Listopad 2017

Přátelství, jak neničit přátelství a jak ničit vztahy

30. listopadu 2017 v 20:21 | Cinereo |  opinion
Jak originálně začít článek na Téma týdne? Co takhle samotným mottem Tématu týdne: Chci být víc než… Předchozí článek, pokud jste mu věnovali pozornost - a podle mého skromného názoru se mi tenhle jeden konkrétně poměrně povedl - se týkal především mezilidských vztahů a přátelství. A vzhledem k tomu, co se mi poslední dobou honí hlavou, nemohu si dovolit neasociovat si něco podobného i v tomto případě.

Mezilidské vztahy jsou a vždy nejspíš i budou velkou tajemnou. Jedná se o něco svým způsobem nepochopitelného a nepřekonatelného, což je nejspíš mimo jiné i důvod, proč "vysoká kultura" vždy pracuje především se dvěma extrémy: láskou a nenávistí společně s jejich různými mixy, a přesto se něco podobného nikdy úplně nevyčerpá. Vztah láska - nenávist je samo o sobě považováno (alespoň na naší akademické půdě, kde se hovory o literatuře převážně zdají být hovory o tom, proč vlastně všichni nejdeme rovnou skočit z útesu, protože nic nemá cenu) o vztah nejvznešenější, ale to není to, o čem bych dnes chtěla promluvit.

Chtěla bych promluvit o přátelství a neromantických mezilidských vztazích, především pak o různých způsobech, jak je definitivně nerozbourat a nezadusat do země, protože s tím, zdá se, mám alespoň z pozice třetí osoby bohaté zkušenosti.

A jak na to tak koukám, spoustě lidí by se hodily nějaké tipy, jak poznat ty "správné" přátele, stejně jako tipy, jak se jimi třeba i stát.

POCITY JSOU DŮLEŽITÉ

Jestliže s někým hovoříte především a jen o nepodstatných hovadinách, jakými jsou například škola, sprchové závěsy nebo nový film Avengers a nikdy se nepozastavíte nad tím, co kdo z vás cítí, nejde podle mého moc o přátelství. Pokud to samozřejmě teda není účel toho, proč se vídáte, tedy způsob zapomnění na vlastní bídný život, což se často stává mně. Nebo možná bych to kritérium trochu poupravila. Pokud s někým vysloveně nemůžete mluvit o svých pocitech, tak je to znamením, že ten člověk ve vašem životě nejspíš nemá moc co pohledávat.

O spermatu, drůbeži a odpouštění

27. listopadu 2017 v 19:01 | Cinereo |  letters
Sedíme v posledním patře budovy nákladového nádraží na Žižkově, kolem nás pobíhají děti a popojíždějí postižené děti a sem tam i hejno dospělých, co přenáší hekticky levné kusy oblečení z jedné strany místnosti na druhou. Mezi tou spoustou lidí se někde motá i Kuřátko, ale to je důkladně ukryté ve změti nohou, rukou a smíchu a výkřiků a profesionálně se tak vyhýbá jak očnímu kontaktu, tak osobní konfrontaci.

Co zase provedla? Nevím. Zeptejme se Buřiny, co sedí hned vedle mě, usrkává s jen lehce traumatizovaným výrazem pivo a společně se mnou kouká do blba. Nebo to formulujme jako že hledí moudře do dáli a snaží se přijít na důvod, proč ještě držet svoje emoce na uzdě. No, popravdě, já na tom nejsem s náladou o mnoho lépe. Mám hlad, a když mám hlad, tak bych všechny kolem s radostí poslala Satanovi pod vařečku do pekelnýho kotle, jen abych dostala řízek, nebo cokoliv poživatelnýho. Namísto toho ale mám - stejně jako Buřina - v ruce pivo a zcela strategicky si jím plním prázdný žaludek.

"Tváří se jak kyselá p*del," cedí skrz zuby Buřina, když se náhodou Kuřátko mihne mezi davem a souká na sebe desátou vrstvu svetrů za méně než symbolickou částku. Němě přikyvuji, ale není k tomu co víc dodat. Nebo, mohlo by být, pokud byste podobnou situaci zažívali poprvé. V tomhle případě ale pro nás šlo o zcela cyklicky se opakující událost, kdy výjimečně za slovem "cyklický" nestojí nic spojeného s krví. Takhle jde jen o spoustu blíže nespecifikovaného materiálu mléčné barvy, který - stejně jako ve všech předešlých případech - nenávratně pošpinil dlouholeté přátelství. Ostatně kdyby šlo o krev, alespoň by viník byl o trochu víc barevně usvědčen, takhle bychom se museli obrátit jen na ultrafialové světlo, ale kdo by se s tím obtěžoval, když máme osobní doznání? I když na druhou stranu, ani to nemusí být směrodatné.

Negativní holka píše pozitivní článek!

23. listopadu 2017 v 19:32 | Cinereo |  opinion
Občas mívám takové lehce ztřeštěné nápady. Mezi jeden z nich zcela tradičně patří například přežrání se do bezvědomí za sledování svého oblíbeného a jen lehce depresivního seriálu (ano, ten, kde se holka nakonec podřízne ve vaně), nebo něco zcela uvolňujícího, jako například kupování náhodných dárků svým blízkým zcela altruisticky a jen proto, že zkrátka ráda dávám lidem dárky (každý má nějakou úchylku, tohle je ta moje, proto mám ráda Vánoce).

Dnešek bude podobně praštěným dnem, neboť jsem se rozhodla jednou po sto letech napsat něco s lehkým nádechem POZITIVITY. Tento týden jsem sice už jednou psala na Téma týdne, ale nedá mi to se do toho vrhnout podruhé (ano, můj osobní ksicht-placement na hlavní stránce roste).

Když jsem včera poslouchala hudbu, prakticky náhodně jsem se vrhla do random mixu písniček z roku 2007. Nevím proč, jen mě to prostě chytilo, protože stejně jako když cítíte nějakou povědomou vůni a vrátíte se v duchu o několik let nazpátek do určité konkrétní situace, i hudba člověka může emocionálně o něco málo vrátit. Rozhodla jsem se proto sem přidat svou krátkou hudební historii, resp. jejího malého průvodce. Takže nasaďte si pořádná sluchátka a nechte se uhranout mým hudebním listem. (Ferdinande, ty na to neklikej, jinak si o mně zkazíš mínění. Buřina může, u té už to nemá kam klesat.)

OBDOBÍ ZÁKADLADKY

Můj táta je bigbíťák (a hudebník a tak podobně), co má vystudovanou konzervatoř, takže se vyrůstalo podle toho. Domem tak nějak odjakživa hráli Mozart (jehož vliv na zvýšení inteligence se u mě bohužel neosvědčil) s Dvořákem, stejně jako Čechomor, Kšandy a Tokio Hotel. Ať to zní sebemalebněji a musí z toho vyznívat něco jako "och, jaký dobrý základ pro člověka s vytříbeným hudebním vkusem!", nebylo to tak. Jako malá jsem na odpověď, co mám ráda za hudbu, z pravidla odpovídala s nadšením "všechno!". No, taky to podle toho vypadalo, takže nostalgie, udeř.

Bow Wawe: Pašerácká
Tohle jsme poslouchali vždy nesmírně drsně nahlas ze starý Nokie, když jsme šly s kamarádkou po ulici. Vidět něco podobného dnes, dám si přes ústa, protože přesně podobný typy nesnáším. Ale co k tomu dodat, prostě to tak bylo. A zpětně to bylo opravdu vtipný.


Slibuji, v celém článku budou i menší hrůzy. Přeci jen, chápejte, byla to základka.

Lámání srdcí pro začátečníky

21. listopadu 2017 v 19:37 | Cinereo |  letters
Na základní škole jsem byla poměrně šťastná. Ne snad kvůli spoustě přátel a mojí obrovské popularitě (která se maličko rozšířila až na gymplu, kde jsem patřila mezi - jak jednou napsala moje kamarádka - populární teens, které vídáte ve filmech). Byla jsem spokojená proto, že jsem si jednou v životě připadala tak nějak normálně.

Bydlela jsem s mámou i s tátou, kteří se nehádali (tátou sice nebyl můj táta, ale byl to mužský element v mém životě), a protože jsem byla ve třídě za tu nejchytřejší (ostatní děcka byly vážně silně vymytý, nebo mi od té doby moje schopnost myslet viditelně zeslábla, ale to se stává). Nejenom tedy, že jsem si připadala normální, ale dokonce jsem se cítila i být normální a výjimečná, dokonce v tom pozitivním významu slova.

Vzpomínám si, jak jsem se procházela Stromovkou cestou domů, jak jsem se těšila, až se dostanu k počítači a budu psát. Bylo hezké odpoledne plné slunce a svěžího jarního větříku, všude zpívali ptáci, já měla nesmírně dobrou náladu a pak jsem se zaparkovala doma u svého starého blogu (ano, jsem na tomhle serveru už opravdu tak nějak odjakživa) a psala. A psala a psala. A pak domů přišla máma, potom táta, společně jsme se navečeřeli a pak jsme se posadili k televizi, kde zrovna vysílal seriál Ztraceni. A pak jsem si šla lehnout k sobě do pokojíčku na palandu a všechno bylo normální.

Jestliže někdo máte normální rodinu, pak buďte rádi za každý večer strávený společně s nimi u televize, protože pro mě je to jedna z nejoblíbenějších aktivit, těsně vedle rodinných nákupů, neb se mi těchhle věcí nikdy moc běžně nedostalo.

Základka jako taková bylo poměrně sympatickým místem. Trochu mě šikanovali, ale naštěstí ne nijak výrazně a ne nijak hrůzostrašně, abych si z toho nesla trauma. Což je vtipný, protože ten, kdo mě šikanoval, se potom stal mým kamarádem a později znásilnil jednu moji kamarádku.

Pokud už se mluví o klucích a o vztazích, na základce začala moje velká první dětská láska. Nazvěme ho třeba Stehlík. Vzpomínám si, jak jsme se spolu poprvé bavili. Stehlíkovi se nesmírně líbila moje nejlepší kamarádka, protože moje kamarádka byla z nás dvou vždycky ta hezčí. Ta ho ale odmítla na jedné z našich diskoték na škole v přírodě, takže si rozhodl zalepit srdíčko mnou. Celý večer jsme spolu protančili (tzn. v dětském pojetí, tudíž nějakých dvacet minut reálného času, předpokládám) a stali se z nás kamarádi. A jak plynul čas, našli jsme si k sobě cestu (*růžové brýle a zamilovaný pohled do dáli*).

Nebo jak plynul čas. Byl to vlastně docela fofr.

Variace na stejné téma

20. listopadu 2017 v 17:54 | Cinereo |  letters
Jedu tramvají a všechno se maličko rozpadá. Střípek po střípku, nevím jak, ale všechno se drobí a snáší se k zemi, jako nikdy nekončící sněhová přeháňka, jejíž mráz mě pálí do tváří. Po obloze se pomalu sunou temně šedá mračna a já se nemohu zbavit představ o tom, jak se seberu a zmizím někam, kde mě nikdo nenajde. Ztráta, to je asi to jediné slovo, jež by mi v ten moment mohlo přejít přese rty, protože ať už jde o ztrátu sebe sama nebo toho neidentifikovatelného "všeho", co mi sněží za krk, jde o nenávratný proces.

Přála bych si protrhnout tu síť, které mě odděluje od zbytku světa. Vidíte skrz ni, slyšíte skrz ni, dokonce můžete prostrčit i jeden nebo dva prsty skrz ni, ale nikdy se plnohodnotně neocitnete na druhé straně. A nejde o metaforu něčeho konkrétního, jedná se pouze o celkový pocit, celkový vjem, jež ze světa mám, a to mě na tom děsí nejspíš nejvíc.

Jednou nedosažitelnou hvězdou, která mi potupně bliká nad hlavou, je moje vlastní rodina. Nevím, co se stalo, že teď se moje distance od ní o tolik dramatizovala, obzvlášť oproti naprosto neměnným předchozím měsícům. S mámou telefonuji denně, vídám ji alespoň jednou týdně (což je oproti původnímu stavu relativně pokrok), ale stejně se něco změnilo. Dost možná je to tím, že už si nepřipadám vůči ní v rebelii jako puberťák s hormonama na pochodu a chováním i debilitou tomu bohužel odpovídající, ale jsem vůči ní v opozici jako dospělá (*dospělost intensifies*).

Znáte to klasické rodinné klišé, kdy si vždy maminka potrpí na svého zlatého synka a tatínek na svou malou princeznu? Proč to nikdy není obráceně? Proč nemají matky tak vřelý vztah ke svým dcerám a otcové ke svým synům (tedy pokud mluvíme všeobecně, samozřejmě, že se najdou i výjimky)? No, protože tu je a vždycky bude určitá konkurence mezi "mladou" a "starou", mezi "seniorem" a "juniorem". A právě nejspíš konkurence je to, co se staví i mezi mě a mojí matku.

Možná jsem jen přecitlivělá, ale kritika ze strany prakticky jediného rodiče, kterého máte, bolí právě o to víc. A o to hůř, když je pod neustálou palbou kritiky prakticky všechno, co uděláte. A všechny omluvy, že se jedná pouze o nepovedený vtip nebo nadsázku zkrátka nemají šanci to zhojit, protože to vždycky bude to jedno bolestivé místečko, jemuž žádné foukání ani peroxid nepomůže. Nanejvýš tak kompletní amputace.

Kdo, co, proč?

13. listopadu 2017 v 19:57 | Cinereo |  opinion
O čem psát, jak psát a proč psát. Tohle jsou první otázky, které se jako první vybaví člověku, pro něhož je něco jako vlastní autorská tvorba téměř sci-fi, a stejně tak komukoliv, kdo má k umění zhruba stejně blízko jako já k astrofyzice. Poslední dobou se tyhle tři body stále častěji objevují v mé hlavě, a to především z toho důvodu, že cítím jejich notnou provázanost se svým životem. Jejich význam pro mě by se dal vyložit jako prosté podobnosti s otázkami "Kdo, co? Jak? Proč?", a tyto otázky poměrně jednoduše prezentují ty nejprimitivnější myšlenkové principy, jaké člověk o sobě a o skutečném světě má. První z nich věnuje pozornost protagonistům příběhu a jiným, neživým významným skutečnostem, druhá osvětluje okolnosti jich se týkající a třetí nakonec relativizuje vzájemné vztahy protagonistů/skutečností s jejich vlastností v takto vytvořeném prostoru.

Než se trochu hlouběji pustím do specifikování té výše vykonstruované problematiky (která, pokud nejste zvyklí na podobná témata, vám musí připadat úchylná a absurdní, což mně zprvu podobné úvahy připadaly také), musím trochu zabrouzdat do podružnějších záležitostí, které mě k tomuhle tématu přivedly.

Takže pozor, přichází méně rádoby inteligentně působící text, na jaký jste u mě zvyklí.

Intermezzo I.

Procházím mezi stovkami všemožných regálů plných oblečení pochybných kvalit a astronomických cen. Kolem každé hromádky se tísní kolem tří slečen, přičemž za každou z nich se nachází jejich manžel/přítel/platební karta s několika desítkami nákupních tašek a útrpným výrazem na tváři. Takový poměrně obyčejný pohled, ale i tak by stál za zvěčnění - ideálně nějakým těžce manýristickým umělce, který by ze všech relativně normálních póz rázem vykouzlil postoje nejvyššího napětí a utrpení. Nejideálněji někým, jako je El Greco, aby to mělo ten správnej říz.

Především z toho důvodu, aby to dostalo alespoň trochu emocionální a expresivní rovinu, protože chlad toho čistého a reálného pohledu na věc mě skoro nutí k pláči. Čistý automatismus, stokrát vedle sebe vyplozené kopie jen s drobnými a nepatrnými obměnami. No, a co je nejvtipnější, já jsem jenom další z nich.