Digitální degenerace od roku 1984

2. prosince 2015 v 20:31 | Cinereo |  opinion
Tak tam se přesně nikdo z nás nepohybuje, nikdo z nás a nikdo z vás, co čtete tenhle článek. Ve stínu? Možná. Můžete se sedět doma a desetkrát si opakovat, že jste naprosto sami. Že kdybyste právě teď dostali infarkt uprostřed obýváku, nikdo si nevšime. Nikdo nezaznamená, že si zvesela tlíte na huňatém perském koberci po babičce a z oka vám zírá do světa namísto panenky narůžovělá larva. Po týdnu vás třeba někdo skutečně objeví, protože schránka dole v baráku puká ve švech od letáků z Baumaxu, maminka se vám nemůže dovolat a telefon zůstává nezaplacen déle, než je zdrávo. Tak by tomu možná bylo ještě před deseti lety. Ale ne dnes.

Dnes sedíte v rohu zhasnuté místnosti, obličej mdle osvícený matnou září displaye telefonu. Instagram. Tumblr. Facebook. Instagram. 9gag. Gmail. Snapchat. Tinder. Moves. Google fit. A Google fotky. A Google fšechno.

"Proč ti tak trvá odpovědět?" Čílí se kamarádka na Messengeru a ztrácí hlavu ze zpoždění odpovědi o několik desítek minut. "Proboha odpověz, kde se flákáš?" Žijeme v iluzi, že musíme být stále přítomni, a to všude. Musíme všechno vědět, musíme všechno vidět a všechno slyšet. Cizí soukromí se pro nás v dnešním světě stalo tabu a my se ho štítíme jako čert kříže. Jak se jeden může divit virtuální šikaně? Vždyť jde o velký pokrok! Terorizování obětí z pohodlí vlastního obýváku, no kdo by to nechtěl? A stačí k tomu jen mobil po ruce, šikovná fotka, krátké video nebo pouhý screenshot něčího textu. Je to snadné a není se čemu divit.


Pokud bych teď měla mluvit pouze o šikaně a zneužívání z "druhých řad", šlo by primárně o naše vlastní zavinění. Zpohodlněli jsme. Odešel režim, generace, která si nechala nezapomenutelným způsobem všít pod kůži režim 50. let je prakticky pryč a není nikdo, kdo by popisoval. George Orwell se s podobným problémem setkává i ve své knize "1984", kde ho ale nabízí při pohledu z druhé strany. V Oceánii je zaveden pevný režim a všichni pamětníci předchozích a "lepších" časů jsou zlikvidováni, není proto na světě nikoho, kdo by byl schopen porovnat životní podmínky lidí před a po revoluci. My dnes nemáme nikoho, kdo by nám připomněl, jaký byl tehdejší tuhý režim, kdy soukromí pro lidi neexistovalo, stačilo jediné křivé slovo proti velkému a zářnému východu a všichni, co měli s oným "buřičem" cokoliv společného se se zlou potázali.

Tahle éra je pryč, což ale neznamená, že se nemůže vrátit. A že by to v dnešní době neexistence soukromí byl hodně tvrdý návrat.

Všechno, co uděláte, je zaznamenáváno. Každá fotka, kterou si Google uloží, zůstává v záznamech na věky věků. Všechno, co kdy někomu napíšete přes facebook se zaznamená. A popravdě řečeno, jakou máte záruku, že všechen materiál, který jste za svého "života online" vydali, už nikdy nevytane na povrch?

V 1984 je život lidí sledován obrazovkami umístěnými prakticky na všech stěnách (momentálně je podobná instalace zařízena na výstavě v DOX v Pražských Holešovicích, rozhodně ji nepropásněte), ale my jsme tuto verzi upgradovali - máme přenosné obrazovky. Nosíme je v kapsách, fotíme všechno, co potkáme, máme je jako mikročipy hluboko pod kůží. V 1984 také obrazovky nikdy nevypínají. Když jsem tu knihu četla před třemi roky, zdálo se to nepředstavitelné, ale dnes si ji čtu znovu a uvědomuji si - kdy jsem naposledy svůj mobil nechala vypnutý a netknutý déle jak den?

Nemůžu, protože kdybych to udělala, odříznu se od zpráv svých přátel. Dnes téměř nikdo nevolá, všichni jen píší. Jasně, když nebudu odpovídat dlouhou dobu, zavolají - ale kam, když můj mobil bude pryč a pevnou nemám? Ráno bych je potkala v tramvaji a první otázkou by byla ta, kde jsem včera byla. A kdybych prohlásila něco jen trochu v nádechu myšlenky, kterou tu právě teď rozvíjím, dočkala bych se jen letmého přikývnutí, možná výsměšného zasyčení, ale to je asi tak všechno. Už neznáme svět bez obrazovek, už neznáme svět bez soukromí. Ani pokud jsme potichu a ani pokud je úplná tma. Žijeme ve světě, v němž se předpokládá, že každý zvuk bude zaznamenán a každý pohyb zachycen. Žijeme v o něco aktualizované a prozatím nezneužité myšlence George Orwella.

Tohle není varování, protože věřím, že stejně polovina z vás nad tím mávne rukou a řekne si "tak ať" - a i já jako autor to hodlám udělat stejně, protože s mou prací a snahou trochu sociálně žít jsem bez šance.

Největší paradox? Tohle píšu do internetů. A pak si projedu Facebook.

A zanadávám nad uprchlíky, protože ze mě masová média pomalu a úspěšně tvoří jejich odpůrce a já nevím, čemu mám věřit.
 


Komentáře

1 Just Blaze | 3. prosince 2015 v 12:05 | Reagovat

Při čtení jsem měl husí kůži, tohle se ti vážně povedlo!! :)

2 Crypttochild | E-mail | 3. prosince 2015 v 18:05 | Reagovat

Aspoň si paradox toho článku uvědomuješ.

3 ScaSHa | E-mail | 13. prosince 2015 v 14:14 | Reagovat

Dokonalý!

Uprchlíci? Ajaj... dalšího odpůrce už prosím ne! XD

4 Allex | E-mail | Web | 30. prosince 2015 v 19:01 | Reagovat

Musím si někdy ty obrazovky vypnout!

5 naoki-keiko | Web | 7. ledna 2016 v 9:07 | Reagovat

Máš pravdu, ale nic s tím nenaděláme, jak píšeš. Na druhou stranu, znám plno lidí v mém věku, kteří mobil nebo počítač umí i vypnout a nebýt na něm. Jestli jsou ve společnosti pak trochu mimo nebo ne, není pro mě podstatné, protože to je věc, kterou na nich obdivuju. I já sama umím na "čas" vypnout, jo pomáhá to a jestli s tím bude mít tvé okolí problém, tak se klidně ohraď. Ještě nežijeme v éře, kdy nebude možné vypnout obrazovku. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama