Vzpomínka na světlo

18. října 2015 v 16:19 | Cinereo |  opinion
Včera jsem šla s Plašandou na Signal Festival, v tašce zastrčená bageta z Bageterie, v kapse krabka plná drog (pouze zelenina, bez obav - po dlouhý době a navíc na téhle akci tomu nešlo dolat). První přecházíme přes Letnou, odpalujeme první brč a hádáme se, jestli se na zemi válí perský koberce nebo želva. Scházíme kolem Stalina, po mostě na druhý břeh Vltavy, podél nábřeží a zvesela do centra. V Palladiu odchytáváme z brigády Buřinu a protentokrát ve třech dáváme další brko. To zaklápíme Friscem a pokračujeme v nočním putování. Kultura, drogy, kultura, drogy. Je příjemný to v tomhle systému kombinovat, do toho jsem se ještě pro jistotu prolila kofeinem, takže večer stál vcelku za to. Speeding na maximum, smích a paranoidní strach z davu kolem. Příjemný sobotní večer.

Čas měnil rychlost svého plynutí, prostor kolem nás se přetvářel jakoby samovolně (podle Google Fit jsme za ten večer/ráno ušly 13 km). Najednou bylo pů jedenáctý, my jsme seděly po bůhvíjak dlouhym okruhu před Rudolfinem. To už v sobě máme brka celkem tři, necháváme se fascinovat osvětlenou sítí. Plašanda hypnotizovaně sleduje barvy nad našima hlavama a po tváři se jí rozlévá značně vyfetovaný úsměv (čemuž jsem se smála s přestávkama na jezení nečeho, co se mi zase ocitlo v ruce - pořád jsme jedly, nevím, kde se to žrádlo pořád bralo). Já jsem nebyla v moc odlišném stavu. Ale myšlenky se nerozutíkaly tak intenzivně a tak divoce jako obvykle, pořád se na jistotu stáčely k tomu samému prvku, k té samé otázce a myšlence. Jo, už možná tušíte. Ferdinand.

Kolem nás sedělo na stovku párů nechávajících se okouzlovat světelnými hrátkami dnešního večera a neopakovatelnou romantickou atmosférou vytvořenou kombinací starých kamenných ulic a zářící krásou budoucnosti. Všichni tam seděli nebo postávali, hlavy vzájemně na ramenou a jiskry v očích. A tady jsem byla já. Nezadáná celých osmnáct let, spálená jak čarodějnice jen abych si projednou nepřipadala tak sama a závistivě syčející nad každým polibkem kohokoliv kolem. A to všechno, protože jsem moc vybíravá. Protože si potrpim na "hodný kluky".



A tady se dostáváme k jádru pudla. "Hodný kluci". Jejich hlavním problémem je, že jsou hodný, šluný... A přeci jen, pro holku, aby ona byla tou horší a tím "zlobivým" prvkem, je docela těžký a nepříjemný úděl. Taky dát se dohromady tak nějak s "hodným klukem" je mnohem těžší. No zkrátka a jednoduše, s bad boys to jde mnohem snáz dohromady!

Pokud se zaměříte na slušňáka, nemáte prakticky žádné možnosti. Zvát na koncert? Možná, ale z 99 % druhá osoba nemá chuť, protože to zkrátka není "jeho styl". Potkat se někde na večírku? Na to mužete rovnou zapomenout, vždyť alkohol je dobrý tak maximálně v míře jedné skleničky za večer a to hezky v klidu doma. Na něco jako hulení můžete rovnou zapomenout (a jen tak mimochodem, to se osvědčuje jako velmi, ale velmi dobrý sbližovací prostředek pro dvě osoby obzvláště opačného pohlaví). Což znamená že se oprošťujete i možné šance za zásahu oslabení smyslů a nervozity, zábran a strachu z kroku vpřed. Ne že by to bylo úplně špatně (já sama nejsem žádnej milovník "harty part", ale popravdě, pomáhá to hodně sbližovat). Máte smůlu. Příležitostí je mnohem méně, a pokud do toho hraje ještě něco jako mírný sklon k oblibě zůstávat doma (bez jakéhokoliv nutkání opouštět dům třeba i několik týdnů v kuse), máme problém na světě. A tenhle problém se hlavně může táhnout celou domu vztahu. Vy budete za prudiče, co pořád někam žene, a on za pecku, která zapustila kořeny na polštáře od gauče.

Kéž by tu místo Plašandy seděl Ferdinand (promiň, Plašando). Trochu bychom se sjeli, pak dali víno někde v baru na nábřeží. Potom bychom se dlouze a zaláskovaně koukali na barvami zářící hladinu Vltavy. A potom... Spousta zbytečných romantických představ. Tak tímhle zabíjím většinu času. Jsem k pláči.

A celé té myšlence se směju a mám pocit že uběhlo snad pět hodin, co tu sedíme, přitom je to sotva třicet vteřin. A i když není nic vtipnějšího než lehce fetovat na břehu té nejkrásnější řeky v tom nejkrásnějším městě, sem tam se otočit po bengách a přemýšlet nad nesmrtelností chrousta, už mi to stačilo. A i když si tu trochu na hodný kluky stěžuju, chtěla bych si ho najít primárně proto, abych se mu mohla přizpůsobit. Protože chci konečně najít důvod, proč se snažit v jednom kuse zapomenout na realitu.

Život pozpátku se zdá mnohem ošklivější než popředu. Zdá se reálnější. Jakobyste vycházeli schody, a konečně viděli i jejich předtím ozvrácenou stranu - viděli do jejich konstrukce a materiálu, z jakého jsou. Moje schody jsou jen trouchnivějící dřevo a rezavé hřebíky.

A jak se chechtám, jak mi z plic uniká kouř a z hlavy černé, zatuchlé vzpomínky na život a v očích se odráží všechny barvy neonových duh Prahy, někde hluboko uvnitř vím, že celý tenhle večer je jediným agonickým křikem plným zoufalství a ztráty soudnosti vlastního osudu.

Bože, vesmíre, karmo i přírodo... Zachraňte mě.
 


Komentáře

1 Jana | E-mail | Web | 21. října 2015 v 14:24 | Reagovat

Já si svýho hodnýho/zlobivýho našla na seznamce :) Protože jak píšeš - oni nikam nechodí, nepijou a venku moc nemluví, když je potkáš :D

2 Pája | Web | 27. října 2015 v 14:22 | Reagovat

Heheh, já na signal festu tentokrát nebyla, byla jsem tam minulý rok. Je to hezký, ale mě vždycky přepadne děsná melancholie a nehnu se ani z místa. Jakoby mě někdo udeřil pěstí do břicha :D.

3 Allex | E-mail | Web | 5. listopadu 2015 v 17:49 | Reagovat

Já se bohužel tentokrát na Signal nedostala, ale myslím, že někdo říkal, že to bylo horší než minule. :)
Doufám, že Tě alespoň někdo zachrání! ;))

4 Veronika | Web | 3. dubna 2016 v 23:18 | Reagovat

Někoho si najít, to vůbec není sranda. Musí se někam ven, kde se někdo musí potkat a musí se s ním seznámit a to mě trochu děsí. Navíc, kam jít? Jen tak ven, sednout si na lavičku a rozhlížet se po kolemjdoucích? To je docela zoufalý. Jít do kavárny? Tam většinou choděj jenom ty zadaný. Jít do hospody? To je mi asi nejmilejší volba, ale zase - vážně se chci s někým seznámit v knajpě? Snažit se ho poznat, zatímco za náma se nahlas zpívá nějaká odrhovačka? Asi to má svý kouzlo. Ale taky svoje rizika. A tak jenom sedim doma, do tý hospody jdu jednou tejdně, a to ještě s kamarádem, takže žádný seznamování nehrozí, a čekám, až se někdo objeví u dveří s pivem v ruce, protože pod vlivem je to jednodušší. Jsme k pláči obě dvě ;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama