Psaní je intimní záležitost

11. listopadu 2015 v 9:50 | Cinereo |  opinion
"Dáš mi něco přečíst?" Ptá se osoba naproti mně a já na ni vrhám značně nejistý pohled s pusou plnou panini, Arizonou v ruce a výrazem s lehkým nádechem zajíce, kterému se při jeho nevinné pastvě mihne přes hřbet stín orla.
"Uhm..." Snažím se vykoktat alespoň trochu smysluplně a polykám zpola rozžvýkané sousto. Uhm, ne? Uhm.. ani sakra omylem, protože psaní je pro mě docela intimní záležitost? Ne, protože se ve psaní odráží můj psychologický rozbor? Ne, protože se neumím fyzicky oddělit od svého textu a vždycky v něm zanechám nějakou stopu, podle které by mě mohl někdo najít? Ne, protože je to zkrátka příliš osobní a já tě sotva znám? Ne, protože... prostě sakra ani omylem?
"Jasně," odpovídám s bleskurychle nasazeným úsměvem, "ráda!"

Ano, tak zhruba takhle to funguje. Přibližně podobnou reakci předvedu pokaždé. A jakmile ji provedu, mám výsostnou chuť se jít někam do kousta zastřelit. Fuj. Posílat někomu své texty. Fuj. Ale jasně, kámo, placák a brofist a podobný prázdný rituály, na nichž všichni s radostí lpíme, proč by taky ne. Haha. Ha. Hahahaha. Chci umřít.

A tak večer sedím nad rozpitým čajem, zpola snědeným kuskusem a pixlou rucoly, co se do ní evidentně ještě v krámě dali brouci, a dumám, co mám zaslat. Několikrát projíždím svoje texty a u každého titulu si říkám: moc osobní. Moc stupidní. Moc malomyslný. Moc osobní. Moc osobní. Moc osobní a ještě ke všemu ofenzivní. A co uděláte v momentu, kdy jste něco slíbili? Jak jinak.
"Proč jsi mi nic neposlala?" Ptá se osoba znovu.
"Je, promiň," předstírám svou hloupost, v čemž mám mnohaletou praxi, "já zapomněla."
A tak nad svými texty sedím znovu. Jde do tuhého a mně je jasné, že tentokrát se z toho úplně nevykroutím. Nakonec vybírám něco v podstatě náhodně a s dramatickým odklonem hlavy od obrazovky počítače odesílám osobě zmíněné výše.


A teď se nám nabízí několik variant reakcí, jakých se jeden na mém místě může dočkat.

  1. Je, to je vážně boží! Nechápu, jak to děláš! (Z mojí strany pak následuje krátké: "Děkuju moc!!" A pak nicota, jakou zná každý uživatel SMS/Facebooku. A pak prchám od počítače a virtuálního trapného ticha pryč.)
  2. To je povedený, nejvíc se mi líbí blablah... (Super odpověď, co potěší, ale... Dělá to ze mě narcistu až na půdu. Dalš trapné virtuální ticho. Prosím, nedělejte mi to. A pak zase utíkám.)
  3. To se mi líbí. Vážně se mi líbí blahblah, ale možná bych tam doladil/a blahblah... (A jen tak mimochodem tohle je nejlepší reakce, jaké se jeden může dočkat. I mně se na ni dobře odpovídá a spouští se nějaká smysluplná diskuse, co si slibuje i jakýž takýž výsledek.)
  4. Dobrý, ale upravil bych tam blahblah... (Na mojí straně následuje ublížené mrmlání a neschopnost smířit se s cizím názorem.)
  5. Aha. (Díky, kámo. Tři písmena vystihujou hodně. Umělec potřebuje chválu! *další uvažování nad tím, jestli jsem nebo nejsem narcista nebo co si vlastně slibuju od názoru druhé strany*)

Dobrá, já vám to tedy všechno osvětlím.

Moc dobře víme, že za posledních sto let došlo až k nesmírné expanzi psychologických rozborů dětských obrázků, rozmachu identifikování charakteru autora podle zakřivení nožek jednotlivých písmen, sklonu textu k řádku a dokonce třeba i sakra cojávim fleků na lidských panděrech těsně po tom, co se k obědu podával segedín. A v posledních dvaceti letech nejen že je téměř každá z těchhle identifikačních metod až odporně známá, ale dokonce přímo populární, tudíž z každého (mě nevyjímaje) je najednou odborník na svém místě a rentegoným pohledem se snažíme každému nazerat až do hloubi jeho emocionálních útrob - což mě jako těžkého introverta vede až k *cries in spanish*.

Každý hledá klíčová slova a snaží se podle nich analyzovat mou povahu, osobnost, touhy a obavy, předsudky a názory (ano, jsem paranoidní jen trochu) a přinejlepším ještě odhadovat nějakou špínu, jako jsou moje city k osobám mně blízkým. Děsivá představa. Nikdy.

Tudíž ne, není to jen zaslání povídky nebo úvahy. Je to zaslání hmatatelného důkazu o vnitřním rozpoložení pisálka, mršina zanechaná po hodujících pocitech maskovaných za tužku nebo klávesnici. Ne, není to jen krátká básnička nebo povídka.

Nestydím se za svou tvorbu, opravdu ne. Ale, nu, co vám budu povídat, vždyť to tu vidíte. Kam se podíváte po mém blogu, tam to smrdí mnou. Tam to táhne mými pocity, mou nesmírnou náladovostía téměř by se i dalo určit článek od článku, kdy mi vyšel rudý měsíc a podobně.

Jde o sdílení všech vnitřních rozpoložení, o podělení se o svůj pohled na svět. To je největší požehnání i prokletí psaní. můžete vidět lépe do světa, lidé díky vám mohou pohlédnout na stejný svět jinýma očima - vašema očima, ale to vše skrze vaši hlavu, skrze vaše myšlenky, skrze vaši celou duši. Je to děsivá představa. Asi 99 % všech mých bližších přátel (celkový počet: 5, ať žije matika) nikdy nic z mého repertoáru nečetlo, protože se mi zkrátka nezamlouvá představa nabídnout ze sebe tolik. Na druhou stranu nechat něco veřejně publikovat jako své dílo (pochopitelně v rozměrech větších autorů) mě vůbec neděsí, ale možná proto, že prostřednictvím prodeje se vše tak těžce depersonalizuje, že už bych ve své tvorbě neviděla sebe, ale úplně jinou spisovatelku. Je to zvláštní. Nějaký psycholog, co by to osvětlil?

S tím ale souvisí i můj odpor k znásilňování známých autorů. Každý vezme jejich dílo a vyrve z něj všechny možné aspekty a definuje je, racionalizuje je, přetváří je. Přebírá a snaží se porozumnět. Například takový Franz Kafka. Jeho dílo původně ani nemělo být publikováno, on sám si to nepřál. Dnes se na jeho Proměnu všichni dívají jako na důkaz jeho "odcizení se od světa", jeho "samotu" a jeho "odlidštění se". Bezvýznamnost člověka a podobné. Ano, je to pravda, ale nikdo nemá právo připisovat autorovi cokoliv pod jeho dílo, když nemá možnost se k dané věci sám vyjádřit. Není to fér. Je to komerční a levné. Kafkovo muzeum. Sama jsem v něm byla a je krásné, ale já být samotným autorem, nemám z toho radost. Uzavřenost spisovatelů není úplně neznámá a vystavit jednotlivé prvky něčího života jako exponáty není správné. Stejně tak klasifikovat autora podle jeho děl. Není to správné.

Ve zkratce? Ujistěte se, že pisálkovi nevadí sdílení jeho/její tvorby. Nepitvejte a nedefinujte. Snažte se porozumět, ne chápat (ano, je zde drobný, i když možná nepatrný rozdíl). Nenípejte se v Proměně (a jen tak mimochodem, je skvělá).

AVE pisálci.
 


Anketa

Jste milovníci psů nebo koček?

Psů
Koček
Gryfů

Komentáře

1 paralelnisvet | E-mail | Web | 11. listopadu 2015 v 11:11 | Reagovat

ahaha. Mám se učit, takže jsem se tady zasmála nad článkem. Sice to asi není míněno jako vtipné, ale mě těší všechno, co není škola. Tak se mi chce napsat * kámo, placák a brofist*...a ave. (a díky .) )

2 stuprum | Web | 12. listopadu 2015 v 11:55 | Reagovat

Franz by určitě žehral i na blog. Že odlidšťuje. :)

3 Cinereo | E-mail | Web | 12. listopadu 2015 v 16:24 | Reagovat

[2]: Na tom taky dost možná něco bude, ale já to sem alespoň pouštím vědomě a dobrovolně. :)

4 barlie | Web | 13. listopadu 2015 v 20:33 | Reagovat

To já jsem poměrně egocentrik a asi s tím problém nemám. Ale já mám spíš pocit, že do psaní dávám málo sebe. Že do toho dávám spíš osobu, kterou bych se chtěla stát a proto mi to nedělá takovej problém?
Třeba ty píšeš fakt dobře, tak jako upřímně od sebe. A tak asi chápu, že to pak někomu nechceš dát no.

5 Just Blaze | 14. listopadu 2015 v 11:12 | Reagovat

Boží! :D Tohle je zrovna téma, nad kterým teď hodně přemýšlím. Protože já dělám tak 9/10 věcí spíš jenom pro sebe. Třeba (občas) píšu, čtu, poslouchám hudbu a nikomu o tom neříkám. Docela si připadám divně, když se někdo zeptá: "Co čteš?" - a já: "Nic, já nečtu." Pro mě je to docela osobní, u filmů to někdy skousnu a řeknu třeba, že jsem viděl novýho Bonda. Ostatní si pak zcela pochopitelně myslí, že nic nedělám, že se o nic nezajímám! Ale já se ptám: Budu lepší člověk, když řeknu, že píšu nějaký povídky? Anonymně na internetu mi to nevadí, ale nikdy bych asi nikomu nic neukázal. Ta reakce by mě podle mě nikdy neuspokojila. Ať pozitivní nebo negativní. I Instagram mám anonymní! :D Nevím, jestli to je moje chyba, nebo škoda pro ostatní, nebo naopak štěstí?

6 Allex | E-mail | Web | 15. listopadu 2015 v 15:55 | Reagovat

Pro mě bylo těžký už jen říct, že mám blog nejbližším lidem a to ještě úplně neznamená, že píšu.. Nevím, jestli dám někdy někomu něco přečíst.. :)

7 Kiara | E-mail | Web | 19. listopadu 2015 v 15:24 | Reagovat

Občas si připadám až schizofrenicky, jak se chovám jinak na blogu, nebo celkově na internetu, a v běžném životě. Je to zvláštní, ale přijde mi, že obě části patří ke mně. Psaní je pro mě vysvobození, jelikož nerada sděluji své pocity svým přátelům. Když je můžu zaobalit do nějakého příběhu, který je vyjádří mnohem lépe než přímá slova v konverzaci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama