Elektrizující zážitky posledního týdne

10. prosince 2017 v 14:10 | Cinereo |  letters
Být sebelítostivý a obsesivní typ, co posedává po ránu doma nad kafem a sleduje u toho DVTV, přičemž každé dění na obrazovce komentuje čistě z nedostatku lidského kontaktu nahlas, s sebou nese nemalou spoustu konsekvencí.

Na prvním místě třeba závislost na kafi, bez kterého nevstanete, bez kterého se nesepnete a bez kterého jste fyzicky neschopni překročit práh domu čistě proto, že jde o váš psychicko-chemický rituál. Na místě druhém tu správnou míru informovanosti, jakou průměrný člověk potřebuje, aby odhadoval různé vtipné narážky jiných (a na rozdíl od vás) intelektuálních lidí, co podobné věci jako DVTV poslouchají pro odpočinek, o volném čase louskají Senecu a hlavním chodem pro ně jsou osobní účasti na veřejných politických debatách. Tedy lidé, kteří způsobují 99 % vašich úzkostných stavů a nedostatku sebevědomí. Na místě třetím pak stojí jednoznačně samotný fakt, že zmíněná osoba tráví drtivou většinu času zametáním pod koberec podvědomí věci, které se urputně cpou zpátky na světlo světa.

Znáte ten moment, kdy se všechno svoje oblečení snažíte nacpat do šuplíku, kam patří, ale ten šuplík zkrátka není nafukovací, a tak skončíte s polovinou svých věcí, jak nevzhledně plandají ze svého určeného místa ven, namísto abyste se zkrátka smířili s faktem, že se tam nevejdou, a přemístili je jinam? Kolem a kolem bych namísto toho také mohla napsat - co se sebou?

Všechno, co v životě mám, je dílem shod náhod. Tak je to nejspíš v životě každého člověka, ale když to vztahuju jen sama na sebe, nahání mi to husí kůži. Obor, co studuji, jsem si nevybrala nijak výjimečně cíleně - ano, mám ráda češtinu a samozřejmě, že patří do oblastí věcí, co mě zajímají a chci se jim věnovat. Ale nikdy jsem necítila potřebu k tomu vysloveně směřovat. Spíš se mi zúžily všechny ostatní možnosti a já zkrátka nevěděla, co jiného se sebou. A tak jsem skončila tam, kde jsem.

Jednou jeden náš vyučující říkal: Chytří lidé mají těžký život, protože před sebou neustále vidí spoustu možností a bojí se, že si vyberou tu nesprávnou. Hloupí lidé možnosti nevidí, mají život proto snazší. Jednoznačně se jedná o myšlenku, v níž se něco skrývá. Něco pravdivého (což se u všech vhodně formulovaných citátů nedá brát za samozřejmost, ale v tomhle případě mi to tak přijde), ale taky něco, co lehce zavání jako výčitka. Možná, že kdybych byla trochu více sebe-angažovaná, tak bych necítila pocit viny. A stejně tak je i zatěžko nepoddat se rezignaci, když za sebou už máte tolik zbytečně investované energie do věcí, jež by se vyvinuly stejně, kdybyste ani nehnuli prstem. Možná právě proto volím řešení "sedět na zadku a čekat na zázrak", protože doposud to zdánlivě nenese žádné následky. Tedy až na pár drobností.


X Ambassadors: Unsteady

Intermezzo I.

Ležím v posteli a koukám do zdi vedle sebe. Dopadají na ni stíny mých rostlin na parapetu, jak tam jejich pokřivené siluety vykresluje rozsvícená lampička od souseda z protějšího domu bloku. Snažím se vypnout ten ořech uprostřed lebky, který pracovně nazývám mozkem, a prostě usnout, protože vím, že čekat je zkrátka zbytečné. Pokud ne doteď, tak už to opravdu nemá smysl. Převaluji se z boku na bok, smutná a naštvaná a postrádám někoho, kdo by mě mohl útěšně obejmout a říct mi, že na tom nezáleží a ideálně i vysvětlit proč. Nebo mi prostě chybí někdo, komu bych mohla dát přes držku jen pro pocit úlevy.

Nakonec naštvaná skutečně usínám. Po ranním probuzení jako první sahám po telefonu. Žádná zpráva od otce, žádné přání ke svátku. To je nejspíš poprvé, co ho k interakci nevybičovala ani takováhle formalita, ale všechno je jednou poprvé, že?

Moc nevím, co si z toho vzít, protože můj otec obvykle nebývá člověk, který by zapomínal - teda s výjimkou rodinných členů, kterých už za sebou několik nechal, ale to se prostě může stát. Co by se stávat nemělo je skutečnost, že si to já tolik beru k srdci a jsem z toho smutná. Vždyť je to přece táta, že jo?

Přesně takovéhle kraviny ve finále vedou k mým nenávistným poznámkám o rodinných idylkách a spokojených dcerkách, ale aspoň si mám na co stěžovat, když už narozdíl od jiných tuhle funkci nezastupuje takový klasický spouštěč, jakým přítel může být.

Někdy v tenhle moment mi při posledním pokusu něco napsat (5. 12.) vypadla. Zničeho nic zhasl celý byt až na bledou obrazovku notebooku. Naštěstí to bylo těsně potom, co mi doprala pračka, ale právě kvůli ní jsem neměla žádné čisté a suché tepláky, takže jsem na sebe za světla mobilu natáhla to první, co po hmatu připomínalo legíny, a vydala se k jističům.

Chvíli jsem se dobývala do skříně, ve které jističe jsou, ale zjevně se nějaký angažovaný soused zasadil o její zamčení (což mě za tři roky bydlení v tomto domě ještě nepotkalo), avšak aniž by se obtěžoval o uvědomění svých sousedů nebo nedejbože poskytnutí klíče pro pořízení kopií. Po pár minutách a několika pokusech o otevření, které se blížily spíš urputnému vandalismu než ke zdárnému výsledku, se na chodbě ozvali další sousedé. Nebo spíš sousedky, v domě zřejmě nebydlí jediný chlap ochotný něco podobného řešit, takže odhaduji, že se veškerá mužská populace v domě po výpadku proudu prostě přesunula z gauče rovnou do postele.

"Haló?" Zavolala jsem na ně do tmy, "také se u vás nesvítí? Je to tedy v celém domě?" Někdo z hořejšího patra mě skoro okřikl: "JO, NESVÍTÍ!" No, tu afektovanost do jisté míry chápu, protože představa, že lednice a mrazáky všech v domě byly rázem v ohrožení, to je vážná věc.

"Děkuju za příjemnou odpověď," odpověděla jsem čistě pro svou hádavost nazpět a navzdory všem feministickým ideálům jsem si naivně řekla, že to určitě přece jen nějaký schopný kutil v domě vyřeší za mě. Když mě pak někdy ve dvě ráno vzbudila lednice, která urputně začala srážet v sobě samé teplotu zpět na požadovaných 5°a zněla při tom jako naše vesnická cirkulárka z 30. let, udělalo mi to nesmírnou radost a spánek pak byl o něco poklidnější.

Co mi ale ráno opravdu nahnalo hrůzu, bylo zjištění, jak mi ten večer chyběl Ferdinand. Je nutno dodat, že výhoda mít pod střechou někoho, u koho se můžete spolehnout na schopnost opravit prakticky cokoliv (a alespoň takový dojem to na mě doposavad dělá), je nenahraditelná. Když občas sleduju Čížka, mámina manžela, jak urputně zápasí se žárovkou, tak se musím popadat za břicho, ale ve skutečnosti ve dnešním a rádoby rovnocenném světě i já patřím do skupiny lidí, která si neumí ani zasádrovat hloupou díru ve zdi. Anebo je to možná jen nedostatek angažovanosti v momentě, kdy zkrátka máte někoho, kdo to udělá za vás - vždyť i Čížek má na podobné záležitosti Ferdinanda, no ne?

Intermezzo II.

Stojíme s Ferdinandem před Slavíčkovými a Jiránkovými obrazy, kolem nás plují hloučky ostatních návštěvníků a někde daleko mezi nimi i moje mamka. Výstava českého impresionismu opravdu bere dech, protože mně osobně podobné výhledy do našich domácích krajin říkají poměrně dost, vzhledem k dětství stráveném na venkově.

Ferdinand si trochu překotně prohlíží jednotlivá díla a pak říká: "Byt na Praze 7 nikdy mít nebudu, ale tohle bych u sebe doma docela bral."

Abyste rozuměli, Praha 7 je na prvním místě lokalitou mnou vysněnou, protože tu žiji celý svůj život - až na malé plonkové litoměřické období. Narozdíl ode mě ale Ferdinand vyrostl na pražské periferii (z pohledu člověka z Prahy 7, pro které je všechno mimo Prahu 7 periferií) a pak se přestěhoval na jinou pražskou periferii, čímž pádem jednak není s žádným místem tak upjatě spojený, a stejně tak je zvyklý na dojíždění, znovu, narozdíl ode mě (jeden čas jsem bydlela doslova pět minut od školy, přičemž tři z těchto minut zabralo čekání na přechodě). No, kolem a kolem, jedná se o citlivé téma.

"No, vidíš to, to já budu," říkám se vtipem. "Někdy tě třeba pozvu na kafe, pokud budeš hodný." Ferdinand mi věnuje naštvaný pohled a přesune se pomalu k dalšímu obrazu. Ještě se maličko uchichtnu, ale je to spíš něco zkříženého s povzdechem. Alespoň tomu pořád chci věřit, že tu jednou budu žít, respektive nedovedu si představit, že bych žila někde jinde. V tom ale asi také spočívá ten vtip osudu, že v momentě, kdy si člověk začne něco trochu moc malovat, přijde nějaká nenávratná facka, kaleidoskop života se třikrát protočí a jede se dál, nicméně jiným směrem. A potom zůstává otázka, o co radši přijít? O prostředí, ve kterém chcete žít, nebo o toho, s kým tam žít chcete?

Tak jako tak, s velikou pravděpodobností, vše se zkrátka nějak vyvine bez mého většího přičinění. Bohužel i naštěstí.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama