Červen 2016

Ústecký kraj, iluzionismus a eklektismy

12. června 2016 v 21:15 | Cinereo |  letters
Rozevírá se přede mnou údolí a přímka horizontu je nezvykle dobře viditelná. Na její levé straně se zvedá vzhůru a opisuje oblý tvar Řípu, na straně pravé vybíhá se svým lidským výrůstkem Hazmburk, nakonec se ztrácí za Radobýlem, na němž podle pověsti sedával sám K. H. Mácha a shlížel romanticky do údolí. Na stole mi leží kniha pana Václava Cílka, což možná vysvětluje moji krajní rozervanost ohledně krajin, a stejně tak Morgensternova kniha básní, Beránek měsíc, která úspěšně navozuje melancholii a chlácholí veškeré společenské nezdary. Nad Vltavou se zvedá mlha a postupně pohlcuje celé město. Po kolikáté se mi naskýtá tenhle výjev, kolikrát jsem ho viděla a kolikrát ho ještě uvidím?

Trocha šedivějícího blankytu místního nebe se mi vpíjí do kostí. Na papíře pod svýma rukama kreslím primitivní náčrtky peřenců a myslím na svého Ferdinanda. Na Ferdinanda a na budoucnost, na své studium - zatím úspěšně zhnojené, na budoucí práci, na celkové vyhlídky jakožto Evropana a Čecha a svou tvorbu. Myslím na to všechno a jediným mým skutečným počinem je rýmovačka, kterou spěšně škrábu vedle kresbiček.

Všechny temné smutky,
hasí dobré skutky.
Já jsem ale líný prase
- zase.

Světlo každého z nás.

1. června 2016 v 23:03 | Cinereo |  letters
Sedíme pod jevištěm a čekáme, až budeme vyzváni jít si převzít tubusy s matirutním vysvědčením. Ametérsky zařízené rekvizity se znovu přeskupují pod rukama několika málo dobrovolníků z našich vlastních - tedy bývalých vlastních řád - a na parket přichází náš třídní profesor - tedy třídní profesor na posledních deset minut středoškolského života.

Jeho proslov byl krátký a já bych o něm více než ráda reportovala, ale má paměť je bohužel ještě kratší. Jednalo se o úryvek z jeho vlastního cestopisu (a podle úryvku krásného cestopisu), v němž popisoval svou cestu vlakem přes Čínu. Zprvu se celý sál nás, studentů, zdál být lehce rozčarován, proč byla právě tahle pasáž knihy vybrána, ale jako tomu vždy bývá v těch dobrých textech (beze všeho narcismu, pochopitelně), to nejlepší bylo ponecháváno a zamlžováno až pro samotný a notně vygradovaný konec. Myšlenku si bohužel nepamatuji přesně, natož doslovně, ale její znění bylo zhruba takéto:

"Člověk by měl vždy čerpat sílu ze světa kolem sebe, nikdy z lidí. Zatímco při převádění světla do energie, jako hranol skla štěpí světlo, dochází k malému zázraku, při převádění energie od lidí dochází jen k obyčejné krádeži."

Fantastická myšlenka, při níž část mých spolužáků - do malého momentu bývalých spolužáků - jen pokrčila rameny a další se extaticky usmívala, zkrátka jen napuštěná atmosférou okamžiku, já seděla v němém úžasu, zády zabořena hluboko do sedačky a přitom jasně cítící čepel ostrého uvědomění. Naprosto egocentricky jsem si tu řeč, to našemu ročníku věnované sdělení, připsala k vlastnímu účtu. Pochopila ho, jak sdělení přímo pro mě. Jako zdvižený prst. Nebo jako facku mne rychle uvádějící do reality.