, když máte moc peněz? Rozhodnete se darovat charitě. No, to si sice pořád opakuji, ale zatím pořád skutek utek, každá koruna dobrá a žádná práce k nalezení.

"Co to máš s rukou?" ptám se přihlouple a lokám si vody ze staré lahve Arizony k snídani. Voda k snídani. Yum.
"Byla jsem na odběru plasmy," odpovídá Terka a ukazuje mi důkladněji modřinu na svém předloktí. "Pokud projdeš prohlídkou u doktora, máš nad 50 kilo a nebereš nitrožilní drogy, napíchnou tě na přístroj, odčerpaj cca 600 ml plasmy, krvinky ti vrátí zpět do těla společně s roztokem. Je to pro dobrou věc, tak jsem tam šla." A jak jinak, na to já slyším. Naprosto stupidně, jako ovce, ano, ale chci dělat něco trochu prospěšného, když už takhle má moje osoba hodnotu zahozený žvejky. "Jo a ještě jako bonus dostaneš asi čtyři stovky." V ten moment se teleportuju přímo na místo odběru.

Sbohem, předsudky

29. října 2015 v 16:23 | Cinereo
Obě strany si to neuvěřitelně ztěžujeme a není to ani zdaleka fér. Slýchám často ty nesmyslně nadsazené žádosti a přání ohledně kluků, ale stejně tak ohledně holek. Naše doba nehraje ani zdaleka v racionálním duchu lidské expirace a nedokonalosti. Automaticky počítáme s tím, že e narodíme dokonalí, chvíli budeme tápat, ale pak se zázračně probudíme do "reality", dostaneme všechny své potíže pod kontrolu, vyrosteme do krásy a síly, jistoty, nabudeme sebevědomí a vyvrátíme pochyby všech lidí kolem. A záporák umře i přes naši snahu ho zachránit a pak odjedeme na bílém poníkovi do západu slunce.

Takhle to ale bohužel není. Jasně, u nás nastává zlepšení a dochází k posunu vpřed, k naučení se žití sama se sebou, ale to nic nemění na nepřiměřených bystrých pohledech lidí kolem. Všichni mají vyvalené oči a čekají, co se se mnou stane.

Například moje babička. Je na mě hodná, ale zkrátka žije ve své idylce ohledně mě. "A vaříš?" Jo, vařím, ale ve skromném měřítku studenta, takže... vlastně ani ne. "A co teda děláš o volném čase?" No, kreslím a píšu. Spím a učím se. "Hm... A už jsi to urovnala s tátou?" Jo, přála bych si to - ale nemůžu to úplně táhnout jen ze své strany - to zkrátka není možné. Takže ne, neurovnala. "Tvoje sestřenice už je tak dospělá, je vystudovaná kosmetička a teď odjela do Ameriky. Co bude s tebou?" No, ještě studuju gympl, jen tak mimochodem, chystám se na vysokou. "Ach jo."

"Zklamáváme" lidi kolem sebe bez přestání, ale termín "zklamat" je sám o sobě neuvěřitelně iracionální. Jsme sami sebou - jasně, být smažka pod mostem, co den tráví jen sebelítostí a krádežemi pro kdesi cosi a bůhvíkoho, to není životní styl. Musíme se snažit. Ale není naší povinností dodržovat stupidní rámce nasazené lidmi kolem. Jde o to najít si své vlastní, najít někoho, kdo je s námi sdílí a oceňuje nás pro to, čeho dokážeme v našem vlastním pohledu na svět dosáhnout. Najít vlastní způsob použití síly, Luku. Nebo tak něco. Asi. (Jo, puberťačka teď objevila Ameriku levným a špatně dosazeným citátem, bingo. A taky, sebekritika je taky jedno z mých hobby.)

Vzpomínka na světlo

18. října 2015 v 16:19 | Cinereo
Včera jsem šla s Plašandou na Signal Festival, v tašce zastrčená bageta z Bageterie, v kapse krabka plná drog (pouze zelenina, bez obav - po dlouhý době a navíc na téhle akci tomu nešlo dolat). První přecházíme přes Letnou, odpalujeme první brč a hádáme se, jestli se na zemi válí perský koberce nebo želva. Scházíme kolem Stalina, po mostě na druhý břeh Vltavy, podél nábřeží a zvesela do centra. V Palladiu odchytáváme z brigády Buřinu a protentokrát ve třech dáváme další brko. To zaklápíme Friscem a pokračujeme v nočním putování. Kultura, drogy, kultura, drogy. Je příjemný to v tomhle systému kombinovat, do toho jsem se ještě pro jistotu prolila kofeinem, takže večer stál vcelku za to. Speeding na maximum, smích a paranoidní strach z davu kolem. Příjemný sobotní večer.

Čas měnil rychlost svého plynutí, prostor kolem nás se přetvářel jakoby samovolně (podle Google Fit jsme za ten večer/ráno ušly 13 km). Najednou bylo pů jedenáctý, my jsme seděly po bůhvíjak dlouhym okruhu před Rudolfinem. To už v sobě máme brka celkem tři, necháváme se fascinovat osvětlenou sítí. Plašanda hypnotizovaně sleduje barvy nad našima hlavama a po tváři se jí rozlévá značně vyfetovaný úsměv (čemuž jsem se smála s přestávkama na jezení nečeho, co se mi zase ocitlo v ruce - pořád jsme jedly, nevím, kde se to žrádlo pořád bralo). Já jsem nebyla v moc odlišném stavu. Ale myšlenky se nerozutíkaly tak intenzivně a tak divoce jako obvykle, pořád se na jistotu stáčely k tomu samému prvku, k té samé otázce a myšlence. Jo, už možná tušíte. Ferdinand.

Kolem nás sedělo na stovku párů nechávajících se okouzlovat světelnými hrátkami dnešního večera a neopakovatelnou romantickou atmosférou vytvořenou kombinací starých kamenných ulic a zářící krásou budoucnosti. Všichni tam seděli nebo postávali, hlavy vzájemně na ramenou a jiskry v očích. A tady jsem byla já. Nezadáná celých osmnáct let, spálená jak čarodějnice jen abych si projednou nepřipadala tak sama a závistivě syčející nad každým polibkem kohokoliv kolem. A to všechno, protože jsem moc vybíravá. Protože si potrpim na "hodný kluky".

Dopis pro pány

11. října 2015 v 19:26 | Cinereo
Pořád se na internetu dočítám o nějakém tom sexismu. "Chlapy nás mají jen na sex, o nic jiného na nás nestojí!" Nebo zase z druhé strany oblíbené: "Ženská patří sakra do kuchyně, prostě někam daleko od peněz, aby to zase všechno nevyluftovala z okna ven!" Upřímně nerozumím, o co oběma stranám jde. Obě strany si jsou vědomy, že se to na druhé straně barikády nebere tak horké, jak se to vyřkne (pokud daný řečník pochopitelně nemá IQ jako průměrná teplota mraženýho file), ale i tak je už tak nějak "společností očekávané", aby se na danou poznámku už jen z vlastní hrdosti ohradil, urazil a přinejlepším žádal hluboké omluvy. Ale protože jsem slečna (haha), budu zde psát jen o nás, o slečnách - tím nás ale nevyzdvihuji, jen spíš vybízím nějaké klučičí blogery, aby se ujaly "druhé části" tohoto článku, protože bych si o tom taky ráda početla (mrk - a myslím to vážně).

PÁR FAKTŮ PRO PÁNY

1) Na prvním místě, ženská nepatří jen do kuchyně. Jasně, je obrovský plus vracet se domů po práci a najít na stole pečenýho krocana s nádivkou, dvěma vomáčkama a plentou příloh na výběr, rozumim tomu. Ale my ženský bychom to ocenily taky. Hm, ale smůla, máš vagínu, tak žádnýho jídlo, co si neukuchtíš sama, se ti nedostane. Chyba lávky, děvče. Copak je tohle fér? Když už vaříme, děláme to z dobrý vůle a lásky, tak se alespoň obtěžujte poděkovat, přehnaně mlaskat a dát najevo nějakou tu vděčnost (a ušetřit se tak večerního "bolení hlavy" apod.). Třeba.

2) Na místě druhém, jak už jsem psala v jednom dávno smazaném článku, přestaňte se navážet do naší menstruace. Ano, máme ji, ne, není to příjemný, natož na to ještě poslouchat blbý kecy. Z drahýho pohlavního orgánu vám teče spousta krve, je to cítit jako pobodání od sršáňů, skrz břicho se ven pravděpodobně dere vetřelec, hlava třeští, a pak za váma ještě přijde nějakej kretén s pivem v ruce, znale se na vás podívá a posměšně prohlásí: "Tváříš se nějak nakvašeně. Máš krámy?" Hahahahaha. Ha.

50 odstínů šedi

7. října 2015 v 20:35 | Cinereo
Svět je obrovský a plný miliard lidí. Miliard lidí, miliard osobností, miliard tužeb po odlišení se, po originalitě. Miliard duší s jediným přáním: žít s povšimnutím okolí. Jak se může v tak obrovském světě jeden prosadit? Je vůbec možné zviditelnit se, když nemůžete ničím kontrastovat?

Lidé se o kontrast se svým okolím snaží v podstatě veškerou svou existencí. Každá móda začínala jako pouhá extravagance, každý sloh vznikal jako protiklad tomu předchozímu, každá pokroková myšlenka se budovala v samotném základu jako "odvážná". Směry, myšlenky. Protiklady protikladů protikladů, vzniklých na základě protikladů protikladů protikladům původních myšlenek. A kde jsme teď? Kde je dnešní doba? Dnešek je prohlašován za multikulturní dobu, kdy neexistuje jeden módní trend, ale napříč "vrstvami" obyvatel, kultur, národů, oblastí se mísí různorodé výstřelky nebo sprznění bastardi původních směrů. Není jak se odlišit, protože není vzor, kterému bychom se mohli vzdalovat.

Buďme sobečtí

4. října 2015 v 23:02 | Cinereo
Sedíme s Buřinou na podlaze mé koupely, taháme z vodnice a hrají nám k tomu nesmírně netématicky romantický Kodaline. Nebo teda ne netématicky, ale jednak se na sebe neplánujeme vrhnout, druhak zase umíráme. Hroty, které snad už nemá ani cenu rozvádět. Jak jinak taky, žeano.
"Pírko vážně neni křesťan," říkám nakonec a pouštím ke stropu obláčky dýmu, "tohle by slušnej člověk - křesťan, kterýho jako v touze po dobru chápu - neudělal." Buřina se už ani nevyjadřuje, jen pokyvuje, usrkává příliš rychle chladnoucí kafe z psího hrnku a obě se nevysloveně pídíme po odpovědi. Proč? Proč se nám všechny tyhle hovadiny dějou?


Ale je to v podstatě dokonale (s)prostý. Člověk někoho potká, a ten někdo drží v náručí sklenici medu. A hele, med, řekne si bystrý člověk, ale sakra, někdo ji drží. Dá se tedy do řeči s medovým majitelem. V průběhu konverzace si společně s nějakým tím částečně fingovaným smíchem řekne, že možná není tak špatný, ale med je prostě lepší. A tak se na ni (jakože mimoděk) zeptá. Majitel odpoví, že ji má k obědu. Hm, tak to máš ale blbý. Výčitky svědomí? Nope. Ostýchavost? Nope. Sklenice je do pěti vteřin (sekund, abychom byli fyzikálně přesní) vyrvána z vlastníkových rukou a už hurá pryč. Zloděj polovinu medu ze sklenice vyhrabe ven, přímo do svého chřtánu a zbytek, co se dovnitř zkrátka nevešel, si s radostí matlá kolem huby. Tohle je pecka, pochvaluje si, když uvidí, jak se k němu přes teoretický trávník nasupeně žene bývalý majitel a křičí, ať je mu jeho drahá pixla navrácena. Zloděj krčí rameny a nechává med medem. Stejně už jsem přežranej, tak co, a kráčí suverénně pryč od konfliktu. Okradená osoba zírá na sklenici válící se u jeho nohou. Med v ní líně vytáká ven, ale i když se lákavě třpytí v žáru teoretického slunce, podařilo se mu do sebe zamíchat jako bonus i několik hmyzáků a trochu slin přežraného zloděje. To se už žrát prostě nedá, spílá hladový, ale k jídlu na dosah se už nehrne. Naopak se otáčí na podpatku a jde s kručením v břiše chcípnout někam pod vrbu. Ponaučení? Být zlodějem je výhodné.

Nikdy to nevzdávejte!

16. září 2015 v 22:22 | Cinereo
Dozajista si vzpomínáte na smutný příběh blogerky, který se tu před časem právem často objevoval, o jejím smutném osudu. Teď, když uplynula ona vlna různých reakcí, bych se ráda i já sama vyjádřila k tomuto tématu, abych se podle svého nejlepšího svědomí jen nepřipojovala k mediální bublině a nepřiživovala se na cizím, tolik nešťastném osudu. A k podobně nešťastným osudům lidí, kteří neměli to "štěstí", a nikdo na ně takhle hromadně nevzpomenul.

Podobných osudů není málo. Téměř všichni studenti trpí depresemi, naše psychika je v kelu, vždyť to znáte. Proč by jinak byl u naší věkové kategorie styl tumblr. tak populární? Deprese, pesimično, tragika. Znechucení světem i lidmi v něm, nedůvěra ke všemu a všem, marnost světa. Sounáležitost v podobě smrti. Spousta negativních not, spřádající se ve spoustu tragických partitur. Některé dokonce tragicky i končí, a právě k těm bych teď chtěla promluvit, povyprávět jim a podělit se o něco málo, co mě naučil rok 2015. Byla to tvrdá lekce, a stále ještě neskončila. Doufejme, že byla hodnotná, stejně jako doufám v hodnotu svých následujících slov.

Rodinné hádky, každý den celý den, což vedlo k mému odstěhování se z bytu. Pamatuji se, když jsem tu spala první večer sama - venku rozmrzaly sněhové břečky, v ulicích ležel ledový smog a tma se vtírala do děsivě prázdných oken. Zdi i police v mém skromně zařízeném 1+1 nesly jen vítr. Byla jsem sama. Poprvé v životě, úplně sama. Moje "nejlepší kamarádka si něco začala s někým, na kom mi hodně záleželo... Ne tak úplně, jako na kámošovi. U levé plíce mi zůstala jen díra. Zprvu jsem se ji snažila přehulit. Hodně jsem se ji snažila hodně přehulit. A pomáhalo to, dočasně. Pak, jak to u psychoaktivních látek bývá, se dostavily negativní dozvuky - psychický propad. Deprese. Všechny pozitivní pocity se utlumily. Nezůstalo nic. Jako když necháte mrtvolu ležet v parku příliš dlouho, a než stihnete jít za kámošem a říct: "Hele, tady někdo pošel, pojď s ním něco udělat, alespoň ho dát do mrazáku, když uzení v THC nepomohlo." Torzo tam leželo. A leželo. Až tam neleželo a zůstaly jen bílé kosti. Vyhlazené větrem a vodou, anonymní, netčené. Rouztříštěné na prach, na nic, před pohledy všech a nikoho.

Neznáme se? Ne.

14. září 2015 v 19:29 | Cinereo
Svět se poměrně zásadně dost změnil za posledních sto padesát let, ale to zrovna vám vykládat nejspíš nemusím. Nemyslím si, že lidský kontakt se naprosto vymazal ze světa, ale rozhodně se značně zdeformoval, zmuchlal. Nebo ne snad zmuchlal, to by znamenalo, že má nějaký specifický tvar. Je to jen bílý list, papír, který míjíme, hledáme na něm vlastní písmo nebo alespoň jemu podobné, aniž bychom věnovali pozornost obsahu textu. Jsme si blízcí a přece tak anonymní.

Ale to jsem trochu odbočila, zpět tedy k dnešní době. Vytváříme si vlastní ideály vlastní podoby, modly sama sebe. Podívejte se na svůj například na svůj Facebook. Profilová fotka je co nejhezčí, možá trochu upravená. Nevědomky ztělesňuje to, čím chcete být. Popis naší osoby vystihuje naše nejlepší stránky, popisuje lepší já, jako by "zlá" a odvrácená tvář nebyla naší součástí. Nikdy jsme se pochopitelně nesnažili ukázat se lidem ve své celistvosti - proč taky? Nikdy nás tomu nikdo neučil, nikdy to po nás nikdo nežádal. Copak vy byste chtěli poznat i tu nejhorší část svých nejlepších přátel? Občas je lepší nevědět. A občas je lepší něco zkrátka nezmiňovat.

Je nás na světě spousta, je nás moc. Potkáváme se, smějeme se, dovádíme se k šílenství a pláčeme nad vykonaným i nevykonaným. Snažíme se porozumět. Jediným problémem je při snaze pochopit protějšek naše ego. Co to znamená pro mě? Co bych JÁ udělal na jeho místě? Nedokážeme se od sebe samých odprostit, nedokážeme pominout své zkušenosti a vnímání světa. Neumíme se úplně vcítit, neumíme se vzájemně pochopit. A v tom spočívá naše vzájemná anonymita.
 
 

Reklama