Září 2017

Podzim

22. září 2017 v 11:17 | Cinereo |  stories
Pomalu se plahočil vlhkým listím. Obloha byla šedá, postupně se stmívalo a skrze opelichané stromy dopadalo na cestu jen minimum světla, které bylo nepřirozeně nažloutlé a dodávalo světu mnohem větší dojem plastičnosti, než je zdrávo. Chladno, vlhko a šero. Zhruba takový den, v jakém má každý slušný člověk chuť umřít. Pokládal jednu nohu za druhou, zcela automaticky, mechanizovaně a upřímně řečeno naprosto bezcílně, protože pokud člověku jde o jediné, a to sice zmizet na chvíli z vřelé náruče svého domova, stačí, že kolem sebe nemá čtyři stěny a nikoho se shodným DNA.

Listy se apaticky odlupovaly z korun, jak pod nimi kráčel, padaly k zemi a on si představoval, že to jsou malá tělíčka samostatných bytostí, která prosí o záchranu a jejichž překročením odsuzujete každé z nich k pomalému a bolestivému rozkladu na promrzající zemi. Jeden z listů mimoděk sebral a strčil si ho do zadní kapsy.

Nikdo se shodným DNA. To možná byla na jednu stranu trochu přemrštěná myšlenka, protože momentálně kolem nebyl prakticky nikdo a nic. Ptáci dávno odtáhli, matky se svými ratolestmi se zabarikádovaly doma v teple a park byl konečně takovým, jakým by měl každý park být. Malou oázou klidu a ticha v rušném a hlučném městě. Jen vítr ve větvích a tlející tělíčka pod nohama.

Na moment se zastavil a zaposlouchal. Teprve teď si uvědomil, že ticho není tak úplně tichem, v pozadí hrála z dálky hudba. Na druhou stranu, nebylo divu, že si to neuvědomoval, kdyby si ji připouštěl od začátku, připravil by se o spoustu depresivní atmosféry, v jejímž oblaku s oblibou proplouval světem. Nevědomky přidal do kroku ve směru, odkud hudba přicházela. Ale navzdory romantické představě osamělého cellisty uprostřed mlhou zahaleného parku, šlo o obyčejnou pouťovou hudbu. Nebo spíše toho, co se z ní v průběhu let vyvinulo.

Skrze kovový plot bylo vidět na ohromný a naprosto zdevastovaný pozemek, který byl propůjčován zábavám, jako bylo vystřelování lidí na laně do vzduchu nebo jejich nekontrolovatelné zmítání v prostoru bez nejmenší záruky jejich přežití. Zkrátka ideální volnočasová zábava, nebýt astronomických výšek vstupného a faktu, že jej platíte za možnost odevzdat svůj život do rukou podivných existencí, které k atrakcím patří stejně jako krysy ke každé správné bárce.

Kopec z praček a pocity

6. září 2017 v 14:20 | Cinereo |  letters
Krize středního věku může navzdory všem předpokladům, například především kvůli svému samotnému názvu, udeřit prakticky kdykoliv. Třeba když máte ruce ve dřezu a v duchu se nesmírně radujete z nové a nepoužité houbičky na nádobí. Nebo když si skutečně začnete sami prát a řešíte problémy, jako jsou alergie vašich blízkých na různé typy aviváží. Nebo když vaším plánem na celý den je piglovat zažraně podlahu především proto, že vám samotným to dělá větší radost, než třeba čtení fantasy (což u mě samotné je vysoce postavený žánr). Zkrátka a dobře, pochopili jsme se. Dospívání, to reálné, mentální dospívání, je děsivé.

Ne ani tolik pro uvědomování si vlastní zodpovědnosti nebo záruka, že pokud někde něco pohnojíte, nikdo za vás nic čistit nebude. Spíš je hrůza ztrácet kontakt s tím svým mladým, iniciativním, praštěným a naprosto nekorigovatelným já. A stejně tak naopak navazování vztahů s tím k party neochotným, drogám zapovězeným já, jimiž podobnými jsme dřív opovrhovali, kterými jsme vzájemně slibovali se nestát. Ale nejde o zklamání z té změny. Spíš o šok.

Intermezzo I.

Sedíme v čajovně. Zase a pro nás typicky. Kdo by tam taky neseděl, když je to prakticky zadarmo. Buřina má jednu ze svých posledních směn, stojí před námi v kuchyňce, patlá si tam čaje a kuskus a kdoví co ještě, my si dáváme zcela klasicky vodnici (která je, nutno podotknout, v téhle čajovně opravdu záležitostí pro fajnšmekry, takže žádná polouhelnatá rychlozápalná vochcávačka, jakými jsou domácí vodnice).
"A tak jsem se vrátil domů a říkám Jolaně, " říká jeden kamarád, já si líně potahuji ze šlauchu a motá se mi příjemně hlava, "že není možný nechat to nádobí stát ve dřezu bez ničeho. Svým způsobem to chápu, je vážně nemožný umýt to hned po použití, ale nechat to tam stát den…"
"Souhlas," hlásí se ke slovu buřina s utěrkou v ruce a otírá konvici na zázvorák. "Zaschnutý jídlo na talířích je ten největší hnus, co může být."
"Nemusíš to hned mýt, ale musíš to odmočit," pokyvuju hlavou a podávám vodnici dál.
"Přesně!" kývá trochu přespříliš zapáleně hlavou i kamarád, bere ode mě šlauch a potahuje si z něj. A z jeho úst pomalu stoupá ke stropu krásný karcinogenní bílý kouř. Líně se převaluje v prostoru a pak mizí do neznáma.
"Ty vole…" říkám nahlas a obrací se ke mně dva páry očí.
"Co je?" ptá se Buřina.
"No, nic," směju se, "došlo mi teď, co to vůbec řešíme za problémy…" Kamarád i Buřina se ke mně přidávají a každému z nás tak trochu dochází, že už nám není těch praštěných 16, kdy jsme si z předchozí čajovny udělali soukromý brčál a byli každý druhý den vzhůru do čtyř.
"Stárneme," prohlašuje s dramatickým výrazem buřina a škube jí koutek.
"Ty možná, já jen zraju," směju se taky a přikláním si ke rtům skleničku vody, protože hlava se začala motat už trochu přespříliš. No, kdo by to byl čekal, vždyť už je dávno po desáté večer, to už důchodci dávno spí, společně se mnou.
"Ale to je normální," říká kamarád, "nezměnit se by znamenalo zatvrdnout. A to by bylo mnohem smutnější." A stejně tak smutné je to přiznat, ale má pravdu. Asi je vážně na čase se posunout dál.