Prosinec 2015

Bubáci

4. prosince 2015 v 23:00 | Cinereo |  poems
Straší v hlavě, straší nad hlavou
straší v Praze, písní toulavou

straší v ulicích, straší v podchodech
straší na střechách, straší na domech

červená barva, a bělostní malíři
prohnilá larva, co leží mi v talíři

svět plný ničeho, podejte oprátku,
ať všechno klape dál jako na drátku

ale sakra už beze mě.

Digitální degenerace od roku 1984

2. prosince 2015 v 20:31 | Cinereo |  opinion
Tak tam se přesně nikdo z nás nepohybuje, nikdo z nás a nikdo z vás, co čtete tenhle článek. Ve stínu? Možná. Můžete se sedět doma a desetkrát si opakovat, že jste naprosto sami. Že kdybyste právě teď dostali infarkt uprostřed obýváku, nikdo si nevšime. Nikdo nezaznamená, že si zvesela tlíte na huňatém perském koberci po babičce a z oka vám zírá do světa namísto panenky narůžovělá larva. Po týdnu vás třeba někdo skutečně objeví, protože schránka dole v baráku puká ve švech od letáků z Baumaxu, maminka se vám nemůže dovolat a telefon zůstává nezaplacen déle, než je zdrávo. Tak by tomu možná bylo ještě před deseti lety. Ale ne dnes.

Dnes sedíte v rohu zhasnuté místnosti, obličej mdle osvícený matnou září displaye telefonu. Instagram. Tumblr. Facebook. Instagram. 9gag. Gmail. Snapchat. Tinder. Moves. Google fit. A Google fotky. A Google fšechno.

"Proč ti tak trvá odpovědět?" Čílí se kamarádka na Messengeru a ztrácí hlavu ze zpoždění odpovědi o několik desítek minut. "Proboha odpověz, kde se flákáš?" Žijeme v iluzi, že musíme být stále přítomni, a to všude. Musíme všechno vědět, musíme všechno vidět a všechno slyšet. Cizí soukromí se pro nás v dnešním světě stalo tabu a my se ho štítíme jako čert kříže. Jak se jeden může divit virtuální šikaně? Vždyť jde o velký pokrok! Terorizování obětí z pohodlí vlastního obýváku, no kdo by to nechtěl? A stačí k tomu jen mobil po ruce, šikovná fotka, krátké video nebo pouhý screenshot něčího textu. Je to snadné a není se čemu divit.