Rok co rok

10. února 2017 v 19:06 | Cinereo |  letters
Dobrá, svět nemusí být vždycky peříčko, a také peříčko vždycky není. I když občas se změní nějakým zázrakem ve velikou duchnu, která vás na prvním místě ztěžka zalehne a zpola zadusí, ale po chvíli lapání po dechu a tisknutí obličeje do prachu na zemi vás - pokud se neudusíte - také může zahřát. Rok uběhl jako voda a stala se spousta věcí. Na prvním místě je zavhodno podotknout něco málo i k minimálnímu dění na těchto stránkách.

Jako první z důvodů podtrhávám minimum času, a to sice kvůli nové škole (studuji bohemistiku v Praze, s čímž ale na druhé straně nijak nesouvisí množství hrubek tady) a kopci práce kolem ní (například teď bych se ideálně měla učit na zkoušku, ale po těch několika týdnech šrocení se na bobku vem to čert). S tím souvisí i skutečnost, že čím více o literatuře vím (a vím toho zatraceně málo), tím více si i uvědomuji, že moje vlastní ťukání/datlování/psaní je větší šmíra, než jsem si dovolovala doufat (ale to taky vem čert).

Na druhém místě figuruje poměrně podstatně i onen zvláštní jev týkající se šťastně zadaných a v životě v rámci možností spokojených lidí, a to sice neschopnost napsat cokoli, co by nebyl rozvrkaný růžový blábol, anebo uměle vyvolaná snaha o umění, jak tomu bylo posledně (odkaz nepřikládám, vy zase nehledejte, nestojí to za to) - a nutno podotknout, že to pod článkem i někdo z vás napsal, za což děkuji, protože není nic lepšího než objektivní kritika, takže pokud tohle bude stejného kalibru, neváhejte mne virtuálně ukamenovat, přátelé.



Jestliže se stane zázrak, a tohle nic rozvrkaného nebude, ráda bych tu potom shrnula pár událostí, k nimž došlo v průběhu posledních měsíců a prakticky i roku, kdy sem přistálo jen velice málo a na mail mi dorazilo pár zpráv, zda jsem vůbec naživu. Takže, pro ulehčení vlastnímu srdíčku, to tu v několika málo bodech shrnu.

MATURITA. Odmaturovala jsem, bylo to těžké, ale ne tak těžké, jak by mohlo být. Drtivá většina vší té tíže byla dána mým chronickým a naprosto zbytečným stresováním se. Maturita je výsměch, obzvlášť pak ta státní, kdy stačí 44 % a jdete střední škole oficiálně z krku (což si zároveň i všichni přejí, aby to tak bylo, takže vám drží palečky nejen maminka s tatínkem, ale i celý učitelský sbor a nevysloveně i stát, jinak by testy dosahovaly poněkud jiných kvalit). Pokud to leží před někým z vás, zachovejte chladnou hlavu. Učte se, ale žádný stres. Já celý gympl měla takřka podprůměrný prospěch a nakonec jsem odmaturovala se samými, protože to je prakticky to jediné, co má ve skutečnosti (s mým humanitním zaměřením, pochopitelně) váhu.

FERDINAND. Ano, slavný Ferdinand, jsem, jak již bylo výše zmíněno, stále šťastně zadaným člověkem, i nade všechny ty pochyby přátel a ostatních kolem. Jsem ráda, že jsem tam, kde jsem, protože v porovnání s lidmi kolem mne se tohle zdá být tou šťastnou volbou (čímž tedy nikomu nechci cpát rady do života, pokud to tak cítíte, přestaňte tolik cítit v mém okolí).

PŘÁTELÉ. Odumřel mi, krom školy a Ferdinanda a sem tam i rodiny, sociální život. Setkávám se prakticky jen s jednou kamarádkou, která bydlí poblíž mě, ale i to spíše svátečně. Zbytek mých přátel předstírá, že jsem nikdy neexistovala. Je zvláštní, jak je snadné rozdělení cest dvou nerozlučných přátel. Ta křehkost je svým způsobem děsivá, protože se nejedná o pouhou křehkost přátelství, ale o synekdochu celého lidského bytí a snažení. Ale stejně jako vždy, jedná se především o doufání a čekání na ten správný okamžik, to je vše.

NOVÁ ŠKOLA. Pokud jde o novou školu, někomu už možná přelétlo přes nos, že bohemistika se studuje na Filosofické fakultě. Ano. Skvělé místo, skvělý obor a skvělá věc, jen to má několik much. Hotové hejno. Jednou z nich by mohla být dezorganizovanost celé té věci, resp. celý koncept zkratky UK si nyní vykládám jako zmatečný chuchvalec a nesmiřitelný guláš, ve kterém jednak nikdo nic neví a druhak nikdo nic nesdělí. Samotní kantoři jsou bezvadní, ale ten systém a síť mezi školou a studenty funguje zhruba jako IPR (Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy - ano, šmejdi, přesně jako vy), tedy nefunguje. Další z nich je nezdravá pacifičnost a abstinence studentů - kam se poděli oni agresivní feťáci, jaké mi tam slibovali a mezi které bych měla šanci zapadnout? Samozřejmě, bráno s humorem, moje abstinence odnepaměti a sahá do nevidím, pod dohledem mého zodpovědného Ferdinanda je zatěžko i pasivní vdechování kolemjdoucích kuřáků.


Jdeme s malým bráškou kolem Stalina, vysazuji ho na zábradlí, ukazuji mu jednotlivé věže Prahy a s trochou lovení v paměti mu říkám, která co v našem městě představuje. Od Žižkovského vysílače, přes Rudolfinum po Petřín. "Je důležité znát svoje město," říkám mu už tak asi po sté, a on při svých necelých šesti letech už má těchhle mouder od staré (skoro dvacetileté) sestry po krk. "Proč?" Ptá se částečně nezúčastněně, ale ta role mu moc nesedí. Přeci jen, blbost má tendenci křičet z lidí na sto honů, zatímco můj bráška je docela tichý človíček. "Protože když někam jedeš na dovolenou, chceš to místo co nejvíc poznat. Je potom proto hloupost nesnažit se o to samé na místě, kde žiješ celý svůj život." Zatímco si potichu mnu ruce, jaké moudro to ze mne zase vypadlo, bráška očima přejížděl po horizontu Prahy.

Prošli jsme přes zamrzlou Letenskou pláň. Stromy vyrostly od dob, kdy jsem tu ještě téměř jako malá venčila našeho yorksheera, ale zůstaly svým způsobem stále stejné. Nic se nezměnilo a zároveň se změnilo všechno. Znovu jsem zrakem sklouzla dolů na bráchu, který se mi vytáhl již po pás, i když jsem ho nedávno nosila v náručí. Život jde dál, vypadlo ze mě znovu tajemně a zadumaně, ale nahlas jsem neřekla nic. Ještě bych si potom snad nedej Bože připustila, že dospívám nebo že už nejsem minimálně tolik mladá a praštěná. A znělo mi to v uších, i když jsme vcházeli do našeho - jejich - starého domu. Už dva roky to není můj dům, už dva roky žiju sama. Už šest let moje máma nebydlí ve městě. Už pět let vídám svého tátu sotva dvakrát ročně. Vlastně, ať se stane cokoliv, zdá se to být nepřekonatelnou bombou do jater a pod pás, ale ve skutečnosti se téměř nic nemění.

V lese vyroste strom, pídí se vzhůru k obloze, ztrácí a znovu nasazuje listí, přežívá s ostatními sazeničkami kruté zimy a horká suchá léta. Přežívá i deštivé podzimy a přežívá i stromečky kolem sebe. Roste vzhůru a pomalu nabývá na šířce svého kmínku, ale ani tak nedosahuje do čtvrtiny šíře kmenu své matky. Uplynou roky a uplynou desetiletí, než se konečně nejvyšším lístkem dotkne paprsků slunce, kterým doposud bylo bráněno ostatními vzrostlejšími stromy. Sílí a stárne, deště a vichry pro něj již nepředstavují také nebezpečí, jako dříve. Nejvyšší a nejsilnější strom po několik dekád. Až jednoho dne jeho dřevo napadne hmyz. Vykotlá ho, strom ztratí veškerou svou sílu a oporu a skácí se k zemi. Jeho torzo leží uprostřed lesa jako z nebe svržený bůh, je přeci tak obrovský. Přes jeho povalený kmen se přetáhnou svlačce a břečťany všech odrůd, vyraší na něm několik chorošů a uvnitř si vybuduje noru rodina lišek. A mezi mechem na jeho povrchu brzy vyraší malé sazeničky jiných stromů.

A kolik se změnilo? Léta minula, města byla vypálena do základů a jiná založena. Lidé se narodili, zemřeli, narodili se jiní. Cyklické opakování a pomalý posun vpřed. A tak je to v pořádku. Svět stále dokola odehrává ty samé příběhy, lidstvo stále dokola zažívá ty samé scénáře, lidé samotní stále opakují ta samá představení. A tak je to v pořádku. Nic nemůže trvat navěky a nic navěky také netrvá, jde jen o jakési neustále předávání štafety života dál a dál, ať už to chápeme jako skutečnost v rámci jediného člověka ve světě, jako generační záležitost nebo záležitost kulturní.

To mi tak nějak létalo hlavou, když už jsme dávno byli doma a když můj bráška neobyčejně obratně stavěl vesmírnou LEGO loď podle návodu, který by mé inteligenční úrovni posloužil maximálně jako podložka pod hrnek. Zkrátka, život jde dál, přes všechny okolnosti jako školy a přátele. O to důležitější je pak otázka, k čemu se v životě skutečně upnout, protože člověk není typ bytosti, která by dokázala žít naprosto na vlastní pěst, ať se nám to líbí nebo ne.
 


Komentáře

1 Kory | Web | 10. února 2017 v 22:10 | Reagovat

Ach ach... hrozně se mi líbí obrázek nad menu, oktopus je boží, jo.. jen mě mrzí, že jsem neměla motivaci číst článek, protože je to ůísmo moc světlý a malý a je to dlouhý... a nemůžu hlasovat v anketě, protože na mě nic nesedí, tagže, ikdyž by mě celkem zajímaly výsledky, tag nic.. hmhm..

2 Cinereo | E-mail | Web | 12. února 2017 v 20:59 | Reagovat

[1]: Popravdě řečeno, pokud se někdo chodí na blogy dívat na obrázky a ne číst, měl by hledat primárně na Googlu a ne na blozích, natož reagovat na článek tím, že ho nečetl nebo že se číst nedá v momentě, kdy s tím nikdo jiný problém nemá, ale svoboda slova a názoru zůstává ve vzduchu. :)

3 Infinity | Web | 16. března 2017 v 22:47 | Reagovat

Jestli někdy napíšeš knihu, já bych chtěla být mezi prvními, co si ji přečtou. Hltám tvé články a žasnu nad tím, jak nádherně umíš popsat svoje pocity, jak umíš vystihnout život kolem nás. Žiju taky celý život v Praze a často nad tímto městem přemýšlím. Ta část s bráškou mě dostala, vážně jsi to tak překrásně napsala, až z toho mám husí kůži.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama