Kuřátko

17. dubna 2017 v 0:37 | Cinereo |  letters
"Nehledě na to, jak jsem teď střízlivá, jsem z toho všeho kofeinu docela na káry," říkám a směju se na další tlustou bichli, ve které se schovává mně drahé pojednávání o České moderně. Buřina na mě civí z gauče, v klíně také s knihou, jen na rozdíl ode mě s přehledem psychologie. Dva rádoby humanističtí rádoby nezoufalci.

Ať už si člověk nalhává samotářství sebevíc, občas zkrátka není nad to sednout si pořádně nepohodlně na podlahu s jednou takovou tlustou knihou, poznámkama, desátým kafem za ten den a nápaditou dávkou obvykle nepřirozeného optimismu se pustit do práce po boku s člověkem, se kterým na to jste zvyklí. A výjimečně to není Ferdinand, ale Buřina. Buřina, kterou znám už přes pět let a Buřina, se kterou jsem se několikrát na smrt rozhádala (při zpětném pohledu kvůli totálním banalitám, za které bych si nejradši dala jednu po čuni) a znovu usmířila, protože, znáte to, občas je zkrátka lepší spolknout pýchu, i bez ohledu na fakt, že daná osoba nejí příliš mnoho ananasu, a omluvit se nebo to zkrátka přejít to a pokračovat s malou jizvou na cti a velkým kamenem shozeným ze srdce. A tohle není jen prachsprostý lesbický plkání na téma dokonalého dívčího vztahu v kontrastu s komplikovaným jednáním s opačným pohlavím, jde především o docenění několikaleté známosti.

Jak už jsem fňukala dávno a dávno, škodou je, že bydlí za sedmero horami, kam se její rodina odstěhovala, ale naopak štěstí spočívá ve skutečnosti, že je přinejmenším stejné hnědé uhlí jako já, takže je k osamostatnění se a úprku zpět do pulsujícího města ožívající historie blíž, než já k osobnímu bankrotu a vyhoření dohromady. A tohle malé navázání spojení, jako když byl natažen drát přes Atlantik a poprvé bylo možné zasílat kratičké telegrafické zprávy z jedné strany na druhou, je svou vzácností stejně tak bolestivě připomínající staré dobré časy, jako potvrzující má dávno padlá slova o tom, že zase bude dobře. A vida. Mraky se trochu rozestoupily, bez ohledu na to, kolik paprsků od mého zlatovlasého Ferdinanda tam nahoře za nimi přicházelo i předtím. Vážně doufám, že se Buřina dostane na fildu, a to nejen kvůli jejímu vlastnímu úspěchu, ale i kvůli zachování toho přátelství, které i když není žádný idiotský BFF, jak by si to Facebook a další kopa sociálních ideálů přály, je něčím hodnotným. Minimálně tím, jak je (alespoň mně) vzácným. A to stačí.




Druhý pól - stejně jako téměř v každém mém článku, i tady vytvořím nějaké ty základní póly, čistě pro ilustrativnost a potvrzení dojmu, že texty typu "první signální" nejsou žádný nefunkční výmysl - pak zastává pozice Dominy, jedné slečny, která se svým dekadentním životním postojem může měřit klidně i s Boženou Němcovou, odečteme-li od toho intelekt, nároky a prakticky jakékoliv životní směřování (pro ty blažené a nevědomé - BN, autorka Babičky, nebyla vzorem všech cností) a prakticky cokoliv jen trochu pozitivní dojem budícího. Tudíž, kolem a kolem, žádná Božena, spíš zatraceně méně náročná paní Bovaryová, netonoucí ve snaze vynahradit si léta v chomoutu a skryté snaze čistě šokovat, ale naprosto náhodně a nekontrolovatelně podléhající náhodným a nekontrolovaným pokušením všech mnoha druhů (pro ty blažené a narážky ignorující je to pak schopnost mít styk se vším, co je jen trochu podobno lidské bytosti, ideálně muži, a trávící svůj veškerý čas a případný energetický potenciál v přítomnosti bytosti, která je čím cizejší, tím lepší).

Ale ustupme od jména Domina. Protože Domina, původně od dominantní, se za tu dobu, kdy o ní bylo naposledy psáno, poněkud - a to nejen z mého úhlu pohledu - posunula do poněkud jiných poloh. A vzhledem k tomu, že od slova submisivní se nedá tak snadno něco odvodit, použiji zde přezdívky Kuřátko. A to na znamení toho, že je to něco nevinného, neodpovědného za své jednání kvůli své vlastní nevědomosti, na znamení toho, že je to něco, co zoufale hledá ochranu, ale přitom se stále dokola a nedostatečně houževnatě vydává do světa, prchá zpod ochranné zadnice své matky (bez negativního náhledu na matku) vstříc nebezpečí, jemuž může čelit zhruba stejně jako já plicním chorobám (antibiotika a zánět průdušek pětkrát ročně, to je můj druh master race).

Kuřátko, hledající svého kohouta (pozn. red.: kohout, ang. cock, v jiném významu též vulg. mužský úd), nikdy nemůže uspět, protože hledá jen svého bránícího a ochranářského kohouta - a kohouti se nevyznačují přímo monogamií. Stejně jako slepice, jež se svou problematickou kloakou nikdy nemůže u případného kohouta najít skutečně to, po čem tak prahne (napříč významovými můstky i močály pod nimi), pak vždy dochází jen zklamání a jde k dalšímu hejnu, které skýtá další a další. Ale pomněte, je to Kuřátko. Nedospělé. A kolik skutečně žádaných kohoutů má zájem o malá kuřátka?

Uznávám, tohle už je skutečně nějaká hodně zdegenerovaná verze metajazyka, popojedeme.

Zkrátka, slýchám od Buřiny o Kuřátku a je mi z toho skutečně nemálo smutno. Vidět někoho, s kým jste si někdy byli tak blízcí, drhnout neustále o dno a naprosto ztrácet kontrolu nad vším, co děláte, a stejně tak nad tím, kým jste. Muset žadonit o pozornost lidí, kteří vámi opovrhují, to se mi zdá jako skutečné dno, minimálně pro normálně fungujícího člověka. S čímž přichází i otázka toho, kde je hranice pro "normálně fungující" lidi? A kdy je překročena?

Jedním z mezníků je rozhodně náhodné spaní s neznámými (naprosto neznámými) chlápky, co jsou na dosah - a teď nejde jen o moralizování, protože jasně, i holka "může přece stejně jako chlapi dělat všechno, co se jí zlíbí", ale není to jen o morálce, co "všechny ostatní hrozby" (řečeno velice zkostnatěle a co nejvíce rodičovsky kulantně)? Stejně tak náhodné "téměř" otěhotnění, stejně tak fakt, že se dostane s lidmi, které vidí poprvé v životě, ve skladu vlastní práce na třetí metu jakoby nic a je to na denním pořádku.

Přestávám s vypisováním, protože vždycky bude moct padat argument, že co je mi do jejího života. A je to argument pravdivý, co je mi do toho. Popravdě mě spíš mrzí to úplné zahození života skutečně fajn holky společně s jejími ambicemi a "potenciálem" (říkejte si tomu, jak chcete) do koše, kam patří snad jen poškozené zboží.

Škoda člověka. Škoda dalšího z těch vzácných přátelství.
 


Anketa

Jste milovníci psů nebo koček?

Psů
Koček
Gryfů

Komentáře

1 Pražský poděs | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 17:13 | Reagovat

Škoda všech přátelství, co maj konec.

2 linda | 6. května 2017 v 16:05 | Reagovat

povedenej článek... sice ti tady nemůžu dát žádnej idiotskej lajk, jak by si to facebook a další kopa sociálních ideálů přály, ale i tak ho považuju za skutečně hodnotnej :'D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama