Březen 2017

Dopis pro Tebe

1. března 2017 v 18:53 | Cinereo |  letters
Zdravím,
to jsem zase já. Omlouvám se, že ti píšu tak málo, ale mám teď spoustu práce. Práce a školy, školy a sebe. Občas si připadám, že se propadám zpět ke svému ponurému a ke světu nenávistnému já, především kvůli stresu a nedostatku času hledat ve věcech ty lepší stránky, druhým důvodem by se pak snadno mohla stát moje osamělost. Nevídáme se tak často, jako jsme se vídávali. Ale to je v pořádku, jsi se svou rodinou. Zasloužíš si s ní být a já nemám nárok Ti v tom bránit, i když bych skutečně chtěla.

Právě se nad Holešovicemi setmělo a obvykle černé střechy se nachaly potáhnout temně fialovými odlesky od za obzorem mizícího slunce, já sedím u svého psacího stolu a doufám, že se mi psaním Tobě alespoň trochu uleví. Od doby, co tu nejsi, si uvědomuji, jak jsem osamělá. I když člověk přijde domů a jediné, na co má chuť, je prásknout sebou do gauče a nenechávat se nikým obtěžovat, a kdy namísto klidu přijde máma nebo mladší sestra a něco po nás chce a my se jen nesmyslně zlobíme, protože jsme unavení, je tenhle kontakt nedocenitelný. Skutečně nejstrašidelnější věcí na světě je samota.

Nezáleží na tom, jestli procházíme po ulici a potkáváme desítky lidí, záleží na tom, jestli potkáme nějakou lidskou duši - i když přiznávám, že to zní dost pateticky a prapodivně esteticky, ale je tomu tak. Osamělost lidské duše, obzvlášť pak té naší, je skutečným neštěstím. Člověk nepotřebuje lásku, pokud má dobrého přítele. A proto Ti píšu, příteli.

Vzpomínáš, jak jsme si slibovali se nikdy nerozdělit? Já jako by to bylo včera, a přece je to už rok. Je to rok, kdy se postupně odcizujeme, rok, kdy se každý z nás stává někým jiným, kdy se učíme od jiných lidí jinou řeč a jinou rétoriku vůči světu, a právě proto přijde čas, kdy si jednou doslova přestaneme rozumět. A proto Ti píšu, protože se mi chce brečet a chce se mi znovu se vrátit do té doby, kdy jsme sice byli blbci, ale kdy jsme byli blbci společně. A být blbcem ve světě sám je tuze těžké.