Leden 2016

Lidskost? Přímou čarou do kopřiv

30. ledna 2016 v 14:53 | Cinereo |  opinion
Ne že by bylo něco zvláštního nebo neobvyklého jezdit ze školy s nervy nadranc, vystouplou žílou na čele nebo snad chutí někoho sprovodit ze světa, ale občas míra vnitřního rozhořčení nad světem přeci jen přesáhne doposud nastavené meze. Například v okamžiku, kdy stojíte na zastávce, z mraku nad hlavou vám krápe, sluchátka zvládají svou práci snad ještě hůř než normálně, a do toho se před vámi zjeví soucitný výjev.

Shrbená postava stařenky bezmocně postává před obrubníkem zastávky, čistě mimochodem - postávat před zastávkou znamená postávat na poněkud frekventovaných kolejích, ověnčena třemi taškami plnými nákupu. Několikrát marně zvedne nohu a se zjevnou námahou se i se svým závažím nadzvedne o sotva pět čísel, poté však klesá zpět do kolejiště.

Reakce lidí kolem? Mrtvý brouk. Sotva dva metry od souboje mezi stařenkou a gravitační silou Země postává muž. No, muž, řekněme svižně stárnoucí hopper, který se statečně odmítl vzdát svého stylu bez ohledu na vlastní věk, v mezeře mezi vytahanou mikinou a směšně velkým placatým kšiltem dvě malá prasečí očka, jimiž sleduje situaci před sebou, ale to je tak zhruba všechno. Chování ostatních není ničím jiné, o což hůř, že polovinou z nich jsou studenti, druhou polovinou zdánlivě normální kolemjdoucí - nejlepší částí ovšem zůstává, že drtivou diváků jsou chlapi. Potlesk, potlesk vašemu gentlemanství, pánové.

Nikdo - až na shrbenou ženu takřka s jednou nohou pod tramvají - se nehýbe. Nakonec tedy stařence do bezpečí na chodníku pomáhám já a další žena, jejíž tělesná konstrukce je zhruba stejně atletická jako ta moje, přičemž všechny kolem častuji obviňujícími pohledy bez ohledu na jejich zbytečnost.

Poslední den mého života byl včera

9. ledna 2016 v 23:08 | Cinereo |  letters
Silvestr byl přímo symbolický. Na začátku samotného velkého večera se z nebe svolil padat perleťově bílý sníh, jaký nikdo z nás už snad věky neviděl. Snášel se důstojně a líně z oblohy směrem dolů, opatrně usedal na přeplňené popelníky na stole, pokrýval špinavou podlahu zápraží, schovával pod sebe každodenní špínu a ukrýval zbytky roku 2015 pod třpytivou peřinu. Stála jsem udiveně u okna podkroví, obdivujíce svět za sklem, z přízemí se ozývaly rozjařené hlasy mých přátel a sem tam zacinkání rychle vyprazdňovaných i doplňovaných skleniček, a čas se na moment zastavil. Na půdě byla zima, štípala mě do tváří, prsty mi už dávno prokřehly a s padající tmou dostávaly celé prostory tajemný až strašidelný nádech, ale já neměla v plánu odejít. Chtěla jsem jen zůstat tam, kde jsem, sledovat klesající vločky a zapomenout, že je zase nový rok. Zapomenout na to, jak jsme se na tenhle okamžik nemohli několik týdnů dočkat, a zase všechno uteklo jako voda, zapomenout na rychlost, s jakou se rok zase sešel s rokem. Zapomenout na to, jak dlouho všechny tyhle lidi znám, i když jsem je ve vlastním vnímání času potkala sotva včera, a především zapomenout na to, že aniž bych to brzy postřehla, bude další rok pryč.

Je Silvestr, a já chci bulet jako želva, protože společně se zimou a vlhkostí se mi do kostí zažírá melancholie, tráví mě zevnitř a duté prázdno, jaké ve mně vytváří, se naplňuje jen nostalgií smíšenou se smutkem. Stále dokola si opakuji, jak rychle utíká čas, a za jak krátkou dobu budeme všichni sípat na smrtelných ložích, aniž bychom byli schopni více vzpomenout na tváře lidí, kteří pro nás ve své době znamenali svět.