Nekomplikujte to, prosím

25. srpna 2017 v 14:59 | Cinereo |  letters
Ležím v posteli, mám slzy v očích a zírám do stropu. Nevím proč, ale tohle patetické a vyhrocené stvoření, které se hystericky snaží nerozpadnout na tisíc kousků, jsem zkrátka já. Zkrátka pořád a naprosto bez ohledu na okolnosti, vždycky to nejspíš budu já.

Příčiny tohohle stavu bývají různé. Škola. Rodina. Hormonální výkyvy. Můj bezesporu a beze vší ironie skvělý přítel, o němž přemýšlím tak často, až se z naprostých banalit uvařím problém hodný sebevraždy nebo snad - a to mnohem více pravděpodobně - důvod k breku a vykřupnutí celé sklenice Nutelly na posezení.

Kam jsem to dopracovala? Ptám se často sama sebe a společně se svými slzičkami utírám i vlastní racionalitu a zbytek důstojnosti. Kam jsem to dopracovala?

Krize přichází bez ohledu na dosažené úspěchy i bez jakékoliv vazby na mou snahu o udržení se v psychické pohodě. Jedním z těch důvodů, proč tak těžko hledám psychický balanc, je také moje současná neschopnost psát - ne snad kvůli nezdravému zápalu do učení, uklízení nebo práce, ale zkrátka umírající kreativita. Aneb umělecká krize a z ní plynoucí psychická krize zapříčiněná nedostatkem životních krizí. Jak by řekla Buřina, je to mr*ka z krtka.


Intermezzo I.

Sedím v čajovně, vedle mě Buřina, vodnice, Plešoun (který není ani zdaleka Plešoun, a stejně tak je to jeden z nejspíš nejsympatičtějších lidí, jaké jsem v poslední době poznala) a pan Houslista. Kouříme, já do toho lehce popíjím Kozla, přestože trend téhle party v poslední době razí hlavně myšlenku ochucených piv, grepů, Coolů a tak podobně, což já jako "zatvrzelý pivař" (ano, píše blondýna s metrem šedesát a pětapadesáti kily) prostě pít nehodlám. Pan Houslista zrovna povídá něco o svém mladším bráškovi, své nedávno zemřelé mámě i otčímovi, který spáchal - taktéž velice nedávno - sebevraždu. Buřina se ironicky ušklíbá nad svou babičkou, jejíž mentální zdraví se drolí jako Pravčická brána.

"Každý den se s ní loučím se slovy, že ji mám ráda, aby to bylo jednou to poslední, co jí řeknu," prohazuje jen tak mimochodně, když v dýmkárně hází další uhlíky do ohně a druhou rukou připravuje korunky dalším zákazníkům.

"Ty bláho," říkám s povzdechem, "a mně Ferdinand říká, že já jsem depresivní. To mě moc mrzí." Buřina se na mě moment pochybovačně dívá, a pak se vrací k práci.

"Víš, tohle není depresivní." Prohlašuje po dramatickém odmlčení, jež - stejně jako vždycky - dosáhlo toho správného efektu. "Tohle je zkrátka realita. Nikdo nebude žít věčně. Mě to mrzí především proto, že se z toho zhroutí moje máma, která mě pak bude potřebovat, a já se proto citově uzavřu, abych se z toho sama nezbláznila. Ale vlastně nezáleží ani na tomhle, protože vždycky jsme řešili nějaké krize a vždycky to dopadlo dobře."

Jestliže z tohohle něco vyplývá, pak je to ubezpečení, že to vždycky někdo má horší.

Mrzí mě, že se Buřina stěhuje pryč. Nejen proto, že nebudu s kým mít chodit nakupovat, ale co je pro člověka hodnotné, když ne dlouhé přátelství? Co, když ne člověk, který vás zná skrz na skrz díky tomu, že téměř všechno, co jste doposud zažili, bylo s ním? Je to jako vzdávat se jediného pojítka se "starými dobrými časy" a nechat odejít jedinou osobu, která vám rozumí.

Ale ani přes to všechno to není ten hlavní důvod. Už tu nebudu moct pro ni být, protože ani deset hodin telefonátů týdně nevynahradí osobní kontakt. Přes telefon člověk nemůže prohlásit nic jako "jsem tu pro tebe, můžeš se na mě spolehnout", protože nemůže, protože tu pro něj reálně nikdo není. Je to jako když odnesete svou milovanou kytku do sklepa a po několika letech se vrátíte plní nadějí, že se jí daří dobře… Pokud se nestane papežem prohlášený zázrak shůry, bude dávno chcíplá. Na druhou stranu, v mém životě už se pár zázraků událo. Tak v ně nejspíš budu doufat i nadále.

Intermezzo II.

Sedíme s Ferdinandem na půdě, usrkáváme Tatranský čaj, koukáme se střešním oknem na hvězdy, do toho hrají Queeni a z druhého rohu místnosti po nás pokukuje portrét Ferdinandova táty.

"Vy jste vážně aristokratická rodina, co?" Dělám si legraci, ale na jednu stranu mi tahle myšlenka trochu nahání husí kůži - proč konkrétně, to si sama nedovedu moc dobře vysvětlit. Že by proletář až do morku kostí?

"Ale houby, nejsme," směje se Ferdinand a podává mi štamprli borůvkového cloumáku, která je víc lampou než malou štamprličkou, jakou mi sliboval. Trochu upíjím a obličej se mi nelibě kroutí. Ferdinand mi opírá hlavu o rameno a chytá mě kolem pasu. "Víš, že jsem s tebou moc rád?"

"Vždyť já s tebou stejně tak," usmívám se přiopile a líbám ho za krk, stejně jako před rokem, jen pocity se zdají být o něco málo jasnější. Může láska gradovat? Zjevně ano, protože i přes veškerou mou skepsi a přes ty všechny řeči, které z mé strany zprvu padaly na téma vztahů a naděje na najití toho pravého, stále tu jsem a sedím vedle člověka, jehož jsem si svým způsobem vysnila dřív, než jsem věděla, že vůbec existuje.

A tak ležím sama v posteli a myslím na Ferdinanda a Buřinu. Alespoň jsou to z výše zmíněných ty racionálnější důvody. Bláhově a zbytečně smutním, i když na to ani v nejmenším nemám nárok, ale o co jiného se má člověk strachovat, když ne o své milované?

Zvedám se z postele, otevírám jeho dveře a zírám zasněně na nebe. Perspektiva.
 


Anketa

Lásky účel světí prostředky a smetí...

Souhlasím.
Nesouhlasím.

Komentáře

1 Steeve X | Web | 25. srpna 2017 v 18:54 | Reagovat

Tak papež momentálně tvítuje a svým věřícím dělá call pranky, takže bych to z tohohle hlediska vůbec neviděl špatně. Třeba zavolá i tobě a zvedne ti náladu nějakou moudrou citací z bible :D

Zvedám se z postele a otevírám další flašku Tatratea.

2 Fredy Kruger | 25. srpna 2017 v 22:26 | Reagovat

" V posteli ležím  a slzy mám ve očích :
krucinál fagot !  zas jsem se pomočil !
..... měl jsem se vzbudit včas, v záchod jít !

... vždyť vypil jsem jenom dvacet piv ?
otec  jich  vypil  třicet !!"

Hajzl jest  Pepekk  Ficcek !
Je silný !... tak aby neodtáh´
otce, jež  chrápajíc  v mrákotách ...

hoch otce  přetáhl  opatrně
v svou postel !... ( otec , ten stále chrně )

"Až matka  přiběhne  v negližé,
pak tatík, - si pěkně to vylíže !
... však v krčmě  mě  rozčilil,  ať trpí !... inu ...

Hoch k otcovi zalezl  pod peřinu
a těší se, až bude  zas ráno !

... však  v posteli otce  je nasráno!
řve " Ježíšikriste !!"  .. co si teď počne ??

Však matka je tu  , - jak na otočce !!
čichá  doleva, - doprava,
křičí  a rány rozdává !!

ve chýši :
křik,  bití, - láteření
do ranního  až  kuropění !

3 Nauesin | Web | 26. srpna 2017 v 11:45 | Reagovat

Nevím proč, ale četlo se mi to moc dobře, ačkoliv by asi nemělo, vzhledem k celému tématu článku. Nějak nevím, co napsat, snad jen, že mívám stejné nálady a pocity and it's ridiculous

4 naoki-keiko | Web | 26. srpna 2017 v 21:04 | Reagovat

No, ty výkyvy mohou být buď puberta, chemické reakce v tvé hlavě, které mají vliv na psychiku anebo hormonální antikoncepce (pokud bereš)- ta mění osobnost. K horšímu. Anebo všechno dohromady.

5 naoki-keiko | Web | 26. srpna 2017 v 21:04 | Reagovat

No, ty výkyvy mohou být buď puberta, chemické reakce v tvé hlavě, které mají vliv na psychiku anebo hormonální antikoncepce (pokud bereš)- ta mění osobnost. K horšímu. Anebo všechno dohromady.

6 Cinereo | E-mail | Web | 28. srpna 2017 v 20:07 | Reagovat

[2]: Trocha poezie, věru,
takhle pozdě v podvečeru,
trochu času tomu dáme,
uvidíme, zahloubáme,

odtušíme, vyslyšíme,
vyvodíme, pochopíme.
Kde nic, tu nic, pouhý omyl,
co tu někdo z nohy omyl.

[4]: Puberta, to už se mě bohužel moc netýká, ale hormonální výkyvy samotné stále a jednoznačně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama