O rodičích a lidech

23. června 2017 v 14:43 | Cinereo |  letters
V životě je mnoho mezníků. První panák. První polibek. První jízda za volantem. První milování. (Ideálně ne všechno v tomto pořadí.) Mezi mezníky se však řadí i způsob vnímání svého okolí, sebe sama, ale i lidí v blízkosti - tentokrát si vezměme například konkrétně rodiče. Zprvu je adorujeme a máme je jako vzor ve všech ohledech. Poté nás nakopne puberta a my si uvědomíme, že vlastně dělají úplně všechno špatně, jsou to prakticky neschopní imbecilové a nemáme s nimi nic společného. Poté dojde i k jistému smíření, kdy vystřízlivíme, vystoupíme z té sebestředné bubliny a opět se rodičům trochu otevřeme. Muvíme s nimi, nasloucháme jim a sem tam i v něčem poslechneme, ale naslouchání někomu vede nenávratně i k přemýšlení a ke zvažování, přehodnocování stanovisek.

Každému se někdy stane, že zkrátka trochu ujede a plácne nějaký nesmysl, nebo skutečně šlápne vedle bez nějakého logického opodstatnění, tedy v jazyce normálního člověka se zachová jako kretén, což je ve výsledku následováno výchovným facanem od života (teď to schválně píšu trochu hyperbolizovaně, nemusí se nejednat o nic tak v zásadě fatálního - alespoň doufám). Ale když někdo volí svou cestu výkradně přes klacky a kamení a jeho každý další pohyb kupředu je doprovázen několika vymknutými kotníky a zloměnými končetinami, začneme tušit, že je něco špatně.

A teď zpět k rodičům. Znovu zde tedy opakuji východisko prvního odstavce: adorace - kritika - spřátelení / racionalizované sblížení. Problém nacházíme právě ve třetím kroku. Slovo racionalizované - tedy odůvodněné rozumem, nebo jak píše slovník abz.cz využití rozumové metody (což se mně osobně líbí jako definice snad ještě víc, alespoň konkrétně v tomto kontextu) - není použito náhodně, jak už bodří dozajista vědí. V momentě, kdy se zbavíte hormonového tsunami a zbavíte se tak růžových / černých / všechnybarvyduhy brýlí, začne se kaleidoskopický obraz krapet přetáčet a z neurčité směsi plastového odpadu se pomalým procesem poslepuje dohromady jediná mozaika.



Intermezzo I.
Vybíhám s baťohem před lidušku a dávám si k uchu telefon, který ještě v té době má klasicky tlačítka a není větší než moje dětská dlaň. Venku prší, takže noční vzduch je příjemně chladný a pročistěný.
"Mami?" Ptám se marně vyzvánějícímu telefonu a zároveň uhýbám lidem vycházejícím z budovy, v ruce držím pomuchlanou sbírku etud a rychle se schovávám zpět do malého útočiště před vlhkem těsně u vchodu. Stále se ozývá jen pípání, stoupám si na špičky a vyhlížím po ulici, hledám naše auto. "Mami?" Z telefonu se konečně ozývá hlas. "Tak kde jste?"
"Už na cestě, C." V pozadí je slyšet nějaký šum.
"A za jak dlouho tu budete?"
"Ale my už jsme na cestě na chatu, promiň."
"Počkej, cože? Ale já tu na vás pořád čekám!"
"Nemohli jsme čekat, až skončiš, vždyť jsi se ani neozvala. Tak čau." Pokládá telefon a dál se ozývá jen další pípání. Rekordně nezávislý rozhovor s rekordně mnoha zvraty v poměru s počtem slov. Na malou holku nebývale sprostě kleju a jdu i s batohem plným věcí na víkend s mámou a jejím přítelem zpět do už prázdného bytu.

Všichni jsme jen lidé. Ať chceme nebo ne, nikdo není dokonalý, a to si musíme připomínat nejen u sebe, ale především u našich blízkých. Je tu ale nějaký hranice, za kterou už zkrátka tolerování cizích omylů přechází v čirou slepotu a tupé odevzdávání se do rukou ostatních? V momentě, kdy sledujeme stále tu samou scénu dokola jen v několika málo neuvěřitelně nudných obměnách, jak poznáme, že přišla ta správná chvíle nějak odůvodnit vlastní ztrátu trpělivosti a moct prohlásit od srdce něco v duchu "co je moc, to je příliš"?

Intermezzo II.
"Hele C., teď vážně nemám peníze, promiň." Říká máma a není na co si stěžovat, na jednu stranu, jsou to skutečně jí vydělané peníze a já je zas tak akuteně nepotřebuju (i když proplacení zařízení do bytu, který patří kolem a kolem jí, by bylo fajn).
"V pohodě, nic se neděje." Načež uplyne několik málo dní a po mnou vyignorovaných konzultacích toho, kolik desítek párů bot si tenhle týden pořídila a jaký korálek Pandory se jí zalíbil tenhle měsíc, přijde náhodně řeč na účty za telefon. A z toho vyplyne, že za telefon platí zhruba čtyřnásobek toho, co já (tedy zhruba půl druhého tisíce).
"Ale to je strašně moc, vždyť to přece není normální! Nebo tobě to snad přijde?"
"Já nevím, mně to je jedno, já se v tom nevyznám a nikdo mi nepomůže!" Spílá matka, a tak jí nabídnu, jak jinak, tu pomoc já. Díváme se celý večer na tarify a porovnáváme to (přicházíme na to, že jí ti šmejdi nechali vnutit jeden z těch nejdražších a tedy úplně zbytečně vysokých tarifů), nacházíme alternativu a zkoušíme vše přenaastavit (shodou okolností právě byl konec zúčtovacího období, tudíž to bylo možné). Nelze to však zařídit pouze přes přihlášení se na internet. Dávám jí napsané číslo, aby zavolala operátorovi a věci přenastavila podle předem domluvených údajů.
O měsíc později se všach platba opět rovná původní astronomické petardě, a tak se poměrně dost afektovaně ptám, jak je to možné (protože mě nikdo nikdy k finanční gramotnosti nevedl a přijde mi to od rodičů jako nějvětší imbecilita, jakou může někdo dopustit). Máma odpovídá, že na to neměla čas a je jí to jedno. A vzápětí navazuje prohlášením, že ji štve, jak málo má peněz.
V podobné momenty upřímně doufám, že jsem adoptovaná.

Každý jsme jen člověk. A je pochopitelné, že každý jsme někým jiným. Nezodpovědnost tak občas nebývá nějakým úmyslným nedostatkem, ale nejspíš opravdových charakterním rysem, i když je spíš smutné si to přiznat. A shovívavost je proto nejspíš tím jediným, co se dá pro jednání s někým podobným doporučit a následně i aplikovat, protože kdyby se člověk donekonečna jen rozčiloval, vedlo by vše pravděpodobně k enormnímu výbuchu končícím někde na pomezí úmrtí jednoho a lítosti toho druhého.

Intermezzo III.
Sedíme s mámou v kavárně.
Dlouho si spolu povídáme a nakonec se na mě mamka usměje a prohlásí: "Jsem na tebe moc pyšná a jsem ráda, že tě mám, víš to?" Nemám na to moc co říct, kývám proto jen hlavou, usmívám se taky a jsem ráda, že jsme konečně spolu. A zároveň trochu lituji, že už spolu nebydlíme, protože by to nejspíš mohlo být hezké soužití, a že se nevídáme častěji a že si nepovídáme víc. Ale to je nejspíš už dávno přešlá bariéra, která mezi námi několik let ležela.
Venku na zahrádce pod naším domem je příjemný stín, my srkáme latté a držíme se za ruce.

Jestli je něco, čeho by se člověk opravdu nejspíš nikdy neměl vzdávat, pak je to boj o svou - i když poměrně dost praštěnou - rodinu. O lidi, se kterými tak jako tak budeme interagovat po zbytek svých životů. Kteří tvoří chtě nechtě čáast našeho světa a nic se na tom nikdy nezmění. Nezáleží pak ani tak moc na tom, jestli se naše snaha změnit je podaří, ale jestli my se s nimi vážně naučíme žít. Jestli se naučíme s nimi jednat tak, abychom se vzájemně neomezovali a jestli se nám podaří vytěžit z toho odjakživa daného pouta maximum.

Tahle snaha by jednoznačně neměla ustávat u nikoho.
 


Anketa

Jste milovníci psů nebo koček?

Psů
Koček
Gryfů

Komentáře

1 Eliss | Web | 23. června 2017 v 16:39 | Reagovat

To je tak krásný článek! :-) I rodiče někdy potřebují naši pomoc, ačkoliv jen málokteří to připustí...

2 Natálie | Web | 24. června 2017 v 20:02 | Reagovat

opravdu nádherný článek.. :) a děkuju moc mi to pomohlo protože já nemám moc dobrý vztah.. a někdy nevím, jestli je chyba na obou dvou stranách nebo jen na mé..

3 magicmax | 24. června 2017 v 22:49 | Reagovat

Že si to ty a napsala si mi tak skvělej koment, :) tak si to zítra přečtu a celý ti to okomentuju. ;) :)

4 D | Web | 25. června 2017 v 13:55 | Reagovat

Zajímavý článek. Za normálních okolností u běžné rodiny to asi i musí odpovídat, ale na sebe to nějak nedokážu aplikovat. Tedy... smířil jsem se s tím, že má matka byla naprosto nezodpovědná, hloupá a měla převrácené hodnoty, ale že bych ji díky tomu začal chápat, to ne. Pokud adorování ruší puberta, pak na mě přišla v osmi letech, nebo bylo doma něco opravdu špatně. Nicméně jsem rád, že ne každý musel prožít život jako já, ač je to někdy složité vysvětlovat, když se mě někdo ptá na rodinu.

5 Paige | Web | 25. června 2017 v 16:41 | Reagovat

Za 1. zaujímavo píšeš, za 2. veľmi pekný článok, za 3. aj pekný blog :D , za 4. Myslím si, že vzťah k rodičom ovplyvňuje aj náš vek. Teraz, keď som v puberte mám taký zmiešaný vzťah. Mamka je moje zlatíčko, no mám pocit, že s ockom už mám taký slabší vzťah. Neviem, či je chyba vo mne alebo v ňom, no mám oboch rodičoch rada a nevymenila by som ich za nič na svete :)

6 MagicMax | Web | 25. června 2017 v 17:51 | Reagovat

Jéé to ta věta v té závorce - Idealně né v tomhle pořadí. :D :D Ta se ti teda, holka, povedla! :) Líbí se mi že se zajímáš o věci, které sdílíme vlastně všichni. :) Rodiče a lidé jsou vydařené téma ke článku. :) Já jsem taky nad tím dneska přemýšlel a každý udělá někdy nějakou chybu - i božský Kája, Batman nebo Jitka Tichá. :( Taky zrovna dnes jsem na tom slovníku dnes byl! :) A dokonce dvakrát! :D :)
Mikdo není dokonalý - já vím že je to Nikdo :D :D :D
Hodně štěstí na dalších cestách přeje Magicmax ;)

7 naoki-keiko | Web | 27. června 2017 v 21:50 | Reagovat

Ode mně si nikdy rodiče poradit nebo pomoct nenechali. A pak lamentovali, jak je všechno špatně, že jim nikdo nepomůže...
Krásný článek. :)

8 stuprum | Web | 28. června 2017 v 2:15 | Reagovat

Zvláštní, jak se mění postoj k rodině. Přál bych Ti, abys nikdy nezažila izolaci krevního pouta a abys nikdy nepocítila lítost ze vzdaného boje.

9 Džejní | Web | 4. července 2017 v 14:07 | Reagovat

pamatam si, ako som kedysi absolutne odmietala myslienku, ze by som tak ako moji rodicia mala ist studovat informatiku. a teraz, o par rokov neskor som uspesne uzavrela prve tri roky studia prave v tomto odbore. a vlastne sa stale neviem rozhodnut, ci je to dobre alebo nie. mozno som predsalen nemala ist v ich patach, pretoze mna to do toho smeru az tak nikdy netahalo. ale prestala som sa vzpierat, pretoze som si uvedomila, ze rodicia pre mna chcu zrejme to najlepsie. mozno ich raz budem za to preklinat, mozno im dakovat. ktovie.

10 Andey | Web | 4. července 2017 v 19:41 | Reagovat

Určitě souhlasím s tím, co píšeš. Přece jen se s rodiči vidíme pořád takže tam nějaké vztahové změny musí být.
Určit by se za rodinou mělo sát a nezavrhovat ji, ale někdy u určitých členů rodiny to jinak nejde, ale to je zase něco jiného.

11 Cecílie | Web | 5. září 2017 v 11:24 | Reagovat

Je pravda, že vztah k rodičům se během života hodně mění a nemusí být vždy jen kladný na obou stranách. Také je třeba počítat s tím, že budou naši pomoc potřebovat stále víc a někdy je pro ně těžké se s tím vyrovnat. Já osobně jsem teď rodič vlastními dětmi kritizovaný a zároveň dítě, které se svým rodičům snaží pomáhat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama