Listopad 2015

10 životních rad bez kouzel

21. listopadu 2015 v 22:34 | Cinereo
Vezu se zrovna po Jindřišský čtyřiadvacítkou a uvnitř se raduju z pošmournýho počasí. Upřímně mě těší, že je podzím - a vlastně že i podzim je u konce, že se mi vrací moje milovaná zima, všechny ulice se vyprázní od lidí, vyplní je sníh a mrazivý vítr bude burácet za okny. Ale hlavně, všichni přestanou pořád courat po Praze a nutit mě, ať se k nim přidám. Mám ráda své přátele, ale opravdu nemusím trávit každý druhý den někde na tahu. Zima je to krásné období.

A jak tak má dočasně osobní vlaková souprava líně obtahuje se skřípotem koleje v zatáčce na Náměstí Repu, dochází mi jeden zásadní a přeci neopominutelný fakt. Další rok je pryč. Za šest měsíců maturuju. Za čtyři měsíce to bude rok, co bydlím sama. Za měsíc jsou vánoce. Za dva týdny budu mít svátek. Za týden se jede na chatu k mé kamarádce. A co hůř, za dva dny je pondělí.

Zítra budu zase o den starší. Zítra mě třeba přejede auto nebo někdo zastřelí pro svého boha na ulici. Zítra mě může najít televize a žádat o intervium kvůli konečnému vystopování těch fantastických textů, co se anonymně trousí po internetu (haha). Zítra můžu někoho potkat. Nebo jsem toho někoho už potkala, jen se rozhodnu dívat se na něj jinak. Nevím, co bude zítra stejně, jako jsem před rokem nevěděla, co bude dnes. A dnes všechno je jinak.

Další rok, další hřebík v rakvi. Rok, co byl zatraceně na prd. Doufám, že se do jeho konce stane alespoň něco pozitivního, aby se ten zbytek minimálně trochu vynahradil. Spousta debilních chyb a zbytečných šrámů a tvrdých lekcí... A k tomu by se možná hodilo pár jich tu i pro mé budoucí já vytrousit.

Prší, rostou houby a fašismus

20. listopadu 2015 v 0:19 | Cinereo |  opinion
Definitivně jsem se rozhodla, že chci být v příštím životě sekvoj. Na prvním místě, sekvoje vůbec nemá hroty (míněno jako neblahé kořeí života a největší voser, jaký kdy svět spatřil). Na místě druhém, pokud se ve světě válčí - a předpokládejme, že se nevyvine nová technologie na základě sekvojového dřeva, nevypuknout globální požáry pralesů nebo se nezaloží nevhodně umístěné bunkry, kde bych já jako sekvoj rostla, bylo by mi to těžce u jehlic. Na místě třetím, nemusíte řešit lidí - takového člověka potkáte se štěstím jednou do roka (a abychom byli přesní, ani bychom ho nepotkali, naopak on by se za námi připlížil a s udiveným och by nám civěl na korunu. A tím by to haslo. Sekvoj se musí mít fajn. Jen si fotosyntetizujen a sem tam v sobě nechá ubytovat pár ptáků a nabízí své větve ptákům na spaní. A tím to pro ni končí. Byla bych dobrá sekvoje. Mám ráda floru i faunu všeho druhu a ani v nejmenším mi nevadí samota.

Ale já nejsem sekvoj. Jsem člověk. Jsem ke všemu holka, co každý den prožívá tuny a tuny hormonálních výlevů, přelivů, zálevů - a to ještě ze stran jiných holek a jiných lidí. Hroty jsou denní chleba, co nekupuju, protože na něj nemám peníze a než ho stihnu sežrat, tak ta mrcha pokaždý zplesniví. Lidi potkávám pořád. Známý lidi, neznámý lidi, lidi, co neznám, ale oni mě chtěj znát, tak na mě mluvěj, já se usmívám a uvnitř si přeju s hysterickym křikem utýct. Pokud je válka, nejen že to zaviní někdo a někteří z mých lidských kolegů bez ohledu na to, že většina z nás z toho nic mít nebude a všichni budou pouze trpět - a jako jemnou perličku mi to totálně pokazí mé veškeré plány na současný pokus reinkarnace. Jo, válka. A ještě k tomu pořád prší. Ale aspoň roustou houby. A s nima teda i fašistický výroky některých spouobčanů, média naprosto cenzurující podstatné světové problémy a moje osobní zmatení ohledně vnímání pana prezidenta.

Allah akbar

14. listopadu 2015 v 10:19 | Cinereo |  opinion
Migrační krize neustále zesiluje, stejně tak krize celého světa společně s tímto problémem. Teroristické útoky jsou stále větší hrozbou, což pochopitelně jen vyvolává neusmírný odpor k uprchlíkům - oprávněně i neoprávněně. Zavírají se hranice a snaží se potřít válka v Sýrii, USA i Ruskem. Válka dvou velmocí na malém kousku vyprahlé půdy. Co všechno se ještě může stát? Tolik lidí trpí, po celém světě.´Dochází k miniaturním a paskvilním vítěztví v podobě zastřelení maskotů celé situace jako je džihádista John. Dochází k obrovským pomstám na obyčejných lidech. A to všechno k čemu? K čemu všechen ten smutek je?

Sto dvacet lidí bylo zabito. Osmdesát lidí je současně v kritickém stavu. Šest násilných incidentů. Osm teroristů, všichni již mrtví.

K největšímu masakru došlo v Boulevard Voltaire, kde probíhal koncert metalové kapely Eagles of Death. Útočníci vtrhli dovnitř a začali střílet do davu. Lidé se nažili utéct, ale nemohlo se to podařit všem. Ti pomalejší byli zabarikádování uvnitř síně a postupně všichni odstřeleni. Hůř než zvířata. Allah akbar.

A kvůli čemu? Kvůli čemu musí tolik lidí stále umírat?

Psaní je intimní záležitost

11. listopadu 2015 v 9:50 | Cinereo |  opinion
"Dáš mi něco přečíst?" Ptá se osoba naproti mně a já na ni vrhám značně nejistý pohled s pusou plnou panini, Arizonou v ruce a výrazem s lehkým nádechem zajíce, kterému se při jeho nevinné pastvě mihne přes hřbet stín orla.
"Uhm..." Snažím se vykoktat alespoň trochu smysluplně a polykám zpola rozžvýkané sousto. Uhm, ne? Uhm.. ani sakra omylem, protože psaní je pro mě docela intimní záležitost? Ne, protože se ve psaní odráží můj psychologický rozbor? Ne, protože se neumím fyzicky oddělit od svého textu a vždycky v něm zanechám nějakou stopu, podle které by mě mohl někdo najít? Ne, protože je to zkrátka příliš osobní a já tě sotva znám? Ne, protože... prostě sakra ani omylem?
"Jasně," odpovídám s bleskurychle nasazeným úsměvem, "ráda!"

Ano, tak zhruba takhle to funguje. Přibližně podobnou reakci předvedu pokaždé. A jakmile ji provedu, mám výsostnou chuť se jít někam do kousta zastřelit. Fuj. Posílat někomu své texty. Fuj. Ale jasně, kámo, placák a brofist a podobný prázdný rituály, na nichž všichni s radostí lpíme, proč by taky ne. Haha. Ha. Hahahaha. Chci umřít.

A tak večer sedím nad rozpitým čajem, zpola snědeným kuskusem a pixlou rucoly, co se do ní evidentně ještě v krámě dali brouci, a dumám, co mám zaslat. Několikrát projíždím svoje texty a u každého titulu si říkám: moc osobní. Moc stupidní. Moc malomyslný. Moc osobní. Moc osobní. Moc osobní a ještě ke všemu ofenzivní. A co uděláte v momentu, kdy jste něco slíbili? Jak jinak.
"Proč jsi mi nic neposlala?" Ptá se osoba znovu.
"Je, promiň," předstírám svou hloupost, v čemž mám mnohaletou praxi, "já zapomněla."
A tak nad svými texty sedím znovu. Jde do tuhého a mně je jasné, že tentokrát se z toho úplně nevykroutím. Nakonec vybírám něco v podstatě náhodně a s dramatickým odklonem hlavy od obrazovky počítače odesílám osobě zmíněné výše.

Síla slov i mentálních poruch

10. listopadu 2015 v 16:34 | Cinereo |  poems
Uprostřed bezesných nocí,
a pod zraky nebeských očí,
kde temnota houpe se v bocích
tam můj život se marně točí.

A jak plynou ty řeky světa,
s nimi plyne dál i víra,
nad vodou mě drží věta,
a v hlavě i na duši díra.

Tak prchám dál, tam, proti proudu,
k ledovcům a dávným skalám,
opouštím svou rodnou hroudu,
k sváče jenom chleba, salám.

A nahoře snad není více,
jen mráz a mlhy mezi ním,
žádné kýty, jitrnice,
srát na to, i tak je sním.



Darování plasmy

4. listopadu 2015 v 21:13 | Cinereo |  opinion
Potom, co jsem se přestěhovala do vlastního bytu, pořídila si všechny možné i nemožné kýčovité odpady pro zavedení toho klasického "domácího prostředí", překonala několik osobních hladomorů a nedobrovolných sklouznutí k anorexii, Velkou ponožkovou krizi i Období nedostatku internetu z důvodu postrádání jakéhokoliv finančního podstavce, úspěšně umořila k smrti a znovu nakoupila několik pokojových rostlin, došla má fantastická hlava k rozhodnutí, že nejsem dost chudá. A co děláte, když máte moc peněz? Rozhodnete se darovat charitě. No, to si sice pořád opakuji, ale zatím pořád skutek utek, každá koruna dobrá a žádná práce k nalezení.

"Co to máš s rukou?" ptám se přihlouple a lokám si vody ze staré lahve Arizony k snídani. Voda k snídani. Yum.
"Byla jsem na odběru plasmy," odpovídá Terka a ukazuje mi důkladněji modřinu na svém předloktí. "Pokud projdeš prohlídkou u doktora, máš nad 50 kilo a nebereš nitrožilní drogy, napíchnou tě na přístroj, odčerpaj cca 600 ml plasmy, krvinky ti vrátí zpět do těla společně s roztokem. Je to pro dobrou věc, tak jsem tam šla." A jak jinak, na to já slyším. Naprosto stupidně, jako ovce, ano, ale chci dělat něco trochu prospěšného, když už takhle má moje osoba hodnotu zahozený žvejky. "Jo a ještě jako bonus dostaneš asi čtyři stovky." V ten moment se teleportuju přímo na místo odběru.