O spermatu, drůbeži a odpouštění

27. listopadu 2017 v 19:01 | Cinereo |  letters
Sedíme v posledním patře budovy nákladového nádraží na Žižkově, kolem nás pobíhají děti a popojíždějí postižené děti a sem tam i hejno dospělých, co přenáší hekticky levné kusy oblečení z jedné strany místnosti na druhou. Mezi tou spoustou lidí se někde motá i Kuřátko, ale to je důkladně ukryté ve změti nohou, rukou a smíchu a výkřiků a profesionálně se tak vyhýbá jak očnímu kontaktu, tak osobní konfrontaci.

Co zase provedla? Nevím. Zeptejme se Buřiny, co sedí hned vedle mě, usrkává s jen lehce traumatizovaným výrazem pivo a společně se mnou kouká do blba. Nebo to formulujme jako že hledí moudře do dáli a snaží se přijít na důvod, proč ještě držet svoje emoce na uzdě. No, popravdě, já na tom nejsem s náladou o mnoho lépe. Mám hlad, a když mám hlad, tak bych všechny kolem s radostí poslala Satanovi pod vařečku do pekelnýho kotle, jen abych dostala řízek, nebo cokoliv poživatelnýho. Namísto toho ale mám - stejně jako Buřina - v ruce pivo a zcela strategicky si jím plním prázdný žaludek.

"Tváří se jak kyselá p*del," cedí skrz zuby Buřina, když se náhodou Kuřátko mihne mezi davem a souká na sebe desátou vrstvu svetrů za méně než symbolickou částku. Němě přikyvuji, ale není k tomu co víc dodat. Nebo, mohlo by být, pokud byste podobnou situaci zažívali poprvé. V tomhle případě ale pro nás šlo o zcela cyklicky se opakující událost, kdy výjimečně za slovem "cyklický" nestojí nic spojeného s krví. Takhle jde jen o spoustu blíže nespecifikovaného materiálu mléčné barvy, který - stejně jako ve všech předešlých případech - nenávratně pošpinil dlouholeté přátelství. Ostatně kdyby šlo o krev, alespoň by viník byl o trochu víc barevně usvědčen, takhle bychom se museli obrátit jen na ultrafialové světlo, ale kdo by se s tím obtěžoval, když máme osobní doznání? I když na druhou stranu, ani to nemusí být směrodatné.


Bon Iver: Skinny love

Intermezzo I.

"Tak co, jak se máš?" ptá se mě usměvavé Kuřátko a sedá si v čajovně vedle mě. Jednalo se řádově o polovinu minulého roku, tedy zhruba dobu, kdy byla opět příčinou mnoha jiných hádek a v podstatě primární a univerzální rozbuškou.

Odpovídám tak, jak se jen v mezích slušnosti na podobně banální otázku odpovědět dá, tedy optimisticky a lživě (což nesouvisí ani zdaleka se životními dramaty, jak je možná poznat z tohoto textu, ráda věci prožívám víc, než je zdrávo). Kuřátko se na mě usmívá zpátky, ale i přes všechnu tu snahu nějak udržet kontakt a zůstat kamarádkami, když se vám druhá strana neozve dva roky v kuse a neustále jste to vy, kdo leze tomu druhému do análních partií, přátelství hold trochu škobrtá.

"Jo, tak to jsem ráda," následuje další jen těžko upřímný úsměv, "a co Ferdinand?" Vždycky si připadám trochu špatně, když klábosím o svém vztahu před někým, kdo u toho má bolestný výraz člověka, co nikdy nezažil lásku větší než někde na záchodcích Klubovny, ale budiž.

"Jo, všechno v pořádku, jsme spokojení, ještě aby ne," usmívám se na konci a moje růžově zabarvené brýle snad alespoň trochu maskují skutečnost, že naprosto poblbnutě čučím s tupým úsměvem do prázdna.

"Jé, tak to jsem ráda," načež doplňuje zvukem zvláštního cvaknutí svůj úsměv, "vzpomínám si, jak jste se dali dohromady a pak jel F. se mnou tramvají domů." Jo, samozřejmě, DOMŮ. To zní pravděpodobně, když jsi přitom jela za Plachem, ale na tohle téma vážně nemá cenu nic moc říkat, protože všechno, co k tomu bylo k dodání, bylo dodáno v průběhu mnoha předešlých opilých večerů.

"Jo, to byla vtipná noc," přitakávám a vzpomínám na to, jak jsme se s Ferdinandem loučili před KFC na Andělu (*romantický patos*).

"No," usmívá se o něco upřímněji než předtím a zadívá se mi do očí, "s ním jsem se v té tramvaji taky ten večer líbala."

V prvním momentu jí mám chuť dát přes držku, v ten druhý je mi jí spíš líto, že si musí něco takového vymýšlet, aby měla dobrý pocit ze zničení mé idylky. V ten třetí trochu pomíjí soucit a opět gradují násilnické sklony. Když to později recituji Ferdinandovi, zdá se, že se v něm odehraje něco dost podobného tomu, co předtím ve mně, nicméně vše vyvrací a já nemám důvod mu nevěřit.

Sebereme se s Buřinou někdy v momentě, co do sebe nacpu dva banány, které mi tam dali zdarma jen proto, abych se trochu uklidnila, ale moc se to neosvědčilo. Venku prší, je půl deváté večer, já mám hlad, jsem lehce přiopilá a Buřina mění stavy "mírného ohrožení přítomných" a "poetické deštivo", jak se k jejímu jménu hodí. Zkrátka, není to večer za všechny prachy.

Nenávidím, když se věci neplánují. Ne snad proto, že by mi vadilo být spontánní - to mi vůbec nevadí, ale ze zkušenosti vím, že pokud není výjimečně příznivá konstelace hvězd, podobné "hurá akce" zpravidla končí katastrofou. Jedeme tramvají, nadáváme na Kuřátko a stupidní večery, zimu a déšť a nedostatečné množství zájmu lidí o brutalistickou architekturu (dobrá, tím posledním bodem jako vždycky obtěžuju jen já v momentě, kdy projíždíme kole obchodního domu Kotva na náměstí Republiky).

Já si konečně kupuji kebab, suneme se do baru nedaleko něj a potkáváme se tu s Plešounem a Ondřejem a Bagreenem vol. 2, kteří se trapně abstinentsky upejpaj nad Birelem a čajem. No, když vidím ceny na nápojovém lístku, zavírám klapačku a objednávám si to nejlevnější s obsahem alkoholu, což ani tak není žádná ekonomická výhra. Obsah řečí toho večera neměl prakticky žádnou váhu, zajímavým bylo až to, když na místo dorazilo Kuřátko, i to ale bylo zajímavým spíš jen pro oko nezávislého pozorovatele.

Pro člověka, kterého se to skutečně týká, jde jen o něco… hybridního. Nevím, jak jsem se ocitla ve víru událostí, ale protože v tomhle případě nejde nestát na straně Buřiny, jsem pro Kuřátko společně s Buřinou zjevně druhým nebo třetím převtělením Mefistofela (kdyby věděla, kdo nebo co to je) i přes fakt, že to ona opětovaně pochybila.

Což je taky mimo jiné nesmírně zábavné sledovat, jak se "omlouvám se" dokáže rychle převtělit do "omlouvat se nebudu, jsem jen člověk, vlez mi na hrb", ale - jak už jsem napsala výše - především a jen okem nezávislého pozorovatele. A proto mě taky baví mimo jiné psát. Člověk se na moment může stát vypravěčem vlastního příběhu a dostat tak pocit, že má věci alespoň trochu pod kontrolou.

Zanedlouho Kuřátko odchází bez rozloučení s Buřinou, i když právě její příjezd z Brna je hlavním důvodem, proč tu vůbec všichni sedíme. Ve finále zůstává jen Plešoun, se kterým se rádoby vtipně hádáme, ale ve skutečnosti jde o pro mě hodně přátelskou atmosféru, kdy si konečně můžu popovídat se dvěma lidmi, s nimiž je příjemné trávit čas.

Intermezzo II.

Sedíme s Kuřátkem v lavici a povídáme si. Píše se léta páně 2014.

"No, a pak jsme se líbali, bylo to vážně úžasný," směje se Kuřátko a roztomile klopí oči, čímž bych ráda podtrhla její relativní nevinnost v tomto zmíněném roce.

"Tak vidíš, to jsem za tebe ráda!" Říkám v té době ještě upřímně a v duchu se trochu koušu do rtu, protože být na místě nezadaného člověka (který touží po kontaktu, ale v hloubi duše je přesvědčen o tom, že jsou všichni chlapi svině, ale to jen tak mimochodně) a poslouchat vyprávění o hledání si partnerů je značně bolestné.

"Jsem vážně zvědavá…" nedopovídá tajemně Kuřátko a uhýbá pohledem.

"Na co?" Ptám se.

"No, kdo z nás dvou si jako první najde přítele. Jestli já s tím, že vážně hledám, nebo ty, která jen čeká," znovu se směje a něco v tom smíchu mi připadá trochu zlomyslného, ale nejspíš je to jen proto, že si připadám v tomhle ohledu tak nejistá.

"To já taky," dodávám tiše.

Vyhrála to ona. Našla si přítele asi na měsíc a potom se ukázalo, že je gay. Mně to trvalo o mnoho déle, stejně jako všechno ostatní.

Když jsem jela domů, volala jsem Ferdinandovi, i když bylo hodně pozdě. Musela jsem ho s těmihle myšlenkami v hlavě slyšet alespoň na chvíli, přestože namísto něj se ve sluchátku ozval jen životem zdrchaný čtyřicátník vděčný za to, že se konečně po dni dlouhé lopoty svalil do postele. Nebo zkrátka student, který má po svém šprtstkém maratonu plný brejle všech a všeho, což je o to obdivuhodnější, že i tak ke mně byl milý, ostatně jako vždycky. Ferdinande…

Ale myšlenky v hlavě zůstaly. A není to chyba nikoho. Není to chyba Buřiny, není to paradoxně ani chyba Kuřátka, protože kdyby se neudálo nic z tohoto, našla bych si něco jiného k posmutnělému dumání, protože taková zkrátka jsem. Z poloviny jsem ráda, že mám i to Kuřátko, protože o ní jednou povím svým dětem jako o odstrašujícím případu člověka, co zahodil jak svou hrdost, tak všechno, co by se dalo asociovat se slovem "osobnost". A o tom, že jsem ráda, že mám Buřinu, jsem tu už pindala nesčetněkrát, ale stejně bych tu ráda ještě jednu myšlenku rozvedla.

Nemá moc smysl se šťourat v tom, co je naprosto očekávatelné a co se opakuje do zblbnutí, alespoň co se lidí a přátel týče. Je potřeba se zkrátka poučit. Vytáhnout paty z toho hnoje, ve kterém se člověk ocitá, a táhnout o dům dál. Neříkám zbavit se všech, co někdy pochybí - protože tak by člověk neskončil nijak jinak než jen sám se svou hrdostí a deseti kočkama, co ve finále sežerou jeho hnijící torzo. Možná spíš než hnout se dál by se měl člověk naučit rozeznávat, kdo mu stojí za investovanou energii a kdo zkrátka ne.

Intermezzo III.

"Nechápu, že se se mnou pořád bavíš," říká Buřina a přihazuje uhlíky na vodnici, stojíme v dýmkárně staré čajovny, která se stala starou jen proto, že už nemám důvod ji navštěvovat.

Krčím rameny, jak tak stojím mezi futry dveří a sleduji ji při práci. "No, stojí mi to za to," říkám po chvíli. "Stále tu stojíme a mluvíme spolu, pořád se kamarádíme a nemám pocit, že to bývalo nestálo za to." Buřina mi dost dávno lhala asi půl roku v kuse a trochu mě to při zpětném přemítání nutí myslet na to, jak je někdo něčeho takového tak dlouhodobě schopný. Ale pokud je člověk jen trochu normální a ochotný zahodit vlastní narcismus a uvědomit si, co bylo předmětem těch vyhrocených krizí upgradovaných především hormony a alkoholem a bůhvíčím ještě, ve finále nejde o zas tak mnoho.

O něco podobného jsem se snažila i s Kuřátkem, ale jak napsal Bohumil Hrabal: "Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky." Kor když je čistíte pořád dokola a máte od samého praní klouby takřka do krve.

A tak závěrem, a jak napsala nejmenovaná bloggerka, odpouštějte. Ne kvůli nim, ale kvůli sobě.
 


Anketa

Lásky účel světí prostředky a smetí...

Souhlasím.
Nesouhlasím.

Komentáře

1 Natálie | Web | 28. listopadu 2017 v 11:16 | Reagovat

já řekla to samé :D že nejdu, protože mám přítele, se kterým bydlím, takže by to asi nebylo moc vhodné.. :D tož nevím co ti chlapi mají za problém.. :D a nebo se jim to líbí když je ta holka zničená :D jinak si to neumím vysvětlit.. :D ... s tou kámoškou to znám.. když se někdo snaží ale ta snaha jde pouze z jedné strany..

2 Vendy | Web | 3. prosince 2017 v 19:47 | Reagovat

Osobitý styl. Mám chvílemi pocit, jako bych četla nějakou povídku nebo fejeton, což míním jako pochvalu. Opravdu originální blog, jsem ráda, že jsem sem zavítala a počítám, že se budu vracet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama