Přátelství, jak neničit přátelství a jak ničit vztahy

30. listopadu 2017 v 20:21 | Cinereo |  opinion
Jak originálně začít článek na Téma týdne? Co takhle samotným mottem Tématu týdne: Chci být víc než… Předchozí článek, pokud jste mu věnovali pozornost - a podle mého skromného názoru se mi tenhle jeden konkrétně poměrně povedl - se týkal především mezilidských vztahů a přátelství. A vzhledem k tomu, co se mi poslední dobou honí hlavou, nemohu si dovolit neasociovat si něco podobného i v tomto případě.

Mezilidské vztahy jsou a vždy nejspíš i budou velkou tajemnou. Jedná se o něco svým způsobem nepochopitelného a nepřekonatelného, což je nejspíš mimo jiné i důvod, proč "vysoká kultura" vždy pracuje především se dvěma extrémy: láskou a nenávistí společně s jejich různými mixy, a přesto se něco podobného nikdy úplně nevyčerpá. Vztah láska - nenávist je samo o sobě považováno (alespoň na naší akademické půdě, kde se hovory o literatuře převážně zdají být hovory o tom, proč vlastně všichni nejdeme rovnou skočit z útesu, protože nic nemá cenu) o vztah nejvznešenější, ale to není to, o čem bych dnes chtěla promluvit.

Chtěla bych promluvit o přátelství a neromantických mezilidských vztazích, především pak o různých způsobech, jak je definitivně nerozbourat a nezadusat do země, protože s tím, zdá se, mám alespoň z pozice třetí osoby bohaté zkušenosti.

A jak na to tak koukám, spoustě lidí by se hodily nějaké tipy, jak poznat ty "správné" přátele, stejně jako tipy, jak se jimi třeba i stát.

POCITY JSOU DŮLEŽITÉ

Jestliže s někým hovoříte především a jen o nepodstatných hovadinách, jakými jsou například škola, sprchové závěsy nebo nový film Avengers a nikdy se nepozastavíte nad tím, co kdo z vás cítí, nejde podle mého moc o přátelství. Pokud to samozřejmě teda není účel toho, proč se vídáte, tedy způsob zapomnění na vlastní bídný život, což se často stává mně. Nebo možná bych to kritérium trochu poupravila. Pokud s někým vysloveně nemůžete mluvit o svých pocitech, tak je to znamením, že ten člověk ve vašem životě nejspíš nemá moc co pohledávat.


Iron & Wine: Time After Time

NEDOSTATEK ČASU znamená NEDOSTATEK ZÁJMU

Zní to dost možná sebestředně a vždycky se může vyhrabat argument jako "no jo, ale práce je práce, jsou i jiní přátelé a teď zrovna je toho hodně atp.", ale v momentě, kdy se s někým nevidíte skoro půl roku a nic nenaznačuje tomu, že vy sami nemáte zájem na nějakém osobním kontaktu, pak je to prostě příznak toho, že vy sami nemáte zájem na osobním kontaktu.
A nezachrání to nakonec ani výmluvy na práci, ani na rodinu ani na to, že žijete daleko nebo nedejbože proto, že vám to zakázala hlava rodiny. Vytáhněte si hlavu z pozadí, a buď přestaňte fňukat, nebo si to vyřešte, ale nejde mít pořád nad hlavou stín cizí viny.

Intermezzo I.

Když vás nechtějí vlastní rodiče, kdo by vás měl chtít? Když na vás nemají zájem ani ti, kvůli kterým vůbec dýcháte, proč by kdokoliv kdy ten zájem mít měl?

Sedím doma na pohovce a zírám na přijaté zprávy. Jeden z rodičů by prakticky měl snazší, kdybych ze dne na den přestala existovat, protože by ho alespoň nadále nezatěžovala nutnost mě živit, a ten druhý zkrátka má už jinou rodinu… Vím, už mi není deset, už jsem někde jinde, už bych se měla zvednout ze zadku a uvědomit si, že když mám kde bydlet a co jíst, tak si nemám na své rodiče co stěžovat, ale tohle je zkrátka jedno z dědictví, jež mi nejspíš zůstane. Neustálý pocit, že mě lidi opouštějí. A nezáleží na tom, kolikrát si vše racionálně odůvodníte a budete se přesvědčovat o opaku. Tohle vás prostě nikdy tak úplně neopustí.

Zírám na přijaté zprávy na mobilu, ve kterých jsem jako vždycky byla posunutá na poslední příčku, protože někomu byla dána přednost. A i když jsem si stokrát říkala, že se to stane, stejně pláču jako malý dítě.

SPOLÉHEJTE SE, JAK CHCETE

Mít jistotu, že si o půlnoci zavoláte o pomoc při zakopávání mrtvoly a z druhé strany se ozve kladná odpověď, je něco zcela nedocenitelného. Stejně tak moct se spolehnout na něco tak banálního, jako je setkání. Nebo to, že se spolu zkrátka někam najdete. Nebo mít jistotu už jen v tom, že se vám patnáct minut před událostí ona osoba neozve s tím, že se akce z "nepředpovídatelných" důvodů ruší. Je mi fuk, co se stalo, ale když se něco podobného odehraje skutečně dvacetkrát za sebou, zkrátka vám začnou pomalu docházet nervy…

Jak jsem psala na začátku, jedná se především o neromantické vztahy, ale zahrňme se, když už jsme v tom, i možnost spolehnout se na partnera, a proto ho neatakovat zprávami ohledně toho, kde a s kým je a co dělá. Tohle podle mého je poměrně málo diskutované téma, protože vždycky se vykreslí jen obrázek hysterické a nenormální přítelkyně, která obsesivně atakuje chudáka přítele, který musí skákat, jak ona píská, ale na druhou stranu, kdo ví, co má ta holka za sebou?

Potkala jsem už spoustu normálních holek, které dřív byly naprosto klidné a "nenucené" (tedy nepatřily k neustále monitorujícím typům), ale pak je zkrátka potkal nějaký blbec, jenž je k podobné paranoie doslova donutil. Je potom jasné, že když nesčetněkrát vyjde najevo, že ten druhý lhal, těžko pak uvěřit jedné zprávě, co přijde ve tři ráno o tom, že je ten druhý doma celou noc a vybil se mu mobil. (Což teď, nutno podotknout, nemluvím o sobě, já naštěstí můžu patřit k té normálnější polovičce, jen se mi zkrátka zdá, že by se tahle perspektiva také neměla úplně pozapomínat.)

PANDOŘINA SKŘÍNKA

Jak jsem psala na začátku, sdílení pocitů nejspíš patří mezi stavební pilíře mezilidských vztahů - protože bez nich jsme jen osamělé shluky molekul, co naprosto nesmyslně plují vesmírem bez hlubšího kontaktu s čímkoliv a kýmkoliv - ale toto sdílení zkrátka musí být oboustranné. Jestliže vy jste jen a pouze posluchačem, byť dobrovolně, nejedná se o "sdílení". Buď v sobě vy sami držíte něco, co by vám třeba pomohlo říct nahlas, nebo se ve vás naopak kupí to negativní, co do vás druhý člověk pumpuje a nepustí vás ke slovu… Ani jedno, alespoň podle mých zkušeností, úplně dobré.

Intermezzo II.

Stojím na místě, kam jsem si dřív chodívala sednout, když jsem byla smutná. Z tohoto místa je vidět na celou Stromovku, chodí tu naprosté minumum lidí a nejezdí žádní cyklisté, takže je to ideální zašívárna pro pejskaře, co se potřebuje v klidu vyplakat, protože zatímco pejskař ponořen sám do sebe sedí na zábradlí a skrz uslzené oči kouká do údolí, jezevčím má dost prostoru proplétat se a čuchat mezi keři.

Pokládám jednu ruku na zábradlí a zavírám oči. Tohle občas dělám, když se chci tak trochu vrátit v čase a vzpomenout si, jaké to bylo před dvěma nebo třemi roky. Na tomhle místě jsem strávila poměrně velkou spoustu času. Je příjemné moct být v klidu venku s takovým výhledem a moct si bez obtěžování popřemýšlet o věcech. Ne že by to někdy nějak výrazně pomohlo mojí situaci, ale aspoň se mi na chvíli ulevilo.

Dřív jsem chodila plakat jen do parku, protože zdi doma měly moc tenké zdi, než abych si mohla ulevit tam, a kdykoliv se tak třeba proti mojí vůli stalo, schytala jsem ne úplně nesprostou přednášku o tom, jak jsem nenormální. Jo, nic nepostaví člověka psychicky na nohy jako řev na téma, jak je imbecilní a neschopný, protože půlku puberty probrečí. Venku na mě sice taky vrhali divné pohledy, ale je jsem alespoň neznala, a proto na tom tolik nezáleželo. Bývalo by bylo mnohem příjemnější moct se vyplakat někomu na rameni, ale já neměla za kým jít. Možná to tak bylo lepší.

Když tu stojím dnes, ani s odstupem času se to nezdá o moc lepší. Kdybych dnes zažívala to, co tehdá, nejspíš bych se složila úplně stejně, i když už největší hormonální výkyvy přešly. A asi je normální mít nějaké to slabé místo… Ale já si občas zkrátka připadám jako cedník.

Potom ke mně přibíhá jezevčík a tulí se mi k noze. Mark Twain údajně řekl: "Čím déle znám lidi, tím radši mám svého psa." Chci být víc než sebelítostivá troska, ale zatím se to moc nedaří.
 


Komentáře

1 welovest | Web | 30. listopadu 2017 v 20:31 | Reagovat

Hezký a pravdivý článek! :)

2 Vendy | Web | 3. prosince 2017 v 19:44 | Reagovat

Zajímavý článek, opravdu, zvláštní tím, že není jen o obecných vztazích, ale i vnitřních pocitech a přáních. Jo vlastní rodina dá někdy pořádně zabrat, ať úmyslně nebo neúmyslně. Křivé slovo bolí, ať bylo vyřčeno v hněvu, nebo cíleně. A přesto většinou, když jde do tuhého, rodina drží pohromady. Mnohdy jsem slyšela (a mám i vlastní zkušenost), že ve společné domácnosti někdy přijde ponorková nemoc a vztahy jsou hodně napjaté, ne-li rovnou výbušné - a v okamžiku odloučení najednou vše v pohodě a může být i denní komunikace přes telefon a náramně si rozumíme.
Opravdové přátelství, mám dojem, existuje jen v románech. Ale v životě stačí, když se něco tomu přátelství aspoň blíží. A nemusí být moc, takových  přátel, stačí dva nebo tři. Nebo i jeden, když přijde na věc.
Co se týče pejsků, tam není o čem diskutovat - pejsani mají to největší srdce na světě a vítají tě vždycky s úsměvem. (Tedy, s radostí... :-) )

3 Cecílie | Web | 8. prosince 2017 v 10:30 | Reagovat

Nevím, zda si člověk vůbec může být někdy nějakým přátelstvím doopravdy jistý. Určitě se buduje a prověřuje celé roky. Jenže lidé se mění. A kolikrát se cizí chovají lépe než rodina.

4 Natálie | Web | 8. prosince 2017 v 19:44 | Reagovat

to nenávidím! když jsem s někým na něco domluvená a skoro vycházím a pak to zruší.. nesnáší nesnáším.. tohle se mi stalo jednou ale tak brutálně, že jsem měla jet za kámoškou do kroměříže a ona mi 5 imnut než jsem vyšla z baráku napsala, že nemám jezdit a odůvodnila to tím, že se nechce s takovou děvkou vidět.. tohle mě položilo.. asi o půl roku později se mi omluvila a vysvětlila mi situaci.. její přítel jí to zakázal.. bydlela s ním, a prožila si s ním svoje.. já ji řekla, že tohle není omluva.. mě když by můj kluk zakázal vidět se s kámoškou.. brala bych to těžko..  a taky vím, že i ona to tehdy brala těžko, ale potřebovala mít doma klid a né další peklo.. a omluvu jsem vzala.. i když je to neomluvitelné.. měla jsem jet za ní někdy v listopadu.. sms od ní přišla v únoru.. a pak se mi omluvila i osobně na slučce.. tohle je třeba případ, že i když mě to položila, odpustila jsem.. ale mám třeba kámošku, se kterou jsem to definitivně skoncovala.. byl to přesně vztah o čem píšeš.. neměly jsme už nic společného.. a hlavně.. změnila se.. už jsem si s ní ani neměla co říct.. já se vždy snažila.. psala jsem ji.. zvala ji ven.. pokaždé něco měla.. když jsem jí volala ani mi to nezvedla.. ani nenapsala potom sms, co jsem potřebovala.. dost mě to mrzelo.. ani nevím kde jsem udělala chybu.. ale možná to ani nebylo o té chybě.. ale je fakt, že od té doby co jsem tenhle bezvýznamný a zbytečný "vztah" uzavřela.. bylo mi jistým způsobem líp.. :) ... jak jsem četla tu druhou vsuvku.. tak bych ti nejradši řekla: JSI MŮJ ČLOVĚK! .. vím o čem mluvíš.. nejvíc mě dostala moje mamka, když jsme se s bývalým rozešli.. došla jsem domů a břečela jsem .. ona za mnou došla a seřvala mě ve stylu, že ať se vzpamatuju, že nikdo tady není zvědavý na ty moje výlevy.. a tak jak přiletěla tak taky odletěla.. momentálně bývají ty moje výlevy v práci.. a aj ty brečící.. minulý týden jsem se v práci citově opravdu složila.. a bylo mi doporučeno, ať si zajdu za psychiatrem.. a něco na tom je.. a vím, že mi ty holky chtějí pomoct.. zvlášť když už neví, jak mi poradit.. a já taky nevím co dál.. a to je to nejhorší co může být..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama