Variace na stejné téma

20. listopadu 2017 v 17:54 | Cinereo |  letters
Jedu tramvají a všechno se maličko rozpadá. Střípek po střípku, nevím jak, ale všechno se drobí a snáší se k zemi, jako nikdy nekončící sněhová přeháňka, jejíž mráz mě pálí do tváří. Po obloze se pomalu sunou temně šedá mračna a já se nemohu zbavit představ o tom, jak se seberu a zmizím někam, kde mě nikdo nenajde. Ztráta, to je asi to jediné slovo, jež by mi v ten moment mohlo přejít přese rty, protože ať už jde o ztrátu sebe sama nebo toho neidentifikovatelného "všeho", co mi sněží za krk, jde o nenávratný proces.

Přála bych si protrhnout tu síť, které mě odděluje od zbytku světa. Vidíte skrz ni, slyšíte skrz ni, dokonce můžete prostrčit i jeden nebo dva prsty skrz ni, ale nikdy se plnohodnotně neocitnete na druhé straně. A nejde o metaforu něčeho konkrétního, jedná se pouze o celkový pocit, celkový vjem, jež ze světa mám, a to mě na tom děsí nejspíš nejvíc.

Jednou nedosažitelnou hvězdou, která mi potupně bliká nad hlavou, je moje vlastní rodina. Nevím, co se stalo, že teď se moje distance od ní o tolik dramatizovala, obzvlášť oproti naprosto neměnným předchozím měsícům. S mámou telefonuji denně, vídám ji alespoň jednou týdně (což je oproti původnímu stavu relativně pokrok), ale stejně se něco změnilo. Dost možná je to tím, že už si nepřipadám vůči ní v rebelii jako puberťák s hormonama na pochodu a chováním i debilitou tomu bohužel odpovídající, ale jsem vůči ní v opozici jako dospělá (*dospělost intensifies*).

Znáte to klasické rodinné klišé, kdy si vždy maminka potrpí na svého zlatého synka a tatínek na svou malou princeznu? Proč to nikdy není obráceně? Proč nemají matky tak vřelý vztah ke svým dcerám a otcové ke svým synům (tedy pokud mluvíme všeobecně, samozřejmě, že se najdou i výjimky)? No, protože tu je a vždycky bude určitá konkurence mezi "mladou" a "starou", mezi "seniorem" a "juniorem". A právě nejspíš konkurence je to, co se staví i mezi mě a mojí matku.

Možná jsem jen přecitlivělá, ale kritika ze strany prakticky jediného rodiče, kterého máte, bolí právě o to víc. A o to hůř, když je pod neustálou palbou kritiky prakticky všechno, co uděláte. A všechny omluvy, že se jedná pouze o nepovedený vtip nebo nadsázku zkrátka nemají šanci to zhojit, protože to vždycky bude to jedno bolestivé místečko, jemuž žádné foukání ani peroxid nepomůže. Nanejvýš tak kompletní amputace.


(Lord Huron - The Night We Met)
U téhle písničky pokaždé pláču.

A ještě jedno vtipné o to hůř - o to hůř, máte-li mladšího sourozence, kterého vidíte vyrůstat v diametrálně odlišných měřítkách. A mám bráchu ráda, opravdu moc, ale tohle je jen další z barikád, které přede mnou leží a se kterou se musím vypořádávat. Je jedno, jak moc jste skutečně dospělí nebo racionální, základní psychologické principy vám dají přes ústa tak jako tak.

Jestliže bych do výpočtu rodiny měla počítat tátu (což dělám povětšinou jen velmi nerada a pokud o svém tátovi mluvím, z drtivé většiny na jeho místě stojí úplně jiná osoba), tohle je další slabé místo - paradoxně - se kterým mi máma úplně nepomáhá. Chápu, že musí být těžké snažit se být vůči někomu takovému neutrální, ale neustále vyzdvihovat tu postiženou binaritu, jež vládne v mojí famílii, je jen házení klacků pod nohy.

Intermezzo I.

Sedíme u jídelního stolu, trochu moc designového, než by bylo nutné, trochu moc daleko od Prahy, než by bylo zdrávo. Sedíme tam s mamkou naproti sobě, pijeme víno a smějeme se. I když to není přímo smích, co by byl na místě, protože se mi nebezpečně rychle blíží svaťák a společně s ním i maturita. Mamka mi vypráví, jak potkala Sůšu, jak se spolu seznámili, jak se dali dohromady a následně jak poslala k šípku alkoholický pytel hysterie, kterým je, nebo alespoň býval, můj otec.

"Bylo mu vážně líto, že sis pro něj nepřišla na tanec s rodiči," poznamenává máma a má na tváři něco, co považuji za učitelský výraz.

"No, tak co jsem měla dělat, táta tam byl taky a nemohla jsem si nezatančit s ním," odpovídám na to a trochu vztekle se ošívám, naštvaná sama na sebe, si vůbec podobné věci tolik beru k srdci a že to vůbec musíme řešit.

Máma se na mě chvíli kouká a pak říká: "Ale on nemá právo na to být tvůj táta, víš to?"

Nevím, jak vám, ale mně tatíčkovské problémy (*daddy issues*) rozhodně sexy nepřijdou - i když už jsem potkala pár lidí, které to vysloveně fascinuje. I když je pravda, že to alespoň trochu vnáší čerstvý vítr do takové noční můry, jakou je moje nevlastní spokojená rodina, to je pravda. A také to značně zpestřuje vztahy s jakýmikoliv jinými muži, protože se všechno rázem zatěžuje touhou zalíbit se a obsesí chovat se jako arogantní solitér.

A taková drobná perlička, jako soužití s někým, kdo vám pětkrát denně opakuje, že můžete žít jako každý jiný normální člověk jen na základě něčí dobré vůle, jednou týdně to, že jste po milovaném taťkovi, a jako bonus jednou měsíčně to, že vaše máma měla jít na potrat, je jen malou perličkou na konci velice utaženého náhrdelníku rodinného dědictví.

Vtipným je, že obor, který studuji, studuji napůl jak kvůli mámě, tak kvůli tátovi.

Další hrozbou, která mi visí nad hlavou, jsem já sama. Nebo netoliko já sama, jako spíš obraz člověka, kterým bych měla být. Takhle krásná a dokonalá osoba s atletickou postavou, bystrým duchem a laskavým chováním, nejlepší verze mě samotné, ke které bych se měla snažit bez ustání směřovat. "Jemná slečna" s věčným úsměvem na tváři a vlídným srdcem, slečna, jež vždy vidí tu pozitivní stránku věci a vždy je nápomocna. No, řekněme, že já oproti tomu jsem v bahně ušouraný stín sama sebe, co ve skutečnosti prosí o milost, ať už je to v podobě definitivního zašlápnutí nebo tabulky Orionky.

Pokaždé si říkám, jaké by to muselo být patřit mezi těch pár alespoň zdánlivě dokonalých lidí, které znám, kteří jsou pracovití a milí a mají spokojenou rodinu a chtějí něčeho dosáhnout a každý jejich den se zdá být prozářený sluncem. Ale nepatřím tam. Protože já podobné lidi z duše nenávidím. Protože já jsem nepříjemná a závistivá a prakticky i nepřející. Neambiciózní a emocionálně parazitující na všem, co se octne v mé blízkosti.

Někdy si říkám, že z toho, z čeho jsem vzešla já, zkrátka nemůže vyjít nic dobrého, že už jsem se narodila rozbitá.

A kolem mě padá k zemi jemný bílý popel a usedá mi na ruce, na vlasy a obličej, a sněží stále intenzivněji a hustěji, popel mi vniká hluboko do útrob, nejprve společně se vzduchem a pak jen namísto něho. Dusím se a snažím se utéct někam do bezpečí, ale není kam utíkat, už je příliš pozdě.

Intermezzo II.

Jedeme s Ferdinandem autobusem domů. Každý domů někam jinam, ale držíme se za ruce a jedeme společně, to je důležité. Myslím na Buřinu a na své psaní a na školu a na neposledním místě i na svoji rodinu. Všechno se to přes sebe překlápí, a i když se nejedná takřka o nic, je toho hodně. Kolikrát jsem při jízdě autobusem měla stažený krk a nebyla jsem schopná hnout brvou, protože jsem nevěděla, co se bude dít, až z něj vystoupím na druhé straně?

Na zamlžených oknech se shlukují maličké kapky vody a stékají po osamocených slzičkách dolů.

Dneska to není jedna z těchhle jízd, která by měla symbolizovat životní pouť nebo překročení někam na druhou stranu. Dnes je to jen hodina strávená s člověkem, jehož ruka se vynořuje z toho všeho matného a nereálného.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama