Oči a poetický propad

15. dubna 2017 v 17:12 | Cinereo |  letters
Čím víc času trávím s literaturou, tím víc se přimykám myšlenkám o tom, že cokoliv, co píšu já, je rovno svou hodnotou ptačímu trusu. Na prvním místě dokážu psát něco jen přiměřeně čitelného v případě, že jsem v depresi - v ten moment je to zase nepublikovatelné. Naopak když konečně přivedu na světlo světa něco, co přímo nestříká emocema, je to zase neuveřejnitelné, protože se na to nedá ani koukat, natož aby to šlo číst. Mít depresi z toho, že člověk nemá depresi, ze které by se mohl zpovídat. Krásný bludný čtverec (ten není volen náhodou, na rozdíl od kruhu má hned několik ostrých zatáček a hrotů). Kouzlo života však tví i v nekonečné rozličnosti klacků, které vám padají pod nohy, čímž pádem stačí jen uvařit si dobrý čaj, zaklonit se ve svém křesle a pomalu sledovat svět kolem sebe, jak se poddává entropickým orgiím a každou chvíli vás sešrotuje v sobě samém, abyste si nestihli ze svého ještě vroucího šálku ani přihnout.

Ať už je to křeslo nebo oko bouře, kde se nacházíte, můžete prakticky s jistotou předpokládat, že to nepotrvá věčně. A to je na jednu stranu i nesmírně útěšné, protože pak se můžete jen rozhodovat, po které z těch dvou extrémních poloh toužíte víc.

Procházíme se s Ferdinandem v pražském Podolí, jdeme po úzkém schodišti a střídavě valíme oči na krásné panorama, co se před námi otevírá, a střídavě na krásné (snad prvorepublikové?) domy, které tu nezúčastněně a otupěle den co den sedí, netečné ke světu pod sebou. V největším okně z nejvýše položených domů zabírá nejlepší výhled obrovské kočičí škrabadlo - což částečně vypovídá o decentním plivnutí na původní úmysl architekta, stejně tak o dnešních prioritách lidí.



Podzim, je sychravo a po zemi se prohání tlející listí, nad údolím se povaluje mračná šmouha a ze zahrádek kolem nás je slyšet občasné zařinčení nějakého zahrádkářského náčiní. I přes všechno to kolem, a nemám teď na mysli jen Prahu, se ve mně rozlévá pocit jistoty a jakési sounáležitosti, ať už si pod tím pojmem představíte takřka cokoli. Věci jsou tak, jak by měly být. Držíme se s Ferdinandem za ruce, doma na nás po procházce bude čekat kuře na broskvích, které jsme společně uvařili, postel, na které společně usneme, až se společně najíme. Všechno je najednou na svém místě, a i přes všechny ty počáteční pochybnosti, nezdá se, že by to všechno kdy bývalo mělo spět k čemukoliv jinému.

Když se koukám Ferdinandovi do zelených očí, hlavou mi probíhají tyto myšlenky a já se navenek připitoměle chichotám tomu, co povídá, hluboko uvnitř mě se něco nepohodlně a těžkopádně převaluje, tak, jak to podvědomí rádo dělává. Podvědomí skrz naskrz protkané zkušenostmi, vzpomínkami a vlastními na koleni sešitými teoriemi o věčné entropii. Dívám se do jeho očí, všímám si zlatých nitek, kterými jsou ty dva vltavíny protkány, nepatrné zlaté prasklinky, které stále více štěpí a zevnitř drtí materiál, který jejich samotný význam nese, omamující zelené oči, oči chytrého člověka, ale člověka nemoudrého. Člověka, který nestál tam, kde já jsem stála, člověka, který nezažil tolik rozpadů, kolik já jsem zažila - on jako tvrdý a neměnný kámen, tvrdý a právě vyšlý z jícne sopky, a naproti němu já, jako modrooká a nestálá, věčná a tvárná a neobsáhnutelná, sladká i slaná, mělká i hluboká… Kolik o lidech řeknou oči? A o kolik více o nich zamlčí?

Tisknu jeho ruku, kypím citem a touhou a oporou a touhou po opoře, bojím se entropie, bojím se, že když stisknu pevněji, rozpadne se v rukou, rozdrolí se, zatímco já budu čekat na déšť.

Ale je nutno si jednoznačně přiznat, že tohle bezcílné vzdychání není k ničemu dobré. Právě teď a tady, na ničem jiném nezáleží. Stejně jako není možné žít z řízku, který si schováváme na příští týden, není možné být emocionálně pryč z věcí, které se ještě ani nestaly. Naopak ze všech věcí, které se mi kdy staly, jsem právě z Ferdinanda pryč snad nejvíce, dlouhodobě. Jestliže všechny holky v průběhu věku, ve kterém jsem zhruba já, přicházejí pomalu na to, že rytíř na bílém koni neexistuje, já jsem se ze své původní a propastné skepse byla radikálně vyvedena právě svým zprvu záplatujícím, nesmírně galantním a laskavým Ferdinandem. A samotná skutečnost, že jsem něco takového schopna napsat i více jak po roce naší známosti, je snad dostačujícím důkazem, že se nejedná jen o krátkodobé mámení…
A pak, o co se tedy máme strachovat, když ne o naše milované?
Scházíme schody kolem krásných funkcionalistických domů. Při pohledu na ně nejsem unesena jen tím, že se tu mám s kým procházet - dokonce s někým, kdo se skutečně dívá kolem sebe se zájmem, na rozdíl od většiny lidí, s někým, kdo se tváří, že ve mně nalezl stejný zázrak jako já v něm. Jsem unesena - nebo spíš mírně zaskočena - i tím, že plány ohledně mého života najednou dosáhly jistého trvání, nejsou jen náhodnými impulsy, jsou něčím o něco méně konkrétním, ale zato o mnoho úpěnlivější. Mnohem vyzrálejší. To je asi jedna z jejich nejprotivnějších vlastností. Týkají se právě toho člověka vedle mě, týkají se představ o domech nad námi. Procházíme pod nimi a mlčíme, stejně jako se mlčí, když vidíte padat hvězdu.
 


Komentáře

1 stuprum | Web | 15. dubna 2017 v 19:11 | Reagovat

Bojím se entropie, no to mě podrž, to je zábavná představa. :)

2 Cíťa | Web | 15. dubna 2017 v 21:29 | Reagovat

musí to být podivné, když se princové zhmotňují...

3 Kikushka | 15. dubna 2017 v 21:30 | Reagovat

Ospravedlňujem sa, že otravujem, priznávam sa, že to tiež nemám rada, ale súťažím v súťaži o lístky a neskutočne by sa mi hodila pomoc s tým, že by sa na toto video dostal like a prípadné zdielanie. https://www.facebook.com/HansZimmerSlovakia/videos/439524543067966/ Vopred pekne ďakujem. A ešte raz sa ospravedlňuje za otravovanie. :)

4 flower-of-gardenia | Web | 15. dubna 2017 v 21:32 | Reagovat

Skvělý článek.
Jak si tak prohlížím tvůj blog, strašně se mi tu líbí a naprosto miluju tvůj styl psaní, fakt boží.
Určitě se budu vracet. c:

5 Nigredo | Web | 16. dubna 2017 v 9:00 | Reagovat

První odstavec mě pobavil. Mám velmi podobný problém. Naštěstí jsem v depresi prakticky permanentně a s radostí publikuji vše, co v těchto stavech vyblinkám :)

6 Pražský poděs | E-mail | Web | 16. dubna 2017 v 23:11 | Reagovat

Díky za připomenutí, taky bych někdy (co nejdřív) měla vyrazit do Podolí, ať taky pořád nechlastám jen na jednom místě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama