Podzim

22. září 2017 v 11:17 | Cinereo |  stories
Pomalu se plahočil vlhkým listím. Obloha byla šedá, postupně se stmívalo a skrze opelichané stromy dopadalo na cestu jen minimum světla, které bylo nepřirozeně nažloutlé a dodávalo světu mnohem větší dojem plastičnosti, než je zdrávo. Chladno, vlhko a šero. Zhruba takový den, v jakém má každý slušný člověk chuť umřít. Pokládal jednu nohu za druhou, zcela automaticky, mechanizovaně a upřímně řečeno naprosto bezcílně, protože pokud člověku jde o jediné, a to sice zmizet na chvíli z vřelé náruče svého domova, stačí, že kolem sebe nemá čtyři stěny a nikoho se shodným DNA.

Listy se apaticky odlupovaly z korun, jak pod nimi kráčel, padaly k zemi a on si představoval, že to jsou malá tělíčka samostatných bytostí, která prosí o záchranu a jejichž překročením odsuzujete každé z nich k pomalému a bolestivému rozkladu na promrzající zemi. Jeden z listů mimoděk sebral a strčil si ho do zadní kapsy.

Nikdo se shodným DNA. To možná byla na jednu stranu trochu přemrštěná myšlenka, protože momentálně kolem nebyl prakticky nikdo a nic. Ptáci dávno odtáhli, matky se svými ratolestmi se zabarikádovaly doma v teple a park byl konečně takovým, jakým by měl každý park být. Malou oázou klidu a ticha v rušném a hlučném městě. Jen vítr ve větvích a tlející tělíčka pod nohama.

Na moment se zastavil a zaposlouchal. Teprve teď si uvědomil, že ticho není tak úplně tichem, v pozadí hrála z dálky hudba. Na druhou stranu, nebylo divu, že si to neuvědomoval, kdyby si ji připouštěl od začátku, připravil by se o spoustu depresivní atmosféry, v jejímž oblaku s oblibou proplouval světem. Nevědomky přidal do kroku ve směru, odkud hudba přicházela. Ale navzdory romantické představě osamělého cellisty uprostřed mlhou zahaleného parku, šlo o obyčejnou pouťovou hudbu. Nebo spíše toho, co se z ní v průběhu let vyvinulo.

Skrze kovový plot bylo vidět na ohromný a naprosto zdevastovaný pozemek, který byl propůjčován zábavám, jako bylo vystřelování lidí na laně do vzduchu nebo jejich nekontrolovatelné zmítání v prostoru bez nejmenší záruky jejich přežití. Zkrátka ideální volnočasová zábava, nebýt astronomických výšek vstupného a faktu, že jej platíte za možnost odevzdat svůj život do rukou podivných existencí, které k atrakcím patří stejně jako krysy ke každé správné bárce.



Posadil se na lavičku, z níž měl na tu celou smutnou a pomalu končící událost dobrý výhled. Vzduchem hýbala nepříjemně optimistická hudba letního hitu z minulého roku a on si znovu uvědomil přítomnost té tlumené žluté záře objímající celé údolí. Shodou okolností, právě v tomto světle oproti všemu šerému a povadlému kolem vynikl svítivě červený kabát, jež se rychle mihnul ze mřížovím plotu. Dívka, která ho měla na sobě, se s úsměvem opřela rukama o pultík kasy a dlouhé vlasy se jí převezly ze zad na rameno. Vlastně, když ji tak z dálky pozoroval, si uvědomil, že vypadá jako plamínek svíčky, jediný zdroj trochy světla v širokém okolí, navzdory blikajícím a nevkusnou hudbou řvoucím ocelovým konstrukcím. Ty se spíš než malému zdroji optimismu podobaly zestárlé prostitutce, která se i přes to, že má nejlepší léta dávno za sebou, stále snaží udržet krok s dobou.

Červený kabát se za moment zavlnil znovu, když se její bílá ruka natáhla po zakoupeném žetonu a dívka počala stoupat po schodech vzhůru k řetízkovému kolotoči, kde už čekalo několik posledních rodičů s posledními dětmi pevně přišněrovanými k sedačkám

Sledoval ji pohledem, jakým starý kocour sleduje ptáčka za oknem, plný sebevědomí a trochy myšlenek na to, jak se věci ve skutečnosti mají. Sebeironicky se ušklíbl, ale stejně si neodpustil v duchu malý dodatek. Možná to nebylo o bytí o samotě. Možná to byla jen nepřítomnost toho správného člověka. Ale jak se tahle teze liší od té předchozí, nebo od kteréhokoliv jiného kýče?

Obrovský kolotoč se dával do pohybu, zvedal se a nepatrně roztáčel. Červený kabát se napnul jako jachetní plachta. U srdce ho bodla malá jehlička nostalgie, když celý kolos ožíval a na chvíli se mu podařilo zapomenout na všechna připodobnění ke zmalovaným maškarám. Kéž by toho byl schopný úplně a vrátit se zpátky do těch veselých a rozjuchaných dob, kdy jedinou starostí bylo, které autíčko na autodromu má tu či onu barvu. Adolescentní moratorium, vzpomněl si konečně, když sledoval osamělou dívku na maličké sedačce postupně stoupající k nebi. Co tu vůbec dělá sama? Kdo chodí na poutě v podvečer sám?

Sledoval rudé rukávy, jak se zvedají společně s ručičkama dětí do vzduchu a pak mizí na moment mezi posledními shluky listí v korunách stromů. Když kolotoč vystoupal až úplně nahoru a opět se na něj mezi větvemi otevřel výhled, byla z dívky jen malá rudá šmouha kroužící nad zemí jako družice. Žlutá záře ustupovala a na chvíli se zdálo, že se svět postupně potápí. Žlutou nahrazovala temně modrá, která se rozlévala mezi větvemi a list po listu si brala údolí do své náruče. Hrála pouťová hudba, teď snad ještě o něco kakofoničtější, než před několika málo vteřinami. Opět zvedl zrak vzhůru k řetízkovému kolotoči, ale zdroj kvílivého zvuku šel opačným směrem.


Mezi posledními listy se rychle mihla rudá šmouha a těžce dopadla mezi ostatní malá tělíčka.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama