Motivační článek pro pokročilé

18. prosince 2017 v 14:11 | Cinereo |  letters
Vyjasněme si něco už na začátku: pokud jste ze spokojené rodiny, nepochopíte to. Pokud pocházíte z domova, kde se všichni objímají a sdílí své pocity a každou sobotu je celý vás domov provoněn čerstvým štrůdlem, zatímco váš táta při bafání fajfkou poklidně čte noviny v křesle, nejste předurčeni něčemu podobnému porozumět, protože vám chybí ta správná míra traumatu, jakou si neseme my ostatní.

Jestliže se vám jednou do srdce zakousne pocit, že si nezasloužíte jiné zacházení, než je fackování a plazení se stínem zkrátka jen proto, že jste nuceni k pohybu, jen velmi těžko se toho zbavuje. Jestliže vám někdo celý váš život říká, že nestojíte ani za odplivnutí, začnete tomu skutečně věřit. Začnete brát za samozřejmost, že jste nenormální, že se na vás VŠICHNI kolem dívají skrz prsty a že zkrátka nezapadáte, protože jste zvláštní, a to ani z daleka ne po té pozitivní stránce věci.

Ale potom se odpoutáte od rodiny a potkáte nové lidi. A než vám to stihne dojít, tihle lidé jsou ještě horší než vaše rodina. Ale jsou to kamarádi, no ne?

Intermezzo

"Pojď na ten koncert, hraje tam Mr. D.!" Naléhá na mě Mamina, kterou jsem shodou okolností poznala v čajovně, ve které jsem poprvé byla společně s ní a s Kuřátkem. Moc neodmlouvám, protože doma jsou dělníci, chybí tam moje postel a - což je největší důvod vypadnout - je tam moje rodina. No, tak se nebráním a vrhám se po hlavě do socializace.

Večer na koncertě, který byl v Roxy - jednom z mála dobrých klubů - nesmírně energicky trsáme na velmi špatnou hudbu jedné rádoby metalové kapely, jejíž cédéčko jsem mohla získat cenou za návštěvu dodávky jednoho z jejích členů (CD nemám, kdyby se někdo ptal). Večer je zajímavý. Je tu alkohol a je tu spousta lidí, poznávám spoustu lidí a poznávám kouzlo nočního života, což pro mě v téhle době znamená být za prahem domu po setmění - zkrátka sen každého puberťáka.

Odpoutávám se od Maminy, jakožto převozníka na břeh populárních osobností naší střední školy a potkávám se s dočasnými protagonisty svého příběhu. Není to sen každé holky být tou ve středu pozornosti? No, mne se to dočasně povedlo.

Výhoda toho, že na vás odmala někdo řve, je jednoznačně skutečnost, že vás moc věcí nerozhodí. Jste zvyklí se tak nějak přiměřeně hádat (teda až na moment, kdy se jedná o lidi, na kterých mi opravdu záleží, pak mám na krajíčku prakticky během vteřiny) a hlavně si nenecháte nikým kálet na hlavu. Což neznamená, že jste považováni za konfliktní typ - ba naopak, jste tak nějak zajímaví a zábavní, obzvlášť pokud se tahle vlastnost kombinuje s roztomilou tváří (ne hezkou, řekněme sympatickou), blonďatou hlavou a výškou kolem 160 cm. Pak jste nejen zajímaví a zábavní, ale dokonce přitažliví. Nebo alespoň tak se to osvědčilo u mě a v téhle skupině lidí. A do toho ještě máte pěkný zadek, což víte, protože se něco podobného stane poměrně pravidelným středobodem komplimentů.


The NGBH: Scary love

Ale jsou to komplimenty od lidí, z nichž se vás polovina snaží tak trochu vyštípat, protože jste jim zabrali místo na výsluní (Kuřátko a její komplexy možná pocházejí i právě z tohoto momentu, těžko soudit), polovina se s vámi snaží vyspat (což je do jisté míry zábavné, ale řekněme, že se mi odjakživa hnusí být jen něčí hračkou, takže ne díky) a zároveň vás všichni pomlouvají. Ale jsou to kamarádi, no ne?

Do toho přejdete do období tvrdého chlastání a lehkých drog, což ve finále skoro končí úmrtím i té poslední mozkové buňky - ale - a teď nechci obhajovat tenhle životní styl, nedá mi to však - i seznámení se se spoustou lidí, které si rozhodně budu ještě nějakou dobu pamatovat a stejně tak i zábavné a zatraceně praštěné vzpomínky. Na druhou stranu probouzení se každou sobotu někde jinde a považovat za výjimečné nemít kocovinu, to mi nikdy chybět nebude. Ale řekněme, kolem a kolem, že to patří k dospívání a že jsem ráda, že jsem si tímhle dvouročním šílenstvím prošla, protože mám jistotu, že už se nikdy k něčemu podobnému vrátit nechci.

A přes tyhle lidi se dostanete i k jiným lidem. Pamatuji si, jak jsem se poprvé potkala s Buřinou - stáli jsme na zastávce s Kuřátkem, když k nám Buřina přiběhla, pozdravila se s mou v té době nejlepší kamarádkou, načež se vrhla i na mě s tím, že se známe od základky. Její tvář mi byla povědomá, ale že bych ji vysloveně poznávala, to se nedalo říct… Načež jsem řekla, že si ji rozhodně pamatuji a že se někdy rozhodně ještě uvidíme. No, kdybych tušila kolikrát.

A pak přibyla ještě Pírko - osoba, jejíž přezdívka vznikla především jako ironie, ale řekněme, že to bylo jako symbol jejího uměleckého ducha… třeba. Tedy Buřina, Pírko, Kuřátko a já. Nerozlučná čtyřka proti celému světu. A Plachovi. A mnoha dalším lidem, jako byl strejda BaRed nebo Mr. D. A jen velmi dočasně v tomto složení. Důvody nemá cenu vyčítat, zkrátka, jak to tak bývá, všichni se se všema vychrápali a nikdo z toho nebyl šťastný - všichni, až na jednu osobu, která byla předurčená umřít sama s deseti kočkama.

Když vám skutečně dojde, co jsou lidé kolem vás zač, začnete nemálo zpochybňovat to, jestli lidi vám podobným přitahujete sami, nebo je naopak vyhledáváte a jestli jste schopni ještě někdy někomu věřit. No, řekněme, že já jsem nepoučitelný tvrdohlavec. Takže asi ano.

A proto se přes Maminu - znovu - seznámíte s další sobou. Ferdinandem. Ale ne zde zmiňovaným Ferdinandem Ferdinandem, ale Ferdinandem, jehož jméno vzešlo z oblíbené kapely Franz Ferdinand. S tím klasickým archetypem umělce, do kterého se musí alespoň trochu blbá holka zbláznit a následně si do konce života alespoň trochu vyčítat, jak a proč se něco takového vůbec stalo. Asi se mi líbila ta ublíženost a cyničnost a hudební vkus a kreslení, co ten člověk měl, ale s odstupem času je nutno uznat, že chodit s někým, kdo by mně samotné byl jen trochu podobný, by nejspíš jen akcelerovalo mou přímou dráhu pod kytky.

A pak jsem potkala Ferdinanda Ferdinanda. Potkala jsem ho prakticky u sebe doma, když jsem se probudila den po oslavě Mikuláše, poté, co jsem alespoň trochu vystřízlivěla a co se mi podařilo hned pětkrát za sebou nepozvracet se. Když jsem o tomto večeru později vyprávěla Kuřátku, prví, co mi na to řekla, bylo: "No vidíš, i když jsi náma, co to děláme, pořád opovrhovala, nakonec jsi udělala úplně to samé." Je pravda, že tímhle mě dostala absolutně do kolen, protože to byla jedna z mála pravdivých a chytrých věcí, co z ní kdy vypadla.

Tak to by byl vlastně ten nejobehranější příběh, jaký moderní svět zná, no ne? Holka z rozpadlé rodiny, co se snaží najít lásku, ale nakonec selhává a končí v náručí náhodných vztahů na jednu noc, zklamaná sama sebou i světem a končící předávkováním někde v zapadlé uličce.

Ale nakonec to jen přeci nebyla pravda. Na lásce, i když to slovo nemám ráda a ještě méně ráda ho používám, je nejhezčí, když přichází plíživě než náhle. Vzpomínám si, jak se mi Ferdinand zprvu nastínil jako samotář, co o víkendu sedne na motorku a jede sám na Šumavu, kde celé dny prochodí sám po horách, což mě, stejně jako by se to nejspíš stalo každé holce, naprosto uchvátilo. Potom jsem začala postupně poznávat Ferdinanda nejen jako náčrt a nějakou tu sebestylizační charakteristiku, ale i jako člověka - jeho zvyky a způsob myšlení a zkrátka všechno až po informaci, co si rád dává na toasty. A když přijdete na to, že ten člověk ani zdaleka nezapadá do vašeho současného světa, trochu vám to dá naději, že změní i ten váš. Že vás vytáhne z toho nekonečného kolotoče každodenních lidských omylů a zaslouží se na tom udělat z vás nevědomky trochu lepšího člověka. A pokud se jen trochu přičiníte - a pokud jeho necháte, může se to snad i povést.


A jako další, vedlejší účinek, bychom mohli považovat i to, že když vás někdo dostatečně silně obejme, všechny ty střípky ve vás zase zapadnou do sebe a svět začne znovu dávat smysl.

Ferdinand od té doby u mě přespal ještě mnohokrát, vlastně téměř několikrát týdně poslední dva roky. Zažíváme takové ty klasické a s realitou pro mě naprosto neslučitelné momenty, kdy si přede mě Ferdinand klekne, obejme mě kolem pasu a řekne mi, že mě má rád, nebo ty, kdy vedle sebe jen ležíme v posteli a posloucháme hudbu těsně předtím, než usneme. Nebo ty, kdy se jdeme příšerně společně přejíst do burgrárny, kde dělají i bezlepková jídla, jak to má Ferdinand rád (řekněme rád, přestože musí), nebo ty, kdy jdeme společně vybírat vánoční dárky.


A když pak večer usínáte, nelze než být vděčný za všechny ty dočasné koniny, které vás dovedly tam, kde teď jste.
 


Komentáře

1 German Music | Web | 31. prosince 2017 v 18:44 | Reagovat

Přeji ti, aby byl nový rok 2018 plný úspěchů, zdraví, lásky, pohody a štěstí. :)
(`*•.¸(`*•.¸ ¸.•*´)¸.•*´)
«..Krásný nový rok 2018!..»
(,.•*´(¸.•*´ `*•.¸)`*•.,)

2 Allex | E-mail | Web | 15. února 2018 v 19:47 | Reagovat

Wow, to bylo pocitů. Zprvu mi bylo nepříjemně, ale ke konci článku jsem cítila krásné teplo..

3 Vendy | Web | 27. února 2018 v 21:25 | Reagovat

To byla dlouhá cesta, ale zdá se, že jsi aspoň na chvíli našla přístav. A dlouhejme, že na dlouhou chvíli!
Měla jsi to opravdu pestré, a nikdo neví, kterými cestami se život bude ubírat. Oro tebe jedna výhoda - to špatné už máš snad za sebou a to lepší před sebou. A i kdyby se to špatné občas před tebe postavilo, už víš, že není napořád a že stejně jako přišlo, tak odejde.
Snad vám to s přítelem vyjde, přeju hodně štěstí.Fakt!

4 ScottPat | E-mail | 5. května 2018 v 15:36 | Reagovat

*
*
Pictures, images and Video  3 -5  -7 -9 -12 _15 years P0rno
*
Download here: Link1: http://minurl.ru/64o7N
Download here: Link2: https://rocld.com/n8g76
*
*
*
*--

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama