Listopad 2017

Kdo, co, proč?

Pondělí v 19:57 | Cinereo |  opinion
O čem psát, jak psát a proč psát. Tohle jsou první otázky, které se jako první vybaví člověku, pro něhož je něco jako vlastní autorská tvorba téměř sci-fi, a stejně tak komukoliv, kdo má k umění zhruba stejně blízko jako já k astrofyzice. Poslední dobou se tyhle tři body stále častěji objevují v mé hlavě, a to především z toho důvodu, že cítím jejich notnou provázanost se svým životem. Jejich význam pro mě by se dal vyložit jako prosté podobnosti s otázkami "Kdo, co? Jak? Proč?", a tyto otázky poměrně jednoduše prezentují ty nejprimitivnější myšlenkové principy, jaké člověk o sobě a o skutečném světě má. První z nich věnuje pozornost protagonistům příběhu a jiným, neživým významným skutečnostem, druhá osvětluje okolnosti jich se týkající a třetí nakonec relativizuje vzájemné vztahy protagonistů/skutečností s jejich vlastností v takto vytvořeném prostoru.

Než se trochu hlouběji pustím do specifikování té výše vykonstruované problematiky (která, pokud nejste zvyklí na podobná témata, vám musí připadat úchylná a absurdní, což mně zprvu podobné úvahy připadaly také), musím trochu zabrouzdat do podružnějších záležitostí, které mě k tomuhle tématu přivedly.

Takže pozor, přichází méně rádoby inteligentně působící text, na jaký jste u mě zvyklí.

Intermezzo I.

Procházím mezi stovkami všemožných regálů plných oblečení pochybných kvalit a astronomických cen. Kolem každé hromádky se tísní kolem tří slečen, přičemž za každou z nich se nachází jejich manžel/přítel/platební karta s několika desítkami nákupních tašek a útrpným výrazem na tváři. Takový poměrně obyčejný pohled, ale i tak by stál za zvěčnění - ideálně nějakým těžce manýristickým umělce, který by ze všech relativně normálních póz rázem vykouzlil postoje nejvyššího napětí a utrpení. Nejideálněji někým, jako je El Greco, aby to mělo ten správnej říz.

Především z toho důvodu, aby to dostalo alespoň trochu emocionální a expresivní rovinu, protože chlad toho čistého a reálného pohledu na věc mě skoro nutí k pláči. Čistý automatismus, stokrát vedle sebe vyplozené kopie jen s drobnými a nepatrnými obměnami. No, a co je nejvtipnější, já jsem jenom další z nich.