letters

O rodičích a lidech

Pátek v 14:43 | Cinereo
V životě je mnoho mezníků. První panák. První polibek. První jízda za volantem. První milování. (Ideálně ne všechno v tomto pořadí.) Mezi mezníky se však řadí i způsob vnímání svého okolí, sebe sama, ale i lidí v blízkosti - tentokrát si vezměme například konkrétně rodiče. Zprvu je adorujeme a máme je jako vzor ve všech ohledech. Poté nás nakopne puberta a my si uvědomíme, že vlastně dělají úplně všechno špatně, jsou to prakticky neschopní imbecilové a nemáme s nimi nic společného. Poté dojde i k jistému smíření, kdy vystřízlivíme, vystoupíme z té sebestředné bubliny a opět se rodičům trochu otevřeme. Muvíme s nimi, nasloucháme jim a sem tam i v něčem poslechneme, ale naslouchání někomu vede nenávratně i k přemýšlení a ke zvažování, přehodnocování stanovisek.

Každému se někdy stane, že zkrátka trochu ujede a plácne nějaký nesmysl, nebo skutečně šlápne vedle bez nějakého logického opodstatnění, tedy v jazyce normálního člověka se zachová jako kretén, což je ve výsledku následováno výchovným facanem od života (teď to schválně píšu trochu hyperbolizovaně, nemusí se nejednat o nic tak v zásadě fatálního - alespoň doufám). Ale když někdo volí svou cestu výkradně přes klacky a kamení a jeho každý další pohyb kupředu je doprovázen několika vymknutými kotníky a zloměnými končetinami, začneme tušit, že je něco špatně.

A teď zpět k rodičům. Znovu zde tedy opakuji východisko prvního odstavce: adorace - kritika - spřátelení / racionalizované sblížení. Problém nacházíme právě ve třetím kroku. Slovo racionalizované - tedy odůvodněné rozumem, nebo jak píše slovník abz.cz využití rozumové metody (což se mně osobně líbí jako definice snad ještě víc, alespoň konkrétně v tomto kontextu) - není použito náhodně, jak už bodří dozajista vědí. V momentě, kdy se zbavíte hormonového tsunami a zbavíte se tak růžových / černých / všechnybarvyduhy brýlí, začne se kaleidoskopický obraz krapet přetáčet a z neurčité směsi plastového odpadu se pomalým procesem poslepuje dohromady jediná mozaika.

Kuřátko

17. dubna 2017 v 0:37 | Cinereo
"Nehledě na to, jak jsem teď střízlivá, jsem z toho všeho kofeinu docela na káry," říkám a směju se na další tlustou bichli, ve které se schovává mně drahé pojednávání o České moderně. Buřina na mě civí z gauče, v klíně také s knihou, jen na rozdíl ode mě s přehledem psychologie. Dva rádoby humanističtí rádoby nezoufalci.

Ať už si člověk nalhává samotářství sebevíc, občas zkrátka není nad to sednout si pořádně nepohodlně na podlahu s jednou takovou tlustou knihou, poznámkama, desátým kafem za ten den a nápaditou dávkou obvykle nepřirozeného optimismu se pustit do práce po boku s člověkem, se kterým na to jste zvyklí. A výjimečně to není Ferdinand, ale Buřina. Buřina, kterou znám už přes pět let a Buřina, se kterou jsem se několikrát na smrt rozhádala (při zpětném pohledu kvůli totálním banalitám, za které bych si nejradši dala jednu po čuni) a znovu usmířila, protože, znáte to, občas je zkrátka lepší spolknout pýchu, i bez ohledu na fakt, že daná osoba nejí příliš mnoho ananasu, a omluvit se nebo to zkrátka přejít to a pokračovat s malou jizvou na cti a velkým kamenem shozeným ze srdce. A tohle není jen prachsprostý lesbický plkání na téma dokonalého dívčího vztahu v kontrastu s komplikovaným jednáním s opačným pohlavím, jde především o docenění několikaleté známosti.

Jak už jsem fňukala dávno a dávno, škodou je, že bydlí za sedmero horami, kam se její rodina odstěhovala, ale naopak štěstí spočívá ve skutečnosti, že je přinejmenším stejné hnědé uhlí jako já, takže je k osamostatnění se a úprku zpět do pulsujícího města ožívající historie blíž, než já k osobnímu bankrotu a vyhoření dohromady. A tohle malé navázání spojení, jako když byl natažen drát přes Atlantik a poprvé bylo možné zasílat kratičké telegrafické zprávy z jedné strany na druhou, je svou vzácností stejně tak bolestivě připomínající staré dobré časy, jako potvrzující má dávno padlá slova o tom, že zase bude dobře. A vida. Mraky se trochu rozestoupily, bez ohledu na to, kolik paprsků od mého zlatovlasého Ferdinanda tam nahoře za nimi přicházelo i předtím. Vážně doufám, že se Buřina dostane na fildu, a to nejen kvůli jejímu vlastnímu úspěchu, ale i kvůli zachování toho přátelství, které i když není žádný idiotský BFF, jak by si to Facebook a další kopa sociálních ideálů přály, je něčím hodnotným. Minimálně tím, jak je (alespoň mně) vzácným. A to stačí.

Oči a poetický propad

15. dubna 2017 v 17:12 | Cinereo
Čím víc času trávím s literaturou, tím víc se přimykám myšlenkám o tom, že cokoliv, co píšu já, je rovno svou hodnotou ptačímu trusu. Na prvním místě dokážu psát něco jen přiměřeně čitelného v případě, že jsem v depresi - v ten moment je to zase nepublikovatelné. Naopak když konečně přivedu na světlo světa něco, co přímo nestříká emocema, je to zase neuveřejnitelné, protože se na to nedá ani koukat, natož aby to šlo číst. Mít depresi z toho, že člověk nemá depresi, ze které by se mohl zpovídat. Krásný bludný čtverec (ten není volen náhodou, na rozdíl od kruhu má hned několik ostrých zatáček a hrotů). Kouzlo života však tví i v nekonečné rozličnosti klacků, které vám padají pod nohy, čímž pádem stačí jen uvařit si dobrý čaj, zaklonit se ve svém křesle a pomalu sledovat svět kolem sebe, jak se poddává entropickým orgiím a každou chvíli vás sešrotuje v sobě samém, abyste si nestihli ze svého ještě vroucího šálku ani přihnout.

Ať už je to křeslo nebo oko bouře, kde se nacházíte, můžete prakticky s jistotou předpokládat, že to nepotrvá věčně. A to je na jednu stranu i nesmírně útěšné, protože pak se můžete jen rozhodovat, po které z těch dvou extrémních poloh toužíte víc.

Procházíme se s Ferdinandem v pražském Podolí, jdeme po úzkém schodišti a střídavě valíme oči na krásné panorama, co se před námi otevírá, a střídavě na krásné (snad prvorepublikové?) domy, které tu nezúčastněně a otupěle den co den sedí, netečné ke světu pod sebou. V největším okně z nejvýše položených domů zabírá nejlepší výhled obrovské kočičí škrabadlo - což částečně vypovídá o decentním plivnutí na původní úmysl architekta, stejně tak o dnešních prioritách lidí.

Dopis pro Tebe

1. března 2017 v 18:53 | Cinereo
Zdravím,
to jsem zase já. Omlouvám se, že ti píšu tak málo, ale mám teď spoustu práce. Práce a školy, školy a sebe. Občas si připadám, že se propadám zpět ke svému ponurému a ke světu nenávistnému já, především kvůli stresu a nedostatku času hledat ve věcech ty lepší stránky, druhým důvodem by se pak snadno mohla stát moje osamělost. Nevídáme se tak často, jako jsme se vídávali. Ale to je v pořádku, jsi se svou rodinou. Zasloužíš si s ní být a já nemám nárok Ti v tom bránit, i když bych skutečně chtěla.

Právě se nad Holešovicemi setmělo a obvykle černé střechy se nachaly potáhnout temně fialovými odlesky od za obzorem mizícího slunce, já sedím u svého psacího stolu a doufám, že se mi psaním Tobě alespoň trochu uleví. Od doby, co tu nejsi, si uvědomuji, jak jsem osamělá. I když člověk přijde domů a jediné, na co má chuť, je prásknout sebou do gauče a nenechávat se nikým obtěžovat, a kdy namísto klidu přijde máma nebo mladší sestra a něco po nás chce a my se jen nesmyslně zlobíme, protože jsme unavení, je tenhle kontakt nedocenitelný. Skutečně nejstrašidelnější věcí na světě je samota.

Nezáleží na tom, jestli procházíme po ulici a potkáváme desítky lidí, záleží na tom, jestli potkáme nějakou lidskou duši - i když přiznávám, že to zní dost pateticky a prapodivně esteticky, ale je tomu tak. Osamělost lidské duše, obzvlášť pak té naší, je skutečným neštěstím. Člověk nepotřebuje lásku, pokud má dobrého přítele. A proto Ti píšu, příteli.

Vzpomínáš, jak jsme si slibovali se nikdy nerozdělit? Já jako by to bylo včera, a přece je to už rok. Je to rok, kdy se postupně odcizujeme, rok, kdy se každý z nás stává někým jiným, kdy se učíme od jiných lidí jinou řeč a jinou rétoriku vůči světu, a právě proto přijde čas, kdy si jednou doslova přestaneme rozumět. A proto Ti píšu, protože se mi chce brečet a chce se mi znovu se vrátit do té doby, kdy jsme sice byli blbci, ale kdy jsme byli blbci společně. A být blbcem ve světě sám je tuze těžké.

Rok co rok

10. února 2017 v 19:06 | Cinereo
Dobrá, svět nemusí být vždycky peříčko, a také peříčko vždycky není. I když občas se změní nějakým zázrakem ve velikou duchnu, která vás na prvním místě ztěžka zalehne a zpola zadusí, ale po chvíli lapání po dechu a tisknutí obličeje do prachu na zemi vás - pokud se neudusíte - také může zahřát. Rok uběhl jako voda a stala se spousta věcí. Na prvním místě je zavhodno podotknout něco málo i k minimálnímu dění na těchto stránkách.

Jako první z důvodů podtrhávám minimum času, a to sice kvůli nové škole (studuji bohemistiku v Praze, s čímž ale na druhé straně nijak nesouvisí množství hrubek tady) a kopci práce kolem ní (například teď bych se ideálně měla učit na zkoušku, ale po těch několika týdnech šrocení se na bobku vem to čert). S tím souvisí i skutečnost, že čím více o literatuře vím (a vím toho zatraceně málo), tím více si i uvědomuji, že moje vlastní ťukání/datlování/psaní je větší šmíra, než jsem si dovolovala doufat (ale to taky vem čert).

Na druhém místě figuruje poměrně podstatně i onen zvláštní jev týkající se šťastně zadaných a v životě v rámci možností spokojených lidí, a to sice neschopnost napsat cokoli, co by nebyl rozvrkaný růžový blábol, anebo uměle vyvolaná snaha o umění, jak tomu bylo posledně (odkaz nepřikládám, vy zase nehledejte, nestojí to za to) - a nutno podotknout, že to pod článkem i někdo z vás napsal, za což děkuji, protože není nic lepšího než objektivní kritika, takže pokud tohle bude stejného kalibru, neváhejte mne virtuálně ukamenovat, přátelé.

Holubí vejce

13. září 2016 v 20:02 | Cinereo
Stojíme pod hlavním portálem svatovítské katedrály, dolů na nás shlíží tuny kamene přetvořeného v umelecké dílo, kouzelně osvíceného reflektory v letní noci, tříštícího se o okna a vitráže, výhružně se tyčícího proti obloze a utvrzujícího každého živého člověka o jeho malosti. Dojem něčeho takového je s dnešní architekturou takřka nesrovnatelný, opravdu, nenahraditelný dojem.

Ferdinand společně se mnou zaklání hlavu a nechává na sebe působit tu neúnosnou váhu nepopsatelných emocí, i když on sám by to nikdy nenazval takhle uctivě. Na moment se víc kochám Ferdinandem, než samotnou stavbou před námi, jíž tma propůjčila ještě o něco éteričtější půvab než denní světlo.

"Jestli tohle nikomu nic neříká," komentuje tiše po chvíli Ferdinand se smrtelně vážnou tváří, "tak je to prostě kokot," dodává jedním dechem. "Tos řekl krásně," souhlasím a obcházíme obdivuhodný komplex z levé strany, liduprázdnými uličkami, i když je teprve před desátou a teplá letní noc.

Na náměstí U Svatého Jiří panuje ticho vyplňované jen poklidným zurčením kašny. Zastavuji na moment u ní a otáčím se přes rameno, abych pohlédla přes nikým netížené dlažební kostky náměstí. Ferdinand se na moment tváří, že nechápe, ale ten hrobový klid panující v samém srdci hlavního města je zkrátka božský. Každý by měl někdy poznat Prahu právě s touto tváří, Prahu, z níž skutečně pryští mystičnost, je plná zákoutí a stovky let starých kamenů ukrývajících své vlastní příběhy. Můžeme si třeba nalhávat, že všechny ty řeči o ceně historie jsou zbytečné, ale ve skutečnosti je tak snadné nás uhranout jak v argumentech, tak v dojmech. Nakonec jediné, co má hodnotu, je to, co přetrvá. My tím nejsme. Jen duchové součastnosti na chvilkové exkurzi realitou.

Ústecký kraj, iluzionismus a eklektismy

12. června 2016 v 21:15 | Cinereo
Rozevírá se přede mnou údolí a přímka horizontu je nezvykle dobře viditelná. Na její levé straně se zvedá vzhůru a opisuje oblý tvar Řípu, na straně pravé vybíhá se svým lidským výrůstkem Hazmburk, nakonec se ztrácí za Radobýlem, na němž podle pověsti sedával sám K. H. Mácha a shlížel romanticky do údolí. Na stole mi leží kniha pana Václava Cílka, což možná vysvětluje moji krajní rozervanost ohledně krajin, a stejně tak Morgensternova kniha básní, Beránek měsíc, která úspěšně navozuje melancholii a chlácholí veškeré společenské nezdary. Nad Vltavou se zvedá mlha a postupně pohlcuje celé město. Po kolikáté se mi naskýtá tenhle výjev, kolikrát jsem ho viděla a kolikrát ho ještě uvidím?

Trocha šedivějícího blankytu místního nebe se mi vpíjí do kostí. Na papíře pod svýma rukama kreslím primitivní náčrtky peřenců a myslím na svého Ferdinanda. Na Ferdinanda a na budoucnost, na své studium - zatím úspěšně zhnojené, na budoucí práci, na celkové vyhlídky jakožto Evropana a Čecha a svou tvorbu. Myslím na to všechno a jediným mým skutečným počinem je rýmovačka, kterou spěšně škrábu vedle kresbiček.

Všechny temné smutky,
hasí dobré skutky.
Já jsem ale líný prase
- zase.

Světlo každého z nás.

1. června 2016 v 23:03 | Cinereo
Sedíme pod jevištěm a čekáme, až budeme vyzváni jít si převzít tubusy s matirutním vysvědčením. Ametérsky zařízené rekvizity se znovu přeskupují pod rukama několika málo dobrovolníků z našich vlastních - tedy bývalých vlastních řád - a na parket přichází náš třídní profesor - tedy třídní profesor na posledních deset minut středoškolského života.

Jeho proslov byl krátký a já bych o něm více než ráda reportovala, ale má paměť je bohužel ještě kratší. Jednalo se o úryvek z jeho vlastního cestopisu (a podle úryvku krásného cestopisu), v němž popisoval svou cestu vlakem přes Čínu. Zprvu se celý sál nás, studentů, zdál být lehce rozčarován, proč byla právě tahle pasáž knihy vybrána, ale jako tomu vždy bývá v těch dobrých textech (beze všeho narcismu, pochopitelně), to nejlepší bylo ponecháváno a zamlžováno až pro samotný a notně vygradovaný konec. Myšlenku si bohužel nepamatuji přesně, natož doslovně, ale její znění bylo zhruba takéto:

"Člověk by měl vždy čerpat sílu ze světa kolem sebe, nikdy z lidí. Zatímco při převádění světla do energie, jako hranol skla štěpí světlo, dochází k malému zázraku, při převádění energie od lidí dochází jen k obyčejné krádeži."

Fantastická myšlenka, při níž část mých spolužáků - do malého momentu bývalých spolužáků - jen pokrčila rameny a další se extaticky usmívala, zkrátka jen napuštěná atmosférou okamžiku, já seděla v němém úžasu, zády zabořena hluboko do sedačky a přitom jasně cítící čepel ostrého uvědomění. Naprosto egocentricky jsem si tu řeč, to našemu ročníku věnované sdělení, připsala k vlastnímu účtu. Pochopila ho, jak sdělení přímo pro mě. Jako zdvižený prst. Nebo jako facku mne rychle uvádějící do reality.

Nedokonalý a požehnaný.

31. května 2016 v 17:04 | Cinereo
Na okno bubnují kapky deště, nebe je svou barvou temnější než kafe v mém hrnku a na mě po dlouhé době usedá melancholická - pisálkovská - nálada. Je to nesmírná nostalgie, otevřít tyhle stránky, svůj starý účet, na kterém v mých vzpomínkách leží tuny a tuny sentimentálního prachu, ale kecy tohohle typu by vydalaly na dalších tisíc článků, které by nikoho nezajímaly, tudíž nebudu prodlužovat agonii téhle myšlenky a shrnu to jednou větou: Je to za mnou.

Střední je za mnou, a stejně tak spousta věcí s ní spojených. Je pryč naivita ohledně lidí, naivita ohledně vlastního přesvědčení. Ztratilo se i to kouzlo jemného dotyku s minulostí, ze kterého zbyla jen tato a následující slova. Je za mnou krátkodobá hluchota a je za mnou (minimálně z větší části) i pochybování o sobě sama.

Po tolika letech osobního odporu ke slovu "studium" byla ta několikaroční úmorná lopota zakončena pěti biči na papíře ve slavnostním tubusu, který snad jako jediná věc z celého maturitního ročníku nestál majlant a který už je zodpovědně zakopaný v útrobách skříně. Sama nevím, jestli je tomu tak kvůli vlastní nalhávané dehonestaci celého toho "dospívacího procesu" nebo kvůli strachu z pohledu na důkaz, že "střední je za mnou. Prozatím se ale nic nemění. Zůstávám obklopená učením na vysokou, tuny a tuny materiálů o historii literatury, kafem se svou barvou temnější než nebe (na němž se opět navzdory mé libosti objevuje blankytná modř) a myšlenkami a Ferdinanda. Je to relativně spokojený život.

Poslední den mého života byl včera

9. ledna 2016 v 23:08 | Cinereo
Silvestr byl přímo symbolický. Na začátku samotného velkého večera se z nebe svolil padat perleťově bílý sníh, jaký nikdo z nás už snad věky neviděl. Snášel se důstojně a líně z oblohy směrem dolů, opatrně usedal na přeplňené popelníky na stole, pokrýval špinavou podlahu zápraží, schovával pod sebe každodenní špínu a ukrýval zbytky roku 2015 pod třpytivou peřinu. Stála jsem udiveně u okna podkroví, obdivujíce svět za sklem, z přízemí se ozývaly rozjařené hlasy mých přátel a sem tam zacinkání rychle vyprazdňovaných i doplňovaných skleniček, a čas se na moment zastavil. Na půdě byla zima, štípala mě do tváří, prsty mi už dávno prokřehly a s padající tmou dostávaly celé prostory tajemný až strašidelný nádech, ale já neměla v plánu odejít. Chtěla jsem jen zůstat tam, kde jsem, sledovat klesající vločky a zapomenout, že je zase nový rok. Zapomenout na to, jak jsme se na tenhle okamžik nemohli několik týdnů dočkat, a zase všechno uteklo jako voda, zapomenout na rychlost, s jakou se rok zase sešel s rokem. Zapomenout na to, jak dlouho všechny tyhle lidi znám, i když jsem je ve vlastním vnímání času potkala sotva včera, a především zapomenout na to, že aniž bych to brzy postřehla, bude další rok pryč.

Je Silvestr, a já chci bulet jako želva, protože společně se zimou a vlhkostí se mi do kostí zažírá melancholie, tráví mě zevnitř a duté prázdno, jaké ve mně vytváří, se naplňuje jen nostalgií smíšenou se smutkem. Stále dokola si opakuji, jak rychle utíká čas, a za jak krátkou dobu budeme všichni sípat na smrtelných ložích, aniž bychom byli schopni více vzpomenout na tváře lidí, kteří pro nás ve své době znamenali svět.
 
 

Reklama