Allah akbar

14. listopadu 2015 v 10:19 | Cinereo |  opinion
Migrační krize neustále zesiluje, stejně tak krize celého světa společně s tímto problémem. Teroristické útoky jsou stále větší hrozbou, což pochopitelně jen vyvolává neusmírný odpor k uprchlíkům - oprávněně i neoprávněně. Zavírají se hranice a snaží se potřít válka v Sýrii, USA i Ruskem. Válka dvou velmocí na malém kousku vyprahlé půdy. Co všechno se ještě může stát? Tolik lidí trpí, po celém světě.´Dochází k miniaturním a paskvilním vítěztví v podobě zastřelení maskotů celé situace jako je džihádista John. Dochází k obrovským pomstám na obyčejných lidech. A to všechno k čemu? K čemu všechen ten smutek je?

Sto dvacet lidí bylo zabito. Osmdesát lidí je současně v kritickém stavu. Šest násilných incidentů. Osm teroristů, všichni již mrtví.

K největšímu masakru došlo v Boulevard Voltaire, kde probíhal koncert metalové kapely Eagles of Death. Útočníci vtrhli dovnitř a začali střílet do davu. Lidé se nažili utéct, ale nemohlo se to podařit všem. Ti pomalejší byli zabarikádování uvnitř síně a postupně všichni odstřeleni. Hůř než zvířata. Allah akbar.

A kvůli čemu? Kvůli čemu musí tolik lidí stále umírat?




Mohli jsme to být my. Před dvěma roky jsme byli s přáteli na koncertě Avenged Sevenfold ve Vídni. Byla jiná doba, jistě, ale atmosféru si dovedu až moc dobře představit.

Tlačíte se proti davu a chcete vidět alespoň přes něčí rameno na tvář vašeho milovaného frontmana - bez šance, je tu zkrátka moc lidí. Křičíte, když přichází vaše oblíbená píseň a spouští se pogo. Narážíte do vzájemně do sebe, po jednom příliš silném nárazu padáte na zem, ale někdo vás v zápětí zvedá na nohy a se smíchem se ženete od kotle pryč. Koncert je skvělý a křik diváků zesiluje. Jeden z výkřiků se ale trochu liší od ostatních. Není plný euforie ani nadšení. Ani rozjaření a opilosti. Srší z něj hrůza a zoufalství. Svět se pro vás trochu zpomaluje, retarduje, až se úplně zastaví. Pomalu otáčíte hlavu směrem, odkud ten hlas nejspíše přicházel. Lidé kolem vás reagují stejně, i když několik si stále naplno užívá hudbu. A pak to skutečně uslyšíte. Rychlé rány, několikrát za sebou, doprovázené dalšími a dalšími výkřiky. Obracíte se k pódiu. Že by nějaké zvláštní efekty? Ale kapeníci na podiu téměř nehrají. Frontman - až teď ho vidíte perfektně - se chytá za hlavu a se zhrozenou grymasou se krčí, ostatní členové kapely reagují podobně. Bubeník vsátvá od své soupravy a zakrývá si ústa. A pak znovu. Několik rychlých ran, těsně po sobě. A teprve teď vám skutečně dochází, co se kolem děje. Ale už je pozdě, protože davu kolem to došlo o něco málo dřív. Střelba a zoufalý ryk umírajících. Nic nevidíte, ale víte to. Vědí to všichni a není pochyb. Svět se uvádí zpět do pohybu a vy si uvědomujete paniku, jaká hýbe s celým tímhle stádem. Dav a publikum se mění ve skutečné obrovské stádo, které se snaží zachránit si holý život. A svět akceleruje, mizíte a prcháte z toho místa, co smrdí smrtí, necháváte se unášet davem. Voláte své přátele, ale není vás slyšet. Je slyšet jen střelba zbraní a zoufalý křik lidí za vámi. Křičíte silněji, ale křičí všichni. Jste jen jeden z členů tisícového davu a nemáte šanci. Někdo po vaší pravici klesá náhle s řevem k zemi. Po něčem vám trochu ujede noha, ale dav se žene dál a slyšíte za sebou praštění kostí a další zoufalý křik. Ušlapali jsme ho, napadá vás, ale je pozdě. Nemůžete nic udělat. Hlavně neupadnout. Znovu voláte své přátele a lidé kolem vás volají taky. Všichni volají. Někteří své matky a někteří už jen smrt.

A pak stojíte venku. Kolem vás sedí páry na zemi a pláčou, skupinky lidí, které se vzájemně nevěřícně ohmatávají a spěšně odcházejí pryč. Do bezpečí? Sledujete je, jak jejich černé bundy mizí v noci a mezi nočními lampami. Celý svět se točí a vy stále slyšíte ty rány. Křičíte jména svým blízkých, všichni kolem křičí, ale ani tak rány zevnitř nejsou přehlušeny. Proč je tu tak málo lidí? Znovu vyvoláváte jejich jména, ale nikdo neposlouchá. Pak si všímáte povědomé osoby plačící na obrubníku. Běžíte k ní. Jedna z vašich kamarádek, paralyzovaná šokem. Křičí a pláče, stejně jako vy. Kde jsou ostatní? A ostatní křičí a pláčou taky. I přes to jsou některé zvuky stále pronikavější.

Nevíte, jak dlouho tam sedíte, ale přijíždí sanitky. Přijíždí zásahové jednotky. Křičíte na ně a ptáte se jich na své přátele bez ohledu na to, že nikdo neposlouchá. Jednotky vtrhávají do budovy a střelba pokračuje. Snad roky, ale vy nevíte. Někdo za vámi přichází a rozkazuje vám odebrat se domů. Ale vy nemůžete domů. Jste tu jen turista, jste tu v cizím městě. A řidič, co vás sem dostal, celý večer statečně abstinoval a dělal si z ostatních legraci jako z alkoholiků, je někde pryč. Kde je? Otáčíte se na místě. A kde jsou všichni?

A pak najednou stojíte před obrazovkou na stanici. Stojí tu všichni, ale ne vaši přátelé. Kde jsou? Víte, kde jsou. Řekli vám to, citlivě a opatrně, vám i vaší kamarádce. Ale to není možné. Něco takového se nemůže stát. Znovu někdo přichází a znovu se ptá, zda jste v pořádku. Zaměstnanec to není, ale ptá se, tak odpovídáte zavrtěním hlavy. Nikdo není v pořádku. Nikdo nebude v pořádku. Přátelé nebudou v pořádku. Už nikdy neuvidíte jejich úsměvy. Už si s nimi nikdy nezajdete na další koncert a ani vy sami nejspíš už nikdy na žádný nepůjdete. Už nikdo, kdo zažil ten dnešní, na žádný koncert nepůjde. Znovu zvracíte do přistaveného kýble a chytáte svou kamarádku za ruku. Stále je tady. Nevíte, proč tu jste. Nevíte ani, jestli můžete domů. Chcete domů, ale nemůžete se zvednout. Nechcete se zvednout. Proč oni? Proč ne já? A přestete se vůbec někdy ptát?

 


Komentáře

1 Caroll | Web | 14. listopadu 2015 v 22:22 | Reagovat

Je to strašné, co se děje.. Svět jde do sraček. Každopádně chválím tvůj styl psaní, je hrozně čtivý :)

2 Maky | 14. listopadu 2015 v 23:05 | Reagovat

Nechápu, jak o tomhle můžeš psát článek. Nedokážeš si představit, jaké to musí být.

3 Cinereo | E-mail | Web | 15. listopadu 2015 v 9:57 | Reagovat

[1]: Podle mě nejde do sraček, jen musíme přestat myslet tolik demokraticky, protože tady se nikdo uskromňovat nebude...

[2]: I když si to možná úplně představit nedokážu, chtěla jsem zprávy alespoň trochu personalizovat. Myslím, že se to poměrně věrohodně podařilo.

4 C. | Web | 15. listopadu 2015 v 11:28 | Reagovat

Další dobře napsaný článek na dost smutné téma. Mě hrozně mrzí kam to došlo, protože se teď člověk nemůže cítit kdekoliv půjde bezpečně. Já se letos bohužel neodstala do Tuniska, do Tuniska, které miluju, které je moje srdcovka a právě kvůli toho, že se tam stal teroristický útok na turisty. Nedokázala jsem si představit, že půjdu po pláži, kde se stalo něco takového, že půjdu možná tak blízko toho hotelu.
Je fakt smutné, že už se nemůžeme cítit tak bezpečně jako dříve...

5 Allex | E-mail | Web | 15. listopadu 2015 v 15:42 | Reagovat

Je to hrozné...
Něco takového si ani nedokážu představit..

6 Sigmund Werther | Web | 15. listopadu 2015 v 19:35 | Reagovat

Tedy, to je tak dokonale napsané, že z toho úplně mrazí. Je to hrozné. Včera k nám přijela moje teta, která už dlouhá léta žije v Německu. Dostala strach a teď bydlí u nás. Říká, že by si nikdy nepomyslela, že se Česku nakonec vyplatí, mít tak mizernou pověst v zahraničí. Bohužel ani na to nemůžeme spoléhat. Snad se Evropa konečně trochu vzchopí a dojde jí, že je potřeba něco dělat.

7 Jana | E-mail | Web | 17. listopadu 2015 v 20:00 | Reagovat

uf, z toho až mrazí.... Hlavně jak to je představitelné, bože ...

8 Chloe | Web | 18. listopadu 2015 v 16:07 | Reagovat

Jo, je to hrozný... Taky si pořád zkouším představit, jaké by to bylo, kdyby jsem byla mezi obětmi, třeba na koncertě a tak. Každopádně mám úplně stejný názor.

9 Kikushe | Web | 20. listopadu 2015 v 15:10 | Reagovat

Myslím si, že je to docela veliký celosvětový problém, protože kolem nás je mnoho muslimů, aniž si to uvědomujeme...Neříkám, že jsou všichni špatní...Spíše je problém v tom, že mi jednoho dne prostě vymřeme...
Na jednoho člověka (nemuslima)se průměrně rodí 1,2 dítěte...Muslimům se průměrně rodí na jednoho člověka 7,8 dítěte...To je podle mě také veliké nebezpečí, kterému se nedá zabránit.

V neděli máme jet do Anglie a v prosinci na vánoční trhy do Drážďan...Mám docela obavy a modlím se, aby jsem se vrátila v pořádku. Doufám, že to tak bude.

Jinak článek je napsaný velmi dobře. Úplně jsem ho procítila a jde z toho strach až do morku kostí...Tohle je jedna z věcí, kterou nikdy nechci zažít...A ani svému nejhoršímu nepříteli bych to nepřála...

10 Kikushe | Web | 20. listopadu 2015 v 15:11 | Reagovat

*my
p.s. Hrozně se mi seká počítač..:/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama