Lámání srdcí pro začátečníky

21. listopadu 2017 v 19:37 | Cinereo |  letters
Na základní škole jsem byla poměrně šťastná. Ne snad kvůli spoustě přátel a mojí obrovské popularitě (která se maličko rozšířila až na gymplu, kde jsem patřila mezi - jak jednou napsala moje kamarádka - populární teens, které vídáte ve filmech). Byla jsem spokojená proto, že jsem si jednou v životě připadala tak nějak normálně.

Bydlela jsem s mámou i s tátou, kteří se nehádali (tátou sice nebyl můj táta, ale byl to mužský element v mém životě), a protože jsem byla ve třídě za tu nejchytřejší (ostatní děcka byly vážně silně vymytý, nebo mi od té doby moje schopnost myslet viditelně zeslábla, ale to se stává). Nejenom tedy, že jsem si připadala normální, ale dokonce jsem se cítila i být normální a výjimečná, dokonce v tom pozitivním významu slova.

Vzpomínám si, jak jsem se procházela Stromovkou cestou domů, jak jsem se těšila, až se dostanu k počítači a budu psát. Bylo hezké odpoledne plné slunce a svěžího jarního větříku, všude zpívali ptáci, já měla nesmírně dobrou náladu a pak jsem se zaparkovala doma u svého starého blogu (ano, jsem na tomhle serveru už opravdu tak nějak odjakživa) a psala. A psala a psala. A pak domů přišla máma, potom táta, společně jsme se navečeřeli a pak jsme se posadili k televizi, kde zrovna vysílal seriál Ztraceni. A pak jsem si šla lehnout k sobě do pokojíčku na palandu a všechno bylo normální.

Jestliže někdo máte normální rodinu, pak buďte rádi za každý večer strávený společně s nimi u televize, protože pro mě je to jedna z nejoblíbenějších aktivit, těsně vedle rodinných nákupů, neb se mi těchhle věcí nikdy moc běžně nedostalo.

Základka jako taková bylo poměrně sympatickým místem. Trochu mě šikanovali, ale naštěstí ne nijak výrazně a ne nijak hrůzostrašně, abych si z toho nesla trauma. Což je vtipný, protože ten, kdo mě šikanoval, se potom stal mým kamarádem a později znásilnil jednu moji kamarádku.

Pokud už se mluví o klucích a o vztazích, na základce začala moje velká první dětská láska. Nazvěme ho třeba Stehlík. Vzpomínám si, jak jsme se spolu poprvé bavili. Stehlíkovi se nesmírně líbila moje nejlepší kamarádka, protože moje kamarádka byla z nás dvou vždycky ta hezčí. Ta ho ale odmítla na jedné z našich diskoték na škole v přírodě, takže si rozhodl zalepit srdíčko mnou. Celý večer jsme spolu protančili (tzn. v dětském pojetí, tudíž nějakých dvacet minut reálného času, předpokládám) a stali se z nás kamarádi. A jak plynul čas, našli jsme si k sobě cestu (*růžové brýle a zamilovaný pohled do dáli*).

Nebo jak plynul čas. Byl to vlastně docela fofr.


Melanie Martinez: Dead To Me

Stáli jsme spolu na zastávce na Kamenické a Stehlík se mě zkrátka zeptal, jestli bych nechtěla být jeho holka. A já si tak nějak řekla, proč ne, že jsem ve svých 10-13 už dospělá (upřímně si nepamatuju, kolik mi přesně bylo, což je vtipné, protože Ferdinanda tahle skutečnost nesmírně rozčiluje, když mu pokaždé řeknu jiný věk). Ujeli jsme jednu zastávku, tak vzdáleně jsme oba dva společně bydleli od školy (Stehlík bydlel příhodně ve vedlejší ulici), no, ale namísto toho, abychom se rozdělili, Stehlík šel ke mně domů.

Před dveřmi od svého domova jsem ho představila svojí mamce, která zrovna byla doma a pravděpodobně utrpěla mírný šok, že si domů hned tahám nějakého cizího klučíka, který byl ještě o tón blonďatější, což muselo být nesmírně roztomilé. Povídali jsme si dlouho u mě v pokojíčku a pak šel domů, ale musím říct, že to pro mé 10-13 leté já bylo drama až na půdu.

Jednou jsme spolu šli dokonce i na večeři. Dokonce jsem se i já seznámila s jeho rodiči, hráli jsme spolu na počítači, chodili společně do školy a jednou nebo dvakrát jsme společně byli i u mých rodičů (tehdá "na chatě") v Litoměřicích. A pak jsme společně jeli i na lyžování do Alp, stejně jako předtím, společně s mými rodiči, kteří si ho upřímně oblíbili.

Občas jsme společně hlídali jeho malého brášku (kterého jsem tuhle potkala na ulici a je strašidelný, jak rychle děti rostou) a vzpomínám si, jak jsem si připadala nesmírně dospěle.

No, bylo to hodně roztomilé období.

A pak jsem šla na jinou školu, jeho rodiče měli hodně problémů a on to, chudák, musel řešit, tak jsme se zkrátka, a jak to tak bývá, přestali bavit a definitivně ztratili kontakt, bydlení ve vedlejších ulicích to nijak nezachránilo. Jo a taky tomu nepomohlo to, že jsem ho poslala do čudu přes SMSku. Ale na mou obranu to mělo za důvod to, že jsme se neviděli třeba dva měsíce v kuse a naprosto bez kontaktu. Dobrá, možná jsme si občas volali. Ale stejně. Prostě nechci být za tu špatnou.

Tímto také tak nějak skončilo základkovské období. Tím, že já jakožto neustále ublížený špunt jsem ublížila někomu jinému. A vím, že se tak stalo, protože kdykoliv potkám jeho mámu, dívá se na mě pohledem, že by mě nejradši zašlápla. No a řekněme, že je v plném právu.
 


Anketa

Lásky účel světí prostředky a smetí...

Souhlasím.
Nesouhlasím.

Komentáře

1 Pražský poděs | E-mail | Web | 21. listopadu 2017 v 23:30 | Reagovat

Je to zvláštní. Základka byla super, její konec byl eště víc super, protože v tu dobu už jsme všichni byli pěkně divoký. Což nám tak nějak zůstalo. Jsem jedna z mála lidí, která se z lidma ze základky stýká pořád. A vidíme se fakt často, takovej sourozeneckej kolektiv. To u sebe cenim. Mrtě.
Mimochodem je fakt bizár tyhle základkovský vztahy. Ostatně jako kterýkoliv jiný vztahy. Ale tak...já byla v těch cca 12-13 taky strašně dospělá, žejo. Možná víc, než sem sama chtěla. A celej ten náš kolektiv, celá naše prestižní výběrová škola. Od šestý třídy se kouřilo a chlastalo. Policajti na školní "diskotéce" poté, co chytly naše vožralý spolužáky. Byla to osmá třída (přičemž si pamatuju na jednoho šesťáka, co byl tak vožralej, že ani nemohl mluvit). Bylo nám fakt dost málo na tyhle průsery, ale ty průsery se děly. Mě teda konkrétně ne, pro mě si matka na fízlárnu nikdy nepřišla. Ani na střední. To na sobě taky mrtě cenim. Nu což, hořící popelnice, řvaní velmi vulgárních nadávek na jednoho konkrétního k o k o t a, co nás učil matiku (ten si to fakt zasloužil) a posílání do cvokárny. Lepší školy, výběrový základky, milujeme je. Co jsem tak zatim slyšela, nikde to nebylo divočejší, než u nás.

2 Jana | Web | 22. listopadu 2017 v 10:01 | Reagovat

Ach... to je tak roztomilý, ale ten konec... :-( I když já jsem na tom nějak tak podobně, až na to, že mi jsme na sebe ztratili kontakt tím, že jsme se přestali vídat.. vlastně jsme spolu ani nechodili, ale mohli. Byla to fakt dětská láska, ale za to jsem cítila pocit, který jsem si jako dítě nedokázala vysvětlit, když mi dal pusu na tvář. Pamatuji si, že se mi strašně líbil. Možná jsem mu napsala i dopis, ale nedala jsem mu ho :-D Zapoměl na mě, i když jsme se vídali ve škole. Nedivím se, že zapomněl, bylo to hodně dávno, ale bylo mi to líto. No jo, taková ta dětská story. Určitě máme na co vzpomínat. :-)

3 Sisi | Web | 22. listopadu 2017 v 10:50 | Reagovat

=D =D já si takové drama neprožila... vzpomínám spíš na divoké bitky v lese za barákem nebo na první soutěže v tanečáku a to byla tak nějak v kostce moje základka

4 klavesnicetuka | Web | 22. listopadu 2017 v 15:10 | Reagovat

to je roztomilý příběh:-)

5 Magicmax | E-mail | Web | 22. listopadu 2017 v 15:59 | Reagovat

Stejně mně tvůj komentář potěšíl, takže ti za něj děkuji.
(ano, reakce na tvůj komentář u mně na blogu)

6 Magicmax | E-mail | Web | 23. listopadu 2017 v 17:26 | Reagovat

Si dobrá blogerka. :) Zasloužíš si mít se všemi jen fajn vztahy. :) Necháme toho, když chceš. :)

S pozdravem Magicmax :)

7 Meduňka | Web | 25. listopadu 2017 v 7:17 | Reagovat

... a všechno bylo normální.
Velice mi tvoje vzpomínky v mnohém připomínají ty moje, ač tedy je to hodně dávno :) Zařazuji do výběru.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama