Poslední den mého života byl včera

9. ledna 2016 v 23:08 | Cinereo |  letters
Silvestr byl přímo symbolický. Na začátku samotného velkého večera se z nebe svolil padat perleťově bílý sníh, jaký nikdo z nás už snad věky neviděl. Snášel se důstojně a líně z oblohy směrem dolů, opatrně usedal na přeplňené popelníky na stole, pokrýval špinavou podlahu zápraží, schovával pod sebe každodenní špínu a ukrýval zbytky roku 2015 pod třpytivou peřinu. Stála jsem udiveně u okna podkroví, obdivujíce svět za sklem, z přízemí se ozývaly rozjařené hlasy mých přátel a sem tam zacinkání rychle vyprazdňovaných i doplňovaných skleniček, a čas se na moment zastavil. Na půdě byla zima, štípala mě do tváří, prsty mi už dávno prokřehly a s padající tmou dostávaly celé prostory tajemný až strašidelný nádech, ale já neměla v plánu odejít. Chtěla jsem jen zůstat tam, kde jsem, sledovat klesající vločky a zapomenout, že je zase nový rok. Zapomenout na to, jak jsme se na tenhle okamžik nemohli několik týdnů dočkat, a zase všechno uteklo jako voda, zapomenout na rychlost, s jakou se rok zase sešel s rokem. Zapomenout na to, jak dlouho všechny tyhle lidi znám, i když jsem je ve vlastním vnímání času potkala sotva včera, a především zapomenout na to, že aniž bych to brzy postřehla, bude další rok pryč.

Je Silvestr, a já chci bulet jako želva, protože společně se zimou a vlhkostí se mi do kostí zažírá melancholie, tráví mě zevnitř a duté prázdno, jaké ve mně vytváří, se naplňuje jen nostalgií smíšenou se smutkem. Stále dokola si opakuji, jak rychle utíká čas, a za jak krátkou dobu budeme všichni sípat na smrtelných ložích, aniž bychom byli schopni více vzpomenout na tváře lidí, kteří pro nás ve své době znamenali svět.


Jako poslední den svého života mám tak zhruba jednou do měsíce. Každý měsíc dojde k nějakému zvratu, který definitivně přetvoří můj stávající život, můj stávající směr. Každý měsíc umírám, visím v nekonečném vzduchoprázdnu a hluboko uvnitř škemrám o slib nekonečnosti toho procesu, a téměř současně prosím o slitování v podobě konečného utlumení a rychlého konce.

Poslední poslední den mého života nastal včera. Přišli jsme s Ferdinandem ke mně domů, ve dvě ráno. Opilí, zmrzlí zvenčí, ale postel nás zahřála. Když ještě o něco později brouzdám rukou po jeho kůži a pohledem po stropě, je mi poměrně jasné, že něco starého je tak trochu pryč. Něco ve mně umřelo, přerodilo se a reinkarnovalo. A i když se třeba změnila jen jediná část mé osobnosti, jediná část toho, kým jsem byla nebo za koho jsem se považovala, už jsem nebyla stejným člověkem. Změna prvku vede ve finále ke změně celku, i kdyby šlo o ten nejnepatrnější ze všech. Ležím tam, zpola nahá a zpola pod dekou, zpola rozpadající se na kusy a zpola povstávající z popela.

Střípky mého celého života se skládají do zblázněné a zdánlivě abstraktní mozaiky. Možná, že kdybych odstoupila, přestala z centimetrové vzdálenosti zírat na nepatrné detaily, uviděla bych v tom všem alespoň nějaký smysl a nějaký systém, ale bojím se vzdálit. Bojím se přestat zaostřovat na detaily, protože bych je už nikdy nenašla a nespatřila, a bojím se hledat systém v té mozaice - bojím se a nechci riskovat, že bych si pak třeba uvědomila, že žádný skutečný systém neexistuje. Bojím se hledat, a tak jen bezúčelně zírám do jednoho místa. Chytám Ferdinanda za ruku a zaháním myšlenky na mozaiky a kaleidoskop svého života. Zpětně stiskává svou ruku. Chci ho držet silněji, ale nezáleží na tom, co já chci - stačí jeden drobný pohyb, střípky se přeskupí a jeho obraz se v mém životě navždy ztratí. A stejně tak já v tom jeho.

Poslední dny života. Dny, kdy končí staré a začíná nové, dokud se druhá část obnovujícího procesu zkrátka jednou nevynechá.
 


Komentáře

1 klavesnicetuka | 10. ledna 2016 v 9:38 | Reagovat

Nádherné, snové

2 ScaSha | 10. ledna 2016 v 15:29 | Reagovat

Stejně mě vždycky uchvátí, jak píšeš.
Jenom slovní obrat "bulet jako želva" tomu tak celkově ubral na vážnosti.

3 Cíťa | Web | 10. ledna 2016 v 21:47 | Reagovat

Nechápu tvoji melancholii. Neměj mne za burana, ale nebyl Ferdinand náhodou to co jsi chtěla? Dokážeš být někdy šťastná?

4 Cinereo | E-mail | Web | 11. ledna 2016 v 0:28 | Reagovat

[1]: Děkuji.
[2]: To byl záměr, ale je fakt, že pi zpětném pročítání je to tam trochu pěst na oko. Díky za názor.
[3]: Ferdinand je v tomhle případě Gerard. Přejmenování jednoho za druhého, protože i v realitě je zde jistá podoba jmen, a protože připouštět si, že G není F, přičemž originální F stále pluje zvesela kolem, je pro mne značně bolestné, především ze stránky svědomí. A díky, že ty moje fňuky vůbec čteš, když se v tom vyznáš. :)

5 Baka - chan | Web | 12. ledna 2016 v 18:26 | Reagovat

Můj silvestr odešel stejně rychle, jako přišel. Byla jsem úplně jinde a když jsem se vrátila, bylo mi sděleno, že už je po půlnoci. Beztak byl tím nejlepším v mým životě. Takhle by to mělo být. Užívat si tak, že si ani neuvědomíš, že odbila půlnoc. Bylo mi to úplně jedno, protože tohle slavení na povel jsem nikdy moc neprožívala.
Rok se s rokem sešel. Ty lidi znám teprve od včerejška. Prý je to rok. Prý jsou to tři.
Rok se s rokem sešel. Za dvanáct měsíců. Za desítky víkendů, z nichž na každý z nich každý týden čekám jako na smilování. Čekám každý týden na pátek, několik týdnů na prázdniny, celý život na něco... Na co, to je mi záhadou. A když už si myslím, že jsem na to přišla, tak za chvíli zjistím, že je to vlastně něco jiného.

Díky za návštěvu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama