Srpen 2017

Sprosté slovo „kritika“

28. srpna 2017 v 22:50 | Cinereo |  opinion
Jestliže je na tomhle světě někde upřímně neponaučitelný imbecilní bastard, jsem to já. Neponaučitelný třeba v tom, že pravidelně podléhám mylnému přesvědčení o vlastním přestupu na zdravou výživu, nebo o zintenzivnění vlastního studia. Jde to tak nějak napříč všemi frontami. Co mě ale uhodilo do frňáku především v poslední době (což teda logicky poměrně souvisí s mým návratem na blog) je ten nesmírně ublížený způsob, jakým jsou vnímány nelichotivé komentáře, a moje neponaučitelnost, že je stále píšu a stále je prezentuju jako nic čistě záporného.

A teď nemám na mysli komentáře typu "JSI KU*DA, CHCÍPNI" - něco takového píšou jen lidi, kteří zuby nehty chtějí předvést to nejlepší ze své slovní zásoby a zároveň upustit trochu uzdu svým traumatům, kdy je někdo ve školce praštil plyšákem. A z těchhle lidí teda, když už jsem u toho, nestojí za to si vůbec něco dělat, protože na takových se v životě naráží na každém rohu a je to svým zvláštním způsobem normální.

Mám na mysli komentáře, kdy někdo v několika málo větách zkritizuje článek, uvede důvody s hlavou a patou - a ideálně, což samozřejmě už není podmínkou, to ještě formuluje lidsky a bez hrubek, aby bylo poznat, že to je člověk - opět ideálně a opět není podmínkou - vzdělaný. V tom případě mi to přijde naprosto v pořádku, protože komentáře jsou od toho, aby se vedla dejme tomu objektivní (rozuměj z více úhlů pohledu) diskuse a aby tu ostatní mohli vyjadřovat svůj názor.

Jestliže si to nemyslíte a stojíte si za názorem, že jediným "vhodným" komentářem je ten typu "hezky clanek", který vám pěkně a zároveň bohužel i naprosto bezdůvodně pohoní ego, vůbec nestojíte za čtení, protože psaní je přirozeně v kontaktu se čtenářem a píše se přeci proto, aby se mohlo číst. Pokud píšete na veřejné stránky Blog.cz a divíte se, že na vaše psaní někdo reaguje ve vámi povolených komentářích, přiznávám, že nerozumím vašemu jednání.

Nekomplikujte to, prosím

25. srpna 2017 v 14:59 | Cinereo |  letters
Ležím v posteli, mám slzy v očích a zírám do stropu. Nevím proč, ale tohle patetické a vyhrocené stvoření, které se hystericky snaží nerozpadnout na tisíc kousků, jsem zkrátka já. Zkrátka pořád a naprosto bez ohledu na okolnosti, vždycky to nejspíš budu já.

Příčiny tohohle stavu bývají různé. Škola. Rodina. Hormonální výkyvy. Můj bezesporu a beze vší ironie skvělý přítel, o němž přemýšlím tak často, až se z naprostých banalit uvařím problém hodný sebevraždy nebo snad - a to mnohem více pravděpodobně - důvod k breku a vykřupnutí celé sklenice Nutelly na posezení.

Kam jsem to dopracovala? Ptám se často sama sebe a společně se svými slzičkami utírám i vlastní racionalitu a zbytek důstojnosti. Kam jsem to dopracovala?

Krize přichází bez ohledu na dosažené úspěchy i bez jakékoliv vazby na mou snahu o udržení se v psychické pohodě. Jedním z těch důvodů, proč tak těžko hledám psychický balanc, je také moje současná neschopnost psát - ne snad kvůli nezdravému zápalu do učení, uklízení nebo práce, ale zkrátka umírající kreativita. Aneb umělecká krize a z ní plynoucí psychická krize zapříčiněná nedostatkem životních krizí. Jak by řekla Buřina, je to mr*ka z krtka.