Září 2016

Holubí vejce

13. září 2016 v 20:02 | Cinereo |  letters
Stojíme pod hlavním portálem svatovítské katedrály, dolů na nás shlíží tuny kamene přetvořeného v umelecké dílo, kouzelně osvíceného reflektory v letní noci, tříštícího se o okna a vitráže, výhružně se tyčícího proti obloze a utvrzujícího každého živého člověka o jeho malosti. Dojem něčeho takového je s dnešní architekturou takřka nesrovnatelný, opravdu, nenahraditelný dojem.

Ferdinand společně se mnou zaklání hlavu a nechává na sebe působit tu neúnosnou váhu nepopsatelných emocí, i když on sám by to nikdy nenazval takhle uctivě. Na moment se víc kochám Ferdinandem, než samotnou stavbou před námi, jíž tma propůjčila ještě o něco éteričtější půvab než denní světlo.

"Jestli tohle nikomu nic neříká," komentuje tiše po chvíli Ferdinand se smrtelně vážnou tváří, "tak je to prostě kokot," dodává jedním dechem. "Tos řekl krásně," souhlasím a obcházíme obdivuhodný komplex z levé strany, liduprázdnými uličkami, i když je teprve před desátou a teplá letní noc.

Na náměstí U Svatého Jiří panuje ticho vyplňované jen poklidným zurčením kašny. Zastavuji na moment u ní a otáčím se přes rameno, abych pohlédla přes nikým netížené dlažební kostky náměstí. Ferdinand se na moment tváří, že nechápe, ale ten hrobový klid panující v samém srdci hlavního města je zkrátka božský. Každý by měl někdy poznat Prahu právě s touto tváří, Prahu, z níž skutečně pryští mystičnost, je plná zákoutí a stovky let starých kamenů ukrývajících své vlastní příběhy. Můžeme si třeba nalhávat, že všechny ty řeči o ceně historie jsou zbytečné, ale ve skutečnosti je tak snadné nás uhranout jak v argumentech, tak v dojmech. Nakonec jediné, co má hodnotu, je to, co přetrvá. My tím nejsme. Jen duchové součastnosti na chvilkové exkurzi realitou.