Duben 2017

Kuřátko

17. dubna 2017 v 0:37 | Cinereo |  letters
"Nehledě na to, jak jsem teď střízlivá, jsem z toho všeho kofeinu docela na káry," říkám a směju se na další tlustou bichli, ve které se schovává mně drahé pojednávání o České moderně. Buřina na mě civí z gauče, v klíně také s knihou, jen na rozdíl ode mě s přehledem psychologie. Dva rádoby humanističtí rádoby nezoufalci.

Ať už si člověk nalhává samotářství sebevíc, občas zkrátka není nad to sednout si pořádně nepohodlně na podlahu s jednou takovou tlustou knihou, poznámkama, desátým kafem za ten den a nápaditou dávkou obvykle nepřirozeného optimismu se pustit do práce po boku s člověkem, se kterým na to jste zvyklí. A výjimečně to není Ferdinand, ale Buřina. Buřina, kterou znám už přes pět let a Buřina, se kterou jsem se několikrát na smrt rozhádala (při zpětném pohledu kvůli totálním banalitám, za které bych si nejradši dala jednu po čuni) a znovu usmířila, protože, znáte to, občas je zkrátka lepší spolknout pýchu, i bez ohledu na fakt, že daná osoba nejí příliš mnoho ananasu, a omluvit se nebo to zkrátka přejít to a pokračovat s malou jizvou na cti a velkým kamenem shozeným ze srdce. A tohle není jen prachsprostý lesbický plkání na téma dokonalého dívčího vztahu v kontrastu s komplikovaným jednáním s opačným pohlavím, jde především o docenění několikaleté známosti.

Jak už jsem fňukala dávno a dávno, škodou je, že bydlí za sedmero horami, kam se její rodina odstěhovala, ale naopak štěstí spočívá ve skutečnosti, že je přinejmenším stejné hnědé uhlí jako já, takže je k osamostatnění se a úprku zpět do pulsujícího města ožívající historie blíž, než já k osobnímu bankrotu a vyhoření dohromady. A tohle malé navázání spojení, jako když byl natažen drát přes Atlantik a poprvé bylo možné zasílat kratičké telegrafické zprávy z jedné strany na druhou, je svou vzácností stejně tak bolestivě připomínající staré dobré časy, jako potvrzující má dávno padlá slova o tom, že zase bude dobře. A vida. Mraky se trochu rozestoupily, bez ohledu na to, kolik paprsků od mého zlatovlasého Ferdinanda tam nahoře za nimi přicházelo i předtím. Vážně doufám, že se Buřina dostane na fildu, a to nejen kvůli jejímu vlastnímu úspěchu, ale i kvůli zachování toho přátelství, které i když není žádný idiotský BFF, jak by si to Facebook a další kopa sociálních ideálů přály, je něčím hodnotným. Minimálně tím, jak je (alespoň mně) vzácným. A to stačí.

Oči a poetický propad

15. dubna 2017 v 17:12 | Cinereo |  letters
Čím víc času trávím s literaturou, tím víc se přimykám myšlenkám o tom, že cokoliv, co píšu já, je rovno svou hodnotou ptačímu trusu. Na prvním místě dokážu psát něco jen přiměřeně čitelného v případě, že jsem v depresi - v ten moment je to zase nepublikovatelné. Naopak když konečně přivedu na světlo světa něco, co přímo nestříká emocema, je to zase neuveřejnitelné, protože se na to nedá ani koukat, natož aby to šlo číst. Mít depresi z toho, že člověk nemá depresi, ze které by se mohl zpovídat. Krásný bludný čtverec (ten není volen náhodou, na rozdíl od kruhu má hned několik ostrých zatáček a hrotů). Kouzlo života však tví i v nekonečné rozličnosti klacků, které vám padají pod nohy, čímž pádem stačí jen uvařit si dobrý čaj, zaklonit se ve svém křesle a pomalu sledovat svět kolem sebe, jak se poddává entropickým orgiím a každou chvíli vás sešrotuje v sobě samém, abyste si nestihli ze svého ještě vroucího šálku ani přihnout.

Ať už je to křeslo nebo oko bouře, kde se nacházíte, můžete prakticky s jistotou předpokládat, že to nepotrvá věčně. A to je na jednu stranu i nesmírně útěšné, protože pak se můžete jen rozhodovat, po které z těch dvou extrémních poloh toužíte víc.

Procházíme se s Ferdinandem v pražském Podolí, jdeme po úzkém schodišti a střídavě valíme oči na krásné panorama, co se před námi otevírá, a střídavě na krásné (snad prvorepublikové?) domy, které tu nezúčastněně a otupěle den co den sedí, netečné ke světu pod sebou. V největším okně z nejvýše položených domů zabírá nejlepší výhled obrovské kočičí škrabadlo - což částečně vypovídá o decentním plivnutí na původní úmysl architekta, stejně tak o dnešních prioritách lidí.