Kopec z praček a pocity

6. září 2017 v 14:20 | Cinereo |  letters
Krize středního věku může navzdory všem předpokladům, například především kvůli svému samotnému názvu, udeřit prakticky kdykoliv. Třeba když máte ruce ve dřezu a v duchu se nesmírně radujete z nové a nepoužité houbičky na nádobí. Nebo když si skutečně začnete sami prát a řešíte problémy, jako jsou alergie vašich blízkých na různé typy aviváží. Nebo když vaším plánem na celý den je piglovat zažraně podlahu především proto, že vám samotným to dělá větší radost, než třeba čtení fantasy (což u mě samotné je vysoce postavený žánr). Zkrátka a dobře, pochopili jsme se. Dospívání, to reálné, mentální dospívání, je děsivé.

Ne ani tolik pro uvědomování si vlastní zodpovědnosti nebo záruka, že pokud někde něco pohnojíte, nikdo za vás nic čistit nebude. Spíš je hrůza ztrácet kontakt s tím svým mladým, iniciativním, praštěným a naprosto nekorigovatelným já. A stejně tak naopak navazování vztahů s tím k party neochotným, drogám zapovězeným já, jimiž podobnými jsme dřív opovrhovali, kterými jsme vzájemně slibovali se nestát. Ale nejde o zklamání z té změny. Spíš o šok.

Intermezzo I.

Sedíme v čajovně. Zase a pro nás typicky. Kdo by tam taky neseděl, když je to prakticky zadarmo. Buřina má jednu ze svých posledních směn, stojí před námi v kuchyňce, patlá si tam čaje a kuskus a kdoví co ještě, my si dáváme zcela klasicky vodnici (která je, nutno podotknout, v téhle čajovně opravdu záležitostí pro fajnšmekry, takže žádná polouhelnatá rychlozápalná vochcávačka, jakými jsou domácí vodnice).
"A tak jsem se vrátil domů a říkám Jolaně, " říká jeden kamarád, já si líně potahuji ze šlauchu a motá se mi příjemně hlava, "že není možný nechat to nádobí stát ve dřezu bez ničeho. Svým způsobem to chápu, je vážně nemožný umýt to hned po použití, ale nechat to tam stát den…"
"Souhlas," hlásí se ke slovu buřina s utěrkou v ruce a otírá konvici na zázvorák. "Zaschnutý jídlo na talířích je ten největší hnus, co může být."
"Nemusíš to hned mýt, ale musíš to odmočit," pokyvuju hlavou a podávám vodnici dál.
"Přesně!" kývá trochu přespříliš zapáleně hlavou i kamarád, bere ode mě šlauch a potahuje si z něj. A z jeho úst pomalu stoupá ke stropu krásný karcinogenní bílý kouř. Líně se převaluje v prostoru a pak mizí do neznáma.
"Ty vole…" říkám nahlas a obrací se ke mně dva páry očí.
"Co je?" ptá se Buřina.
"No, nic," směju se, "došlo mi teď, co to vůbec řešíme za problémy…" Kamarád i Buřina se ke mně přidávají a každému z nás tak trochu dochází, že už nám není těch praštěných 16, kdy jsme si z předchozí čajovny udělali soukromý brčál a byli každý druhý den vzhůru do čtyř.
"Stárneme," prohlašuje s dramatickým výrazem buřina a škube jí koutek.
"Ty možná, já jen zraju," směju se taky a přikláním si ke rtům skleničku vody, protože hlava se začala motat už trochu přespříliš. No, kdo by to byl čekal, vždyť už je dávno po desáté večer, to už důchodci dávno spí, společně se mnou.
"Ale to je normální," říká kamarád, "nezměnit se by znamenalo zatvrdnout. A to by bylo mnohem smutnější." A stejně tak smutné je to přiznat, ale má pravdu. Asi je vážně na čase se posunout dál.


Highly Suspect - My Name Is Human

Jedna z posledních směn Buřiny. Proč posledních? Bude se stěhovat do Brna. Do BRNA. To je jako přestoupit z premia Spotify zničehonic na standardní free-verzi. To je jako si namísto maxi kebabu objednat cheeseburger u Mekáče. To je jako vyměnit Bavoráka Z4 za Fabii. No, ale což o to. Čert vezmi město (a nic proti Brnu nemám, ale musím splňovat klasický předsudky vůči Pražákům). Stěhuje se tam za týden. Za týden přijdu o jednu ze svých dvou kamarádek. Za týden mi zmizí někdo, koho znám pět let a kdo o mně ví naprosto všechno. A vztahuji to teď jen k sobě, protože vím, nebo alespoň doufám, že pro ni to bude stejné.

A s tím souvisí další věc - stěhování se do nového města na vlastní pěst. Možná jsem pořád nedospělá a moc infantilní, ale tohle bych já sama nezvládla, odloučit se definitivně od rodiny a od všech přátel. Na stranu druhou, do jiného města se odstěhovala celá moje rodina a s přáteli se vídám (resp. budu vídat) tak svátečně, že to vyjde pro mě skoro nastejno.

Intermezzo II.

"Víš, co je vážně fór?" škube kamarádovi koutek a švidrá po mně šibalsky přimhouřenýma očima, "že vás považuju za nejlepší kamarádky a vídám vás jednou měsíčně." Smějeme se tomu společně, ale je to ve skutečnosti spíš smutný.
"Proč je tak těžký dělat si přátele na vysoký?" vznáším otázku po chvíli mlčení a čučení do blba. "A pošli to už," natahuji se po vodnici a kamarád se jí bez námitek vzdává.
"Protože proti sobě máš úplně cizí lidi," odpovídá Buřina, která jen tak čistě mimochodem studuje psychologii, "máš proti sobě lidi, kteří už mají, dejme tomu, deset let nějakých individuálních zkušeností. V jejichž životech se už stala spousta zvratů, které je určují, ale které už vysvětlovali tolikrát a tolika svým přátelům, že už zkrátka není moc důvod vysvětlovat to dalším a cizím lidem. Proto si často nerozumíme, protože chybí to vysvětlení různých věcí, třeba i drobností. Stejně tak to platí i z tvojí/naší strany. Nechceš vysvětlovat cizím lidem svoje osobní věci, když už to nemáš vysloveně na srdci. My se vzájemně známe, protože jsme všechny tyhle kraviny společně prožily, rozumíme si, nemusíme si nic vysvětlovat."
"Hlavně s těmihle "novými lidmi" si musíš vysloveně sednout, protože překonávat jakékoliv rozdíly, když se vidíte náhodně jednou týdně, je skoro nemožný," dodává kamarád, mimochodem bývalý student sociologie. "Když chodíš do třídy na střední, vidíš se prakticky pořád se všemi. Máte prostor plkat i o kravinách. Když se s někým vidíš jednou za týden, jsou to spíš nějaké řízeně tematické žvásty." Jako poznámku ještě musím vedle zaměření mých přátel zmínit, že se nikdy nejednalo o introverty, naopak já jsem z nich jedinou tichou duší, takže nejde jen o nějakou osobní neschopnost a frustraci, co určuje naše osamění.

Mají pravdu oba, bohužel. Dým mi stoupá od úst ke stropu a rozplývá se do ztracena, stejně jako každý člověkem navyklý a zdánlivě skálopevný režim se rozplývá do ztracena. V duchu děkuji za to, že mám Ferdinanda.
 


Anketa

Lásky účel světí prostředky a smetí...

Souhlasím.
Nesouhlasím.

Komentáře

1 Steeve X | Web | 6. září 2017 v 20:53 | Reagovat

Za prvý se mi neser do cheeseburgerů, protože na nich je za posledních pět let hrozný jen to, že zdražily.

Za druhý nemůžeš bejt vodniční fajnšmekr, dokud si nezkusila indickou šíšu.

A za třetí... taky se někdy děsím, když se přistihnu přemýšlíc nad věcma, který by mi před pár měsíci připadaly jako totální bulšit. Zabije to nakonec kámoška, když prohlásí, že zním jako moje matka. Momentálně zvažuju skok do Nuslí, od října to budu mít kousek.

Takže kdy dáme párty?

2 Nauesin | Web | 8. září 2017 v 11:26 | Reagovat

Já to řeším následovně - nemám přátele.
Krize středního věku se podle všeho začíná objevovat i na mně, no díky bohu ne v až tak velkém měřítku, já se radši ještě chvíli zdržím u hraní si se skákacími kuličkami, než bych řešila prací prášky, děkuji pěkně.
Hned po tom přirovnání s Brnem, ani jsem to nedočetla, jsem si hned uvědomila, že ty budeš z tý Prahy a já jakožto zástupce občanů s krátkými zobáky se teď musím cítit dotčeně, protože ono je Brno docela fajn, ALE na druhou stranu se začíná čím dál tím víc podobat Práglu, hantec se tam už nenajde. zřídka kdy. ugh. (To byla jen taková kulturní vsuvka)

3 Siren | E-mail | Web | 9. září 2017 v 12:08 | Reagovat

Zajímavé

4 translucent_moth | Web | 13. září 2017 v 14:17 | Reagovat

Jasně, dospívání, radši nechci.. Kde jsou ty časy kdy jsme se o nic nemuseli starat a všechno za nás udělali rodiče.. Klidne bych se na chvilku vrátila do doby kdy mi bylo pět let:D Náhodou Brno je fajn, jasně Praha je Praha, ale ta je moc daleko.. a moc lidí uvnitř. Mimochodem čajovny jsou top

5 Pražský poděs | E-mail | Web | 21. září 2017 v 17:35 | Reagovat

Hmmm, vodnice. Že bych si někdy taky už konečně zavzpomínala na základku?
Ale to Brno, hele, mohlo by být hůř. Brno je ještě docela velký město. Co kdyby ti někdo milej zmizel třeba do takový...Opavy. Co je to sakra Opava? Kde je vůbec Opava? Do Brna míří dálnice, ale do takový Opavy třeba ne. Takže bych se Brna moc nebála. Ostatně tam bydlí Jura Krchovský a Péťa Váša a další zábavné máničky, Brno docela žije.
Hej jo a nevim, ale asi mam fakt štěstí na kolektivy. S lidma ze základky jsme tak nějak jako sourozenci, s lidma ze střední už tolik ne, ale pořád se vídáme a lidi, co jsem potkala na vejšce, jsou strašně super a strašně dobře se s nima chlastá a vymejšlí sračky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama