Světlo každého z nás.

1. června 2016 v 23:03 | Cinereo |  letters
Sedíme pod jevištěm a čekáme, až budeme vyzváni jít si převzít tubusy s matirutním vysvědčením. Ametérsky zařízené rekvizity se znovu přeskupují pod rukama několika málo dobrovolníků z našich vlastních - tedy bývalých vlastních řád - a na parket přichází náš třídní profesor - tedy třídní profesor na posledních deset minut středoškolského života.

Jeho proslov byl krátký a já bych o něm více než ráda reportovala, ale má paměť je bohužel ještě kratší. Jednalo se o úryvek z jeho vlastního cestopisu (a podle úryvku krásného cestopisu), v němž popisoval svou cestu vlakem přes Čínu. Zprvu se celý sál nás, studentů, zdál být lehce rozčarován, proč byla právě tahle pasáž knihy vybrána, ale jako tomu vždy bývá v těch dobrých textech (beze všeho narcismu, pochopitelně), to nejlepší bylo ponecháváno a zamlžováno až pro samotný a notně vygradovaný konec. Myšlenku si bohužel nepamatuji přesně, natož doslovně, ale její znění bylo zhruba takéto:

"Člověk by měl vždy čerpat sílu ze světa kolem sebe, nikdy z lidí. Zatímco při převádění světla do energie, jako hranol skla štěpí světlo, dochází k malému zázraku, při převádění energie od lidí dochází jen k obyčejné krádeži."

Fantastická myšlenka, při níž část mých spolužáků - do malého momentu bývalých spolužáků - jen pokrčila rameny a další se extaticky usmívala, zkrátka jen napuštěná atmosférou okamžiku, já seděla v němém úžasu, zády zabořena hluboko do sedačky a přitom jasně cítící čepel ostrého uvědomění. Naprosto egocentricky jsem si tu řeč, to našemu ročníku věnované sdělení, připsala k vlastnímu účtu. Pochopila ho, jak sdělení přímo pro mě. Jako zdvižený prst. Nebo jako facku mne rychle uvádějící do reality.




Omámeně na podiu přebírám tubus, o okamžik později třesu rukou třídnímu - bývalému třídnímu - a prchám zpět na své místo, společně s dalšími absolventy. Ždímu tubus. Beru kabát a mizím společně s ostatními lidmi z hlediště, skrz dveře, přes schodiště a hlavním portálem skrze krásnou secesní chodbu ven. To bylo ono. To bylo celé. Je to za mnou. Sbohem.

A dnes sedím na balkoně. Na nebi nade mnou se kumulují bouřková mračna, kontrastují s ustupujícím světlým nebem, mně na klíně odpočívá zápisník s mou rádoby poezií a všechno se zdá být ideální. Na tak krásný pomíjivý okamžik. Stejně jako je tento, kdy mé prsty běhají po klávesnici a na moment nic jiného neexistuje, téměř stejně, jako když jsem s Ferdinandem. Svět se scvrkává do nepatrných okamžiků, zbytek je jen čekáním na ně - což jsou mimochodem jeho vlastní slova. A mně je zatraceně proti srsti jejich pravdivost, neboť to uvědomění mě vrhá hned napospas další skutečnosti, a to sice že drtivá většina mého života je jen čekáním na pomíjivé vteřiny. Sbohem.

Čím více člověk ví, tím méně ví. V posledních dnech topení se v učení se dozvídám tolik, že zapomínám prakticky všechno. Zapomínám kreslit, psát, zapomínám schopnost vidět věci vlastníma očima. Vlastní oči. Jsou mi kousek po kousku brány a ukládány do šuplíčku s nápisem "Mládí, jo, takhle to odchází, tohle už potřebovat nebudeš, dostaneš jiné". Je mi brán vlastní pohled na svět, je mi dáván jiný, je mi brán pohled na lidi, je mi deformován a přebarvován zkušenostmi lidí, jejichž jména na mne křičí ze stránek. Vlastní poetičnost se mi stává cizí a já mám strach o vlastní ruce. Že jimi budu krmit svou skutečnost a pozbydu vlastní duše. Sbohem.

Jako v předminulém článku. Kaleidoskop a sklíčka, pootočení a marné chytání se cizích rukou. Chytám se sama sebe jako dýmu kouře, lapám do prostoru. Ale stojím na balkoně, nade mnou se kumuluje bouře a zvedá se vítr, kouř nenávratně mizí. Sbohem.
 


Komentáře

1 Fredy | Web | 2. června 2016 v 10:38 | Reagovat

bezva :-)

2 Cíťa | Web | 2. června 2016 v 20:40 | Reagovat

docela romanticky zmatené

3 JB | 2. června 2016 v 22:36 | Reagovat

Myšlenka je super, já zase myslím na "něco" od Kundery, že ve svým životě opakujeme pořád stejný schéma, přitahujeme stejný situace a stejný závěry a jenom nám to v té chvíli připadá nový.
Skvěle se to čte :-)

4 sarushef | Web | 3. června 2016 v 11:51 | Reagovat

Před týdnem jsem zažila to samý, a vtipný je, že kdybych to měla popisovat, tak to bude vypadat úplně jinak než tvůj článek :)

5 Flappypony | 6. června 2016 v 12:40 | Reagovat

ahh jsem hrozně ráda že jsi zpátky, tvoje psaní mi hrozně chybělo..krásný článek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama