Holubí vejce

13. září 2016 v 20:02 | Cinereo |  letters
Stojíme pod hlavním portálem svatovítské katedrály, dolů na nás shlíží tuny kamene přetvořeného v umelecké dílo, kouzelně osvíceného reflektory v letní noci, tříštícího se o okna a vitráže, výhružně se tyčícího proti obloze a utvrzujícího každého živého člověka o jeho malosti. Dojem něčeho takového je s dnešní architekturou takřka nesrovnatelný, opravdu, nenahraditelný dojem.

Ferdinand společně se mnou zaklání hlavu a nechává na sebe působit tu neúnosnou váhu nepopsatelných emocí, i když on sám by to nikdy nenazval takhle uctivě. Na moment se víc kochám Ferdinandem, než samotnou stavbou před námi, jíž tma propůjčila ještě o něco éteričtější půvab než denní světlo.

"Jestli tohle nikomu nic neříká," komentuje tiše po chvíli Ferdinand se smrtelně vážnou tváří, "tak je to prostě kokot," dodává jedním dechem. "Tos řekl krásně," souhlasím a obcházíme obdivuhodný komplex z levé strany, liduprázdnými uličkami, i když je teprve před desátou a teplá letní noc.

Na náměstí U Svatého Jiří panuje ticho vyplňované jen poklidným zurčením kašny. Zastavuji na moment u ní a otáčím se přes rameno, abych pohlédla přes nikým netížené dlažební kostky náměstí. Ferdinand se na moment tváří, že nechápe, ale ten hrobový klid panující v samém srdci hlavního města je zkrátka božský. Každý by měl někdy poznat Prahu právě s touto tváří, Prahu, z níž skutečně pryští mystičnost, je plná zákoutí a stovky let starých kamenů ukrývajících své vlastní příběhy. Můžeme si třeba nalhávat, že všechny ty řeči o ceně historie jsou zbytečné, ale ve skutečnosti je tak snadné nás uhranout jak v argumentech, tak v dojmech. Nakonec jediné, co má hodnotu, je to, co přetrvá. My tím nejsme. Jen duchové součastnosti na chvilkové exkurzi realitou.


Chytám se jeho horké paže ovinuté kolem mého boku. Nevím, kdy k tomu došlo, ale stala jsem se otrokem cizí společnosti a naprosto ztratila schopnost být sama se sebou. V moment, kdy tomu tak je, utíkám za bezcílným bloumáním po ulicích, procházením se po své dělnické čtvrti a dumáním nad nesmrtelností chrousta. Včera jsem zaplula do knihovny, ale to bylo primárně spíše za její klimatizací, než za moudrostmi ukrytými ve svazcích (toť k tomu, že jdu studovat literaturu). Prsty přejíždím po kůži a snažím se upadnout zpět ve spánek.

Můj pohled se zvedá k novostavbám, které v mé čtvrti vyrostly a západ slunce je všechny zabarvuje oranží a nostalgií. Všechny dny se mění jen v čekání na začátek školního roku a nové úkoly. A že jich teď přede mnou leží poměrně objemné množství. Jsou dny, kdy se zdánlivě znovu propadám zpět dolů po nekonečné spirále smutku, od níž se hádám nikdy neodpoutám. Ale naštěstí jsou tací, díky nimž na ni občas dočista zapomínám. Nevěřila jsem, že se to kdy stane. Holubí vejce, křehkou je ta ochranná slupka, avšak to neznamená, že povolující.

Strážcem naší doby se může stát kdokoliv. Někdo z rodiny, některý z kolemjdoucích Ferdinandů. Všechno je křehké, nic není trvalé, nic není hodnotné. Ale to vědomí všeobecné entropie a v malých cyklech se opakující dekadence je svým zbůsobem útěšným. Ve finále, ať už je tou skutečnou hodnotou cokoliv, záleží jen na tom, zda jste šťastni. Nechť jste tedy šťastnými.
 


Komentáře

1 Jana | E-mail | Web | 19. září 2016 v 12:38 | Reagovat

Dlouho jsem tu nebyla, prosím prosím - Ferdinand - ten, o kterém jsi před hooodně dávnou dobou psala nebo nový Ferdinand? :)

2 Ona | 3. října 2016 v 15:23 | Reagovat

Tohle už není to, co to bývalo. Předtím to bylo plnější čehosi jako smyslu, teď je to  jen kupa pospojovaných vznešených slůvek propojená podobností významu.
Připadá mi to líto.

3 FelixB | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 11:48 | Reagovat

Máte spoustu zajímavých článků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama