Dopis pro Tebe

1. března 2017 v 18:53 | Cinereo |  letters
Zdravím,
to jsem zase já. Omlouvám se, že ti píšu tak málo, ale mám teď spoustu práce. Práce a školy, školy a sebe. Občas si připadám, že se propadám zpět ke svému ponurému a ke světu nenávistnému já, především kvůli stresu a nedostatku času hledat ve věcech ty lepší stránky, druhým důvodem by se pak snadno mohla stát moje osamělost. Nevídáme se tak často, jako jsme se vídávali. Ale to je v pořádku, jsi se svou rodinou. Zasloužíš si s ní být a já nemám nárok Ti v tom bránit, i když bych skutečně chtěla.

Právě se nad Holešovicemi setmělo a obvykle černé střechy se nachaly potáhnout temně fialovými odlesky od za obzorem mizícího slunce, já sedím u svého psacího stolu a doufám, že se mi psaním Tobě alespoň trochu uleví. Od doby, co tu nejsi, si uvědomuji, jak jsem osamělá. I když člověk přijde domů a jediné, na co má chuť, je prásknout sebou do gauče a nenechávat se nikým obtěžovat, a kdy namísto klidu přijde máma nebo mladší sestra a něco po nás chce a my se jen nesmyslně zlobíme, protože jsme unavení, je tenhle kontakt nedocenitelný. Skutečně nejstrašidelnější věcí na světě je samota.

Nezáleží na tom, jestli procházíme po ulici a potkáváme desítky lidí, záleží na tom, jestli potkáme nějakou lidskou duši - i když přiznávám, že to zní dost pateticky a prapodivně esteticky, ale je tomu tak. Osamělost lidské duše, obzvlášť pak té naší, je skutečným neštěstím. Člověk nepotřebuje lásku, pokud má dobrého přítele. A proto Ti píšu, příteli.

Vzpomínáš, jak jsme si slibovali se nikdy nerozdělit? Já jako by to bylo včera, a přece je to už rok. Je to rok, kdy se postupně odcizujeme, rok, kdy se každý z nás stává někým jiným, kdy se učíme od jiných lidí jinou řeč a jinou rétoriku vůči světu, a právě proto přijde čas, kdy si jednou doslova přestaneme rozumět. A proto Ti píšu, protože se mi chce brečet a chce se mi znovu se vrátit do té doby, kdy jsme sice byli blbci, ale kdy jsme byli blbci společně. A být blbcem ve světě sám je tuze těžké.

Otevřela jsem po dlouhé době své deníkové záznamy z předminulého roku, jak jinak, jsi v nich. Je v nich spousta věcí, to jak jsme si všichni ublížili a pro vyšší dobro všechno zlé si zapomněli. Také se v nich ale píše o tom nesmírném množství šíleností, kterými jsme se nechávali rozežírat jak morálně, tak fyzicky v ranních hodinách, píše se v nich kde a kdo a co - je smutné, že věci jako tohle jsou v mých denících, ale byly to dobré časy, protože i když byly poněkud alternativní a šílené, pořád platí jedna pravda, a to sice že nad miskou salátu si člověk dobré vzpomínky nevytvoří.

Bylo by hezké ty časy vrátit. Opatruj se, myslím na Tebe častěji, než bys řekl, i když je to možná trochu šílené a měla bych jít dál a žít přítomností... Když cokoliv jako přítomnost se zdá až příliš... osudové? Je to to správné slovo? Osudové nebo určující, směrodatné... Správné. Nikdy bych si nemyslela, že se znovu dostanu do podobné osamělosti, jakou jsem trpěla pár let zpátky, dost možná právě před třemi lety. A právě ta nevole být vědomě v přítomnosti mě obrací někam jinam, než bych se obracet měla, a kam jinam než do minulosti můžu jít, když budoucnost přede mnou leží zhruba jako otevřená huba aligátora?

Osamělost lidské duše. A co neporozumění lidské duše, i když nejsme osamělí?

Chybíš mi. Chybí mi Tvůj humor i Tvoje arogance i to všechno, co nás spojovalo, protože právě absence toho pouta a vědomí prázdného místa vedle sebe jsou nejspíš tím nejhorším.

Opatruj se.

A podepisovat se snad nemusím.
 


Komentáře

1 Flappypony | 5. března 2017 v 12:19 | Reagovat

Jsem hrozně ráda, že jsi zpátky..měla jsem starost jestli se ti něco nestalo,ale jak vidím tak ne a jsem šťastná n.n

2 Allex | E-mail | Web | 12. dubna 2017 v 19:08 | Reagovat

To je nádherný :)) (rozplývám se)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama