Kdo, co, proč?

Pondělí v 19:57 | Cinereo |  opinion
O čem psát, jak psát a proč psát. Tohle jsou první otázky, které se jako první vybaví člověku, pro něhož je něco jako vlastní autorská tvorba téměř sci-fi, a stejně tak komukoliv, kdo má k umění zhruba stejně blízko jako já k astrofyzice. Poslední dobou se tyhle tři body stále častěji objevují v mé hlavě, a to především z toho důvodu, že cítím jejich notnou provázanost se svým životem. Jejich význam pro mě by se dal vyložit jako prosté podobnosti s otázkami "Kdo, co? Jak? Proč?", a tyto otázky poměrně jednoduše prezentují ty nejprimitivnější myšlenkové principy, jaké člověk o sobě a o skutečném světě má. První z nich věnuje pozornost protagonistům příběhu a jiným, neživým významným skutečnostem, druhá osvětluje okolnosti jich se týkající a třetí nakonec relativizuje vzájemné vztahy protagonistů/skutečností s jejich vlastností v takto vytvořeném prostoru.

Než se trochu hlouběji pustím do specifikování té výše vykonstruované problematiky (která, pokud nejste zvyklí na podobná témata, vám musí připadat úchylná a absurdní, což mně zprvu podobné úvahy připadaly také), musím trochu zabrouzdat do podružnějších záležitostí, které mě k tomuhle tématu přivedly.

Takže pozor, přichází méně rádoby inteligentně působící text, na jaký jste u mě zvyklí.

Intermezzo I.

Procházím mezi stovkami všemožných regálů plných oblečení pochybných kvalit a astronomických cen. Kolem každé hromádky se tísní kolem tří slečen, přičemž za každou z nich se nachází jejich manžel/přítel/platební karta s několika desítkami nákupních tašek a útrpným výrazem na tváři. Takový poměrně obyčejný pohled, ale i tak by stál za zvěčnění - ideálně nějakým těžce manýristickým umělce, který by ze všech relativně normálních póz rázem vykouzlil postoje nejvyššího napětí a utrpení. Nejideálněji někým, jako je El Greco, aby to mělo ten správnej říz.

Především z toho důvodu, aby to dostalo alespoň trochu emocionální a expresivní rovinu, protože chlad toho čistého a reálného pohledu na věc mě skoro nutí k pláči. Čistý automatismus, stokrát vedle sebe vyplozené kopie jen s drobnými a nepatrnými obměnami. No, a co je nejvtipnější, já jsem jenom další z nich.



Možná trochu víc patetickou kopií, to je pravda, protože když o pár metrů dál nacházím další z důvodů rvát si vlasy, a to sice fabrikově vyráběný růžový svetr s nápisem "ORIGINAL", ironicky se ušklíbám, abych dala najevo, co si o tom kusu hadru myslím.
Tohle bych si domů nevzala ani v případě, že by to bylo zdarma, protože jestli se mi z něčeho zvedá kufr, potom je to lidská jednotvárnost. Jako by člověk tím, že si něco podobného vezme na sebe, plivnul na vlastní duši a nechal ji rozplynout se v rozmanitém smoothie konzumu a originalitu hystericky propagujících výrobců (od textilu po mobilní aplikace).

Plašanda vedle mě se pozastavuje, bere svetr do rukou a prohlíží si cenovku.

"Fakt hnusný, co?" Ptá se mě a já se na moment zase vracím do reality, přitakávám. "A ještě jak je to drahý. Jak takovýhle svinstvo může vůbec někdo nosit?" Znovu přikyvuji. "Kamarádka, ta píše, ale o kosmetice a oblečení, podobných věcí má doma kopce, protože je dostává zadarmo." Tak to je opravdu o co stát, dodávám v duchu, ale má četná léta přinesla své ovoce a já moudře zůstávám zticha. Ale to co následuje, mi poměrně vyráží dech. "Dokonce za to dostává i zaplaceno, ne jako ty." Moudré hlasy opět převládají a já se opět jen nacvičeně usmívám.

Na prvním místě, psaní o kosmetice a hadrech, pokud vás za to platí, není psaní, je to jen produkování písmen na objednávku (což má taky svůj účel, samozřejmě, ale rozhodně to není psaní). Na místě druhém, jestli někdo jako jediné nutkání ke psaní vnímá peníze, pak to není ani spisovatel, ani pisálek, ale PR redaktor.

Jak tedy psát? Jen svobodně, jen od srdce, jen pravdivě.

Na místě druhém - mě nikdo nenutí psát. Není to ani moje práce, není to ani můj způsob socializace. Je to způsob, jak všechno v sobě obrátit naruby a dostat to ven. Je to jediná věc, která mě jako člověka zceluje a dovoluje mi pospojovat dohromady střípky, které se nazývají mojí osobností. Slovo entropie, vy, kteří mě čtete pravidelně, už nejspíš znáte. V tomhle spočívá a z tohoto principu vychází. Rozbíjení osobnosti na stále menší kousky, až ze střepů samotných nezbude téměř nic. Ale psaní naopak, právě psaní mi pomáhá nacházet nové spojitosti, nové souvislosti a způsoby, jak je držet pohromadě. Jak se držet pohromadě.

Proč psát? To, co je napsáno výše, by mohlo promlouvat za vše, ale není tomu tak.

Zpovídání ze z vlastních pocitů je něco hluboce osobního, a pokud právě mé psaní mi pomáhá orientovat se ve vlastních pocitech, potom nejde jen o zpověď, ale o jakousi metazpověď, zpověď vlastní zpovědi. Pitvání a dlouhé analyzování vlastních pocitů o pocitech. A ať už to zní jak chce paradoxně, je to nesmírně uvolňující a příjemné něco podobného provádět.


Ovšem - a jak jinak - o to je to o mnoho intimnější proces.
 


Anketa

Lásky účel světí prostředky a smetí...

Souhlasím.
Nesouhlasím.

Komentáře

1 Zelené zlato | Web | Úterý v 20:09 | Reagovat

Pravdivý článek :)

2 Tulačka | E-mail | Web | Včera v 19:17 | Reagovat

Závidím ti, že dokážeš psát sama pro sebe. Já se snažím ale zpětná vazba je pro mě jako životodárný déšť - moje dílo bez ní pěkně rychle chcípne, a pak se ocitne ve zvláštním stavu bytí a nebytí, kdy cítím, jak se ze mě ta slova chtějí vydrat napovrch ale zároveň jsem jimi tak znechucena, že jim to nedovolím. Člověk asi musí tyhle pocity překonat a psát dál právě proto, že pomocí svých textů třeba odhalí, proč je tak závislý na té zpětné vazbě... Ale ty mi přijdeš v tomhle hodně vyrovnaná, a to je dobře, protože z tvojí tvorby cítím jak je syrová a upřímná - nemáš potřebu psát tak aby to lidi lákalo a to je na tvojí tvorbě to zajímavé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama