Prosinec 2017

Motivační článek pro pokročilé

18. prosince 2017 v 14:11 | Cinereo |  letters
Vyjasněme si něco už na začátku: pokud jste ze spokojené rodiny, nepochopíte to. Pokud pocházíte z domova, kde se všichni objímají a sdílí své pocity a každou sobotu je celý vás domov provoněn čerstvým štrůdlem, zatímco váš táta při bafání fajfkou poklidně čte noviny v křesle, nejste předurčeni něčemu podobnému porozumět, protože vám chybí ta správná míra traumatu, jakou si neseme my ostatní.

Jestliže se vám jednou do srdce zakousne pocit, že si nezasloužíte jiné zacházení, než je fackování a plazení se stínem zkrátka jen proto, že jste nuceni k pohybu, jen velmi těžko se toho zbavuje. Jestliže vám někdo celý váš život říká, že nestojíte ani za odplivnutí, začnete tomu skutečně věřit. Začnete brát za samozřejmost, že jste nenormální, že se na vás VŠICHNI kolem dívají skrz prsty a že zkrátka nezapadáte, protože jste zvláštní, a to ani z daleka ne po té pozitivní stránce věci.

Ale potom se odpoutáte od rodiny a potkáte nové lidi. A než vám to stihne dojít, tihle lidé jsou ještě horší než vaše rodina. Ale jsou to kamarádi, no ne?

Intermezzo

"Pojď na ten koncert, hraje tam Mr. D.!" Naléhá na mě Mamina, kterou jsem shodou okolností poznala v čajovně, ve které jsem poprvé byla společně s ní a s Kuřátkem. Moc neodmlouvám, protože doma jsou dělníci, chybí tam moje postel a - což je největší důvod vypadnout - je tam moje rodina. No, tak se nebráním a vrhám se po hlavě do socializace.

Večer na koncertě, který byl v Roxy - jednom z mála dobrých klubů - nesmírně energicky trsáme na velmi špatnou hudbu jedné rádoby metalové kapely, jejíž cédéčko jsem mohla získat cenou za návštěvu dodávky jednoho z jejích členů (CD nemám, kdyby se někdo ptal). Večer je zajímavý. Je tu alkohol a je tu spousta lidí, poznávám spoustu lidí a poznávám kouzlo nočního života, což pro mě v téhle době znamená být za prahem domu po setmění - zkrátka sen každého puberťáka.

Odpoutávám se od Maminy, jakožto převozníka na břeh populárních osobností naší střední školy a potkávám se s dočasnými protagonisty svého příběhu. Není to sen každé holky být tou ve středu pozornosti? No, mne se to dočasně povedlo.

Výhoda toho, že na vás odmala někdo řve, je jednoznačně skutečnost, že vás moc věcí nerozhodí. Jste zvyklí se tak nějak přiměřeně hádat (teda až na moment, kdy se jedná o lidi, na kterých mi opravdu záleží, pak mám na krajíčku prakticky během vteřiny) a hlavně si nenecháte nikým kálet na hlavu. Což neznamená, že jste považováni za konfliktní typ - ba naopak, jste tak nějak zajímaví a zábavní, obzvlášť pokud se tahle vlastnost kombinuje s roztomilou tváří (ne hezkou, řekněme sympatickou), blonďatou hlavou a výškou kolem 160 cm. Pak jste nejen zajímaví a zábavní, ale dokonce přitažliví. Nebo alespoň tak se to osvědčilo u mě a v téhle skupině lidí. A do toho ještě máte pěkný zadek, což víte, protože se něco podobného stane poměrně pravidelným středobodem komplimentů.

O opakování „co kdyby“ a o možných následcích úderu palcátem

11. prosince 2017 v 22:03 | Cinereo |  opinion
Pokud máte pocit, že jste nějaká výjimečná sněhová vločka, je mi líto, ale nejste. Na světě zaručeně existuje člověk, který vypadá stejně jako vy, další člověk, který má naprosto stejné záliby jako vy a ze všeho nejzaručeněji na světě existuje člověk, co umí všechno, co umíte vy, jen to umí podstatně lépe. (A ano, předpokládáte správně, pravidelná dávka deprese opět dorazila, společně s kupou bulvárního hnoje jakožto bonusem.)

Jestliže by něco společně s touhle nepříliš sympatickou informací ještě stálo za zmínku, je to tak maximálně to, že na tom absolutně vůbec nezáleží, protože ve svém životě průměrně potkáte kolem nějakých 500 lidí (beru v potaz potkání tváří v tvář, to, že někoho míjíte na ulici, se nedá považovat za socializaci, natož za "setkání") a pro vaše dobro, to je jen velmi malá pravděpodobnost, že by někdo z nich byl právě vaší vylepšenou verzí.

Tedy gratuluji! Ve výsledku jste tedy přeci jen originální, alespoň v té malé vesničce známých tváří, v jaké každý z nás nepřiznaně žije. A máme, přes své mnohé odlišnosti, stále spoustu společného.

Třeba neustálé hypotetizování. O minulosti, o budoucnosti, o přítomnosti. O vztazích mezi přáteli, o vztazích v rodině, o vztazích mezi fiktivními postavami amerických seriálů. Jako by reálný svět nenabízel už takhle dost možných fatálních variant a bylo stále na místě vytváření dalších, především pak katastrofických scénářů, jak se může/mohla/bude moct situace vyvinout. Takže se, prosím, pohodlně usaďte, provedu vás těmi, které mě osobně poměrně pravidelně doprovázejí na cestě k lednici, jakožto zdroji mého vnitřního míru (nepříliš funkčnímu zdroji, alespoň poslední dobou).

CO KDYBYCH BÝVALA UDĚLALA NĚCO JINAK…
Spekulování o minulosti patří k mým oblíbeným. Samozřejmě, nikdo se tomu nemůžeme vyhnout. To, s čím se setkáváme denně, nás automaticky vede ke spekulování, co nás k tomu danému dnes existujícímu dovedlo a co by nás tedy i případně mohlo dovést někam jinam. To je lidem vlastní a pochopitelné. Ale jestliže den co den trávíte zvažováním dříve uplynulých událostí, anebo co hůř, denně svým blízkým omlacujete o hlavu svoje různorodé možnosti, které jste před deseti lety promrhali, myslím, že můžu upřímně říct, běžte se bodnout.

CO KDYBYCH NĚKDY NEDOSÁHL SVÝCH CÍLŮ…
Heleďte, přehnaně ambiciózní skupino anonymních Ferdinandů a vy všichni ostatní, co se s tímhle případně ztotožníte… Nebo začnu jinak. Můj vnitřní klid ohledně budoucnosti vzchází hlavně a především z mého nihilistického životního postoje, ale chápu, že tohle nemusí být pro každého tím nejvíce uklidňujícím argumentem. Pak se mi nabízí zhruba stejných slov k použití, jaká mohla padnout i o odstavec výše - je důležité žít současností. Tím, co člověk má právě teď a právě tady, tím, z čeho může mít radost v současné době a především tím, že má stále své možnosti stále otevřené.

Elektrizující zážitky posledního týdne

10. prosince 2017 v 14:10 | Cinereo |  letters
Být sebelítostivý a obsesivní typ, co posedává po ránu doma nad kafem a sleduje u toho DVTV, přičemž každé dění na obrazovce komentuje čistě z nedostatku lidského kontaktu nahlas, s sebou nese nemalou spoustu konsekvencí.

Na prvním místě třeba závislost na kafi, bez kterého nevstanete, bez kterého se nesepnete a bez kterého jste fyzicky neschopni překročit práh domu čistě proto, že jde o váš psychicko-chemický rituál. Na místě druhém tu správnou míru informovanosti, jakou průměrný člověk potřebuje, aby odhadoval různé vtipné narážky jiných (a na rozdíl od vás) intelektuálních lidí, co podobné věci jako DVTV poslouchají pro odpočinek, o volném čase louskají Senecu a hlavním chodem pro ně jsou osobní účasti na veřejných politických debatách. Tedy lidé, kteří způsobují 99 % vašich úzkostných stavů a nedostatku sebevědomí. Na místě třetím pak stojí jednoznačně samotný fakt, že zmíněná osoba tráví drtivou většinu času zametáním pod koberec podvědomí věci, které se urputně cpou zpátky na světlo světa.

Znáte ten moment, kdy se všechno svoje oblečení snažíte nacpat do šuplíku, kam patří, ale ten šuplík zkrátka není nafukovací, a tak skončíte s polovinou svých věcí, jak nevzhledně plandají ze svého určeného místa ven, namísto abyste se zkrátka smířili s faktem, že se tam nevejdou, a přemístili je jinam? Kolem a kolem bych namísto toho také mohla napsat - co se sebou?

Všechno, co v životě mám, je dílem shod náhod. Tak je to nejspíš v životě každého člověka, ale když to vztahuju jen sama na sebe, nahání mi to husí kůži. Obor, co studuji, jsem si nevybrala nijak výjimečně cíleně - ano, mám ráda češtinu a samozřejmě, že patří do oblastí věcí, co mě zajímají a chci se jim věnovat. Ale nikdy jsem necítila potřebu k tomu vysloveně směřovat. Spíš se mi zúžily všechny ostatní možnosti a já zkrátka nevěděla, co jiného se sebou. A tak jsem skončila tam, kde jsem.

Jednou jeden náš vyučující říkal: Chytří lidé mají těžký život, protože před sebou neustále vidí spoustu možností a bojí se, že si vyberou tu nesprávnou. Hloupí lidé možnosti nevidí, mají život proto snazší. Jednoznačně se jedná o myšlenku, v níž se něco skrývá. Něco pravdivého (což se u všech vhodně formulovaných citátů nedá brát za samozřejmost, ale v tomhle případě mi to tak přijde), ale taky něco, co lehce zavání jako výčitka. Možná, že kdybych byla trochu více sebe-angažovaná, tak bych necítila pocit viny. A stejně tak je i zatěžko nepoddat se rezignaci, když za sebou už máte tolik zbytečně investované energie do věcí, jež by se vyvinuly stejně, kdybyste ani nehnuli prstem. Možná právě proto volím řešení "sedět na zadku a čekat na zázrak", protože doposud to zdánlivě nenese žádné následky. Tedy až na pár drobností.