Ústecký kraj, iluzionismus a eklektismy

12. června 2016 v 21:15 | Cinereo |  letters
Rozevírá se přede mnou údolí a přímka horizontu je nezvykle dobře viditelná. Na její levé straně se zvedá vzhůru a opisuje oblý tvar Řípu, na straně pravé vybíhá se svým lidským výrůstkem Hazmburk, nakonec se ztrácí za Radobýlem, na němž podle pověsti sedával sám K. H. Mácha a shlížel romanticky do údolí. Na stole mi leží kniha pana Václava Cílka, což možná vysvětluje moji krajní rozervanost ohledně krajin, a stejně tak Morgensternova kniha básní, Beránek měsíc, která úspěšně navozuje melancholii a chlácholí veškeré společenské nezdary. Nad Vltavou se zvedá mlha a postupně pohlcuje celé město. Po kolikáté se mi naskýtá tenhle výjev, kolikrát jsem ho viděla a kolikrát ho ještě uvidím?

Trocha šedivějícího blankytu místního nebe se mi vpíjí do kostí. Na papíře pod svýma rukama kreslím primitivní náčrtky peřenců a myslím na svého Ferdinanda. Na Ferdinanda a na budoucnost, na své studium - zatím úspěšně zhnojené, na budoucí práci, na celkové vyhlídky jakožto Evropana a Čecha a svou tvorbu. Myslím na to všechno a jediným mým skutečným počinem je rýmovačka, kterou spěšně škrábu vedle kresbiček.

Všechny temné smutky,
hasí dobré skutky.
Já jsem ale líný prase
- zase.


Rozevírá se přede mnou dvůr našeho pražského bloku. Tentokrát nemohu z výšky a dálky sledovat blížící se mračna, ale zato jsem ochromována jejich náhlým zjevováním se téměř nad svou hlavou, když se zničeho nic přiženou přes protější střechy domů. Spouští se bičující déšť a svět se topí v šedi. A tak je to dobře, tak to mám ráda. Sedám si na svůj balkonem krytý balkon a kochám se starými dávno vyhaslými komíny, které se jako zdvižené prsty upomínající minulosti zdvihají z šera. Není to vznešenější pohled, než ten výše popsaný, ale je můj. Moment si hraju na civilistu (od slova civilismus) a píšu pár básní na městské téma. Ráda bych nějak oslavila svět kolem sebe, ale nejsem člověk schopný psát příliš vesele. I když píšu veselé příběhy, skončím u slovních hříček, kterých si všímám jen já a jimiž promlouvám ironicky o vlastní bolesti nebo smutku, natož abych slavila svět kolem sebe. Ale je na tom přeci něco zajímavého (minimálně pro mě, jestliže se už teď chytáte za hlavu, co to zase píšu za depresivní kydy, přestaňte radši číst, protože lepší to nebude).

Nesmírně ráda hledám metonymie, oxymorony a podobné povětšinoou nenáviděné termíny v reálném světě. Hra se slovy je důležitá, samotná řeč obsahuje nesmírné množství moudrosti a vznik každého slova má svůj význam. Jen podle řeči poznáte člověka a jen podle řeči člověka poznáte, o jakého člověka se jedná. Ale to jsem odbočila - metonymie. Je důležité chápat svět kolem sebe, nejen jak funguje, ale chápat náš samotný vztah k němu - důvod jeho působení na nás a příčinu našeho případného znovunalézání.

Tak často jsem brala do rukou tužku s touhou zanechat na papíře alespoň něco málo ze svého obdivu k městům. Proč? Proč se stále vracím k něčemu, co evidentně nemá dáno vzniku? Nejsem člověk, co rád přijímá výzvy, tak proč? Hledím na ty komíny, které na mě koukají zpoza dvou nižších střech. Město. Není to žádné originální téma, Walt Whitman a Vítězslav Nezval jsou toho důkazem. Město. Praha. Spletité ulice a stovky tajemných koutů. Labyrinty, systémové skrýše, živná půda pro stíny, lidské přízraky a ztracené duše - a tohle není žádná magická výpoveď esoterního úchyla, jen výčet všech podob, které své skutečné Já připisuji. Stejně jako Franz Kafka, který ve své nedobrovolně publikované Proměně dává promlouvat o vší své nejistotě a neschopnosti porozumět dnešnímu světu, já ten samý symbol vidím ve městě samotném.

Ztráta jedince v davu. Nedobrovolná anonymita - o to hůře, v dnešní době neskutečnost anynomity. Systém, kterému není možno porozumět. Labyrint. Uličky a zkratky, cesty, tisíckrát projité a stále neznámé, plné nenávistných tváří náhodných kolemjdoucích. Náhodně najité a znovu nenalezené štěstí. Byronismus. Zbytečný člověk. Jen šváb, co ho může kdokoliv zašlápnout do země.

Nad městem bdící, soudnost slibující,
s pohledem smírným a polibkem hvězd,
pro lepří zítřky, malými dvířky,
navrátí se v tu krásu měst.

V nejedno - ve sta, rozmarná gesta,
stopy, jež v budoucnu rozmetal čas,
bez velkých slibů, rozsoudí chybu,
lásky, co omylem utkvěla v nás.

Hledím na města a hledím na přirodu. Hledím na svět a hledám podobnosti mezi sebou a jimi, které mne odnosily. Hledám a čekám na odpovědi. Žádné nepřicházají, jen občasné domněnky a nejistá pochybení.

Ferdinande.
 


Komentáře

1 JB | 3. července 2016 v 22:31 | Reagovat

A víš, že jsou lidi, co jsou nevšímaví? Co nic z toho, co popisuješ nevidí? Pak jsou tady lidi, kteří to i třeba vidí, ale neumí to napsat. Takhle ne...

2 Paralela | E-mail | Web | 9. srpna 2016 v 22:09 | Reagovat

Žít v Ústí je složitý, ale to okolí je někdy fakt dechberoucí. Dneska jsem se o tom zas přesvědčila. Někdy mám chuť mězi těmi kopci zastavit a už tam tak zůstat. Pořád.
Ta úvodní rýmovačka je skvělá ! :) (mimo jiné, další...)

3 MaikelN | E-mail | 16. ledna 2017 v 18:47 | Reagovat

I found this page on 16th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama