O opakování „co kdyby“ a o možných následcích úderu palcátem

11. prosince 2017 v 22:03 | Cinereo |  opinion
Pokud máte pocit, že jste nějaká výjimečná sněhová vločka, je mi líto, ale nejste. Na světě zaručeně existuje člověk, který vypadá stejně jako vy, další člověk, který má naprosto stejné záliby jako vy a ze všeho nejzaručeněji na světě existuje člověk, co umí všechno, co umíte vy, jen to umí podstatně lépe. (A ano, předpokládáte správně, pravidelná dávka deprese opět dorazila, společně s kupou bulvárního hnoje jakožto bonusem.)

Jestliže by něco společně s touhle nepříliš sympatickou informací ještě stálo za zmínku, je to tak maximálně to, že na tom absolutně vůbec nezáleží, protože ve svém životě průměrně potkáte kolem nějakých 500 lidí (beru v potaz potkání tváří v tvář, to, že někoho míjíte na ulici, se nedá považovat za socializaci, natož za "setkání") a pro vaše dobro, to je jen velmi malá pravděpodobnost, že by někdo z nich byl právě vaší vylepšenou verzí.

Tedy gratuluji! Ve výsledku jste tedy přeci jen originální, alespoň v té malé vesničce známých tváří, v jaké každý z nás nepřiznaně žije. A máme, přes své mnohé odlišnosti, stále spoustu společného.

Třeba neustálé hypotetizování. O minulosti, o budoucnosti, o přítomnosti. O vztazích mezi přáteli, o vztazích v rodině, o vztazích mezi fiktivními postavami amerických seriálů. Jako by reálný svět nenabízel už takhle dost možných fatálních variant a bylo stále na místě vytváření dalších, především pak katastrofických scénářů, jak se může/mohla/bude moct situace vyvinout. Takže se, prosím, pohodlně usaďte, provedu vás těmi, které mě osobně poměrně pravidelně doprovázejí na cestě k lednici, jakožto zdroji mého vnitřního míru (nepříliš funkčnímu zdroji, alespoň poslední dobou).

CO KDYBYCH BÝVALA UDĚLALA NĚCO JINAK…
Spekulování o minulosti patří k mým oblíbeným. Samozřejmě, nikdo se tomu nemůžeme vyhnout. To, s čím se setkáváme denně, nás automaticky vede ke spekulování, co nás k tomu danému dnes existujícímu dovedlo a co by nás tedy i případně mohlo dovést někam jinam. To je lidem vlastní a pochopitelné. Ale jestliže den co den trávíte zvažováním dříve uplynulých událostí, anebo co hůř, denně svým blízkým omlacujete o hlavu svoje různorodé možnosti, které jste před deseti lety promrhali, myslím, že můžu upřímně říct, běžte se bodnout.

CO KDYBYCH NĚKDY NEDOSÁHL SVÝCH CÍLŮ…
Heleďte, přehnaně ambiciózní skupino anonymních Ferdinandů a vy všichni ostatní, co se s tímhle případně ztotožníte… Nebo začnu jinak. Můj vnitřní klid ohledně budoucnosti vzchází hlavně a především z mého nihilistického životního postoje, ale chápu, že tohle nemusí být pro každého tím nejvíce uklidňujícím argumentem. Pak se mi nabízí zhruba stejných slov k použití, jaká mohla padnout i o odstavec výše - je důležité žít současností. Tím, co člověk má právě teď a právě tady, tím, z čeho může mít radost v současné době a především tím, že má stále své možnosti stále otevřené.


Thousand Foot Krutch: Born This Way

Pro mě samotnou otázka budoucnosti byla důležitou jen v momentě, kdy jsem já sama byla upřímně nešťastná a nevěděla, kam se vrtnout. A z toho plyne hledání komfortu někde jinde, než v současné době, protože žití v tom, co vás rozesmutňuje, není to nejšťastnější žití. A - nutno podotknout - v každé době se najde alespoň střípek něčeho pozitivního, co vás postaví maličko na vlastní nohy a vy zapomenete na svou budoucnost, protože se necháte trochu rozptýlit slovy "tady a teď".

Jednou jsem četla citát. Člověk je neustále sledovaný očima svého budoucího já. To mě trochu vyděsilo, protože navzdory všem metaforám a všem oprsklým odpovědím, jako je "co je moc literární, to mě nezajímá", tohle je pravdivé i v reálném světě. No, a jestliže vy neustále sledujete svoji budoucnost a budoucnost neustále sleduje vás, bude to jen nekonečné mezigenerační zírání z očí do očí, což povětšinou nedává nic jiného, než zvláštní ošívání a husí kůži.

Na dalším místě je nutné zmínit další věc - já mám při hodně optimismu čtvrtinu svého života za sebou. A přes všechny svoje pidi-úspěchy, které se dřív zdály jako nedosažitelné cíle (tzn. dostat se na školu, toť kolem a kolem vše), nemám pocit, že bych se nějak výrazně v té své "vysněné" budoucnosti zabydlela. "Úspěšná budoucnost", alespoň podle toho, jak to vnímám já, je spíš takovým osobním mýtem každého z nás, kterým se spíš svazuje, než motivuje, a to především proto, že jakmile si jednou vytyčíme nějaký životní cíl, budeme se pak navždy bičovat za to, že jsme ho nedosáhli. Ke všemu bez ohledu na to, jestli se nám v té samotné budoucnosti povede nebo nepovede dobře.

Long story short: Žijte přítomností.

CO KDYBYCH NEBYLA TLUSTÁ…
Tohle jsem taky v poslední době párkrát slyšela a upřímně jsem na podobné poznámky poměrně alergická. Ne snad proto, že bych byla fat-shamer (bože, tohle slovo je prostě dokonalý, jak bylo vytvořený speciálně pro ospravedlňování nezdravýho životního stylu), ale proto, že mi přijde naprosto neadekvátní stěžovat si na svou postavu v momentě, kdy jste pro ni v životě ani nepohnuli prstem.

Je nutno zmínit, že já mám od přírody dobrý metabolismus, takže stejně rychle, jako kila přibírám (což tedy já sama hodnotím jen "by voko", protože nejsem vlastníkem váhy), tak je zase srážím dolů. Ale to nic nemění na skutečnosti, že celý život sportuji. Dobrá, teď nesportuji, ten prostě jen bezmyšlenkovitě cvičím v posilovně, protože to ve finále vyjde levněji než tenis nebo lezení nebo jóga nebo cokoliv z toho, co jsem dřív dělala upřímně ráda. Ale - kolem a kolem - pořád se hýbu. Téměř denně dělám 200 sedů-lehů a dvakrát týdně chodím do posilovny na hodnu a půl. A dělám to opravdu ráda, protože na prvním místě ze sebe mám lepší pocit, že pořád jen nesedím na zadku, ne místě druhém pak skutečně aktivně dělám něco pozitivního pro svoje zdraví (bolesti zad po tříměsíční odmlce bez sportu jsou pryč) a zároveň je to i skvělý způsob, jak se zbavit stresu, což zrovna já hysterka potřebuji jako sůl.

No zkrátka, potom mám samozřejmě radost z toho, že se objevují i nějaké viditelné výsledky, krom těch výše vyjmenovaných, ale v momentě, kdy to člověk řekne nahlas, už se z něj v něčích očích stává úchylným kulturistou, případně vychrtlou anorektičkou (řečeno člověku, jehož dalším důvodem ke cvičení je možnost neomezeně žrát, co se mu zamane). A pak ti samí lidé na mě koukají a stěžují si na své pneumatiky s pohledem týraného jedince, který prostě nemá na výběr než nést to těžké břímě osudu, čímž zove svůj špek.

Pardon, ale neposlouchá se to příjemně, když jste nikdy ani nehnuli prstem.

CO KDYBY SES NEZMĚNIL/A…
Dostáváme se k prvnímu hovoření o třetí osobě, což ale je možná ještě o trochu protivnější, protože nejenže někdo spekuluje o svých mnohých variantách svého osudu v paralelních vesmírech, ale dokonce spekuluje o VÁS a VAŠICH alternativních osobnostech, které se snaží úpěnlivě zařadit někam do svého současného světa.

Abyste rozuměli: mě samotnou často matou vyjádření jako "změnil/a ses". Protože na jednu stranu člověk tím, že něco podobného vypustí z pusy, dává najevo, že už nezapadáte do jeho světa, zároveň to, že neodpovídáte jeho představám o vás samotných, a jako třešničku na dortu i to, že došlo k nějakému zásadnímu zvratu ve VÁS a VAŠEM životě, co vás zkrátka dovedlo na scestí a teď to s vámi už jde jen a jen z kopce…

Ujasněme si hned na začátku pár věcí: buď souhlasíte s tezí "lidé se nemění" nebo souhlasíte s tezí "lidé se mění". Nelze to kombinovat, přestože to spousta lidí dělá, a pak vznikají paskvilní prohlášení jako: "Změnil/a se, ale já vždycky tak nějak tušil, že je to svin*." Pokud jo chcete něco podobného vypustit z pusy a dát tak najevo svou emocionální zralost a inteligenční dominanci v tlupě, zkuste něco jako "člověk člověka nikdy nemůže úplně poznat, a když se tak stane, je tak akorát zklamaný".
Já bych se nejspíš držela toho, že člověk se může změnit jen sám - natruc všem představám všech nešťastných vztahů, že zrovna ona bude tou, která toho rebela zkrotí. A stává se to. Lidé se mění. Proto pak moc nerozumím výčitkám na toto téma, protože se alespoň podle mého jedná o poněkud přirozený proces, i když výsledky nemusí vždy být vyhovující. I pak je ale nutné zkrátka přehodnotit především to, co chceme my sami, a podle toho jednat.


To jsou za mě nejspíš všechna nejčastější co kdyby. KDYBY vás něco navíc napadlo, rozhodně neváhejte navrhnout svá nelichotivá KDYBY do komentářů!
 


Anketa

Lásky účel světí prostředky a smetí...

Souhlasím.
Nesouhlasím.

Komentáře

1 Natálie | Web | 11. prosince 2017 v 23:10 | Reagovat

wow :O tak moc cvičit.. tak to jsem oproti tobě dobrý lenoch teda.. no k tomu poslendímu se mi taky hodí: člověk míní, život mění..  a tuhle polemizaci znám.. co když bych šla na jinou školu.. co když bych šla na výšku.. co když bych byla s mým bývalým.. taky toho mám někdy hodně.. teď to teda zní docela povrchně oproti tvému zamyšlení, ale prostě taky toho mám občas všechno moc, a mám takové stavy..

2 Pražský poděs | Web | 12. prosince 2017 v 18:59 | Reagovat

Mě by třeba zajímalo, jestli je na světě někdo, kdo vypadá témeř stejně, jako já. Podle mě je velice nepravděpodobný, že by byl (vzhledem k mýmu komplikovanýmu původu z obou stran). Těžko říct. Jestli jo, tak by to byl větší bizár než u dalších lidí. Ostatně by mě zajímalo, jestli jde tahle pravděpodobnost nějak vypočítat.
A ono to neni tak špatný, když je člověk latentní anorektička jako já, co se toho hubnutí týče. Teď už jenom doufat, že se nedožiju moc vysokýho věku.

3 dferesw | E-mail | 30. ledna 2018 v 13:45 | Reagovat

@
@
**Pictures, images and Video**

**Girls boys 12-18 years**

**** Download here: Link: http://xfun.cc/ocgn6

**** Download here: Link: http://ssh.tf/hnGWdteCU

@
@

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama