Pozpátku, naruby a zvráceně

12. října 2015 v 18:08 | Cinereo
Bolí mě všechno. Snažím se všechny svoje strachy a obavy zadusit kuskusem, Nutellou, nebo jim utéct ve spletitých ulicích Holešovic, ale všechno dokonale marně. Na všechno je dost času, utěšuju se marně, tohle se vyřeší v příštím roce tvého života. Ale takhle to není. Tlačí mě čas, pohledy i očekávání všech kolem. Tlačí mě i vlastní tužby. Usekávám jejich hlavy a věším si je na dveře. "Už se nevracejte," stojí pod jejich ledabyle opižlanými krky krví, ale nic není platné. Jejich druhové pořád ťukají, klepou, buší a mlátí do dveří, chtějí je vylomit. Ale nemohou. Jen já je můžu pustit dovnitř. A jen já můžu odemknout, ale ztratila jsem klíč. Zahrabal se hluboko někam mezi parkety a mou starou svléknutou kůži.

Chce se mi zvracet. Na jednu stranu se mi teď nebývale daří, na tu druhou si jsem jistá, že se do pár minut rozložím na podlaze a zdechnu mezi vlastními dávno shozenými převleky a časem sloupanou soudností. Škemrám o pomoc, ale nikdo nepřichází. Nebo mluvím cizím jazykem? Nebo nemá zkrátka kdo přijít? Nejsem si úplně jistá. Přála bych si, abych namísto pomoci třeba zaslechla někoho jiného volat o mou pomoc, protože možná by mě to vybičovalo zvednout se. Ale, nějakým záhadným způsobem, jsem se tak trochu zamilovala do vlastního smutku a beztvarého válení se u nohou lídí, kteří z mého života dávno odešli.

Znovu od sebe začínám lidi kolem odstrkovat. Možná proto, že se snažím oprostit vztahu s nimi dřív, než se oni oprostí mé maličkosti. Nemám peníze na psychologa, nejsem dostatečně sebezpytná, tak nevím. Jen se moje srdce začíná postupně měnit v led, co si nebude k ničemu lepšímu než vhození do tříště s malinovou příchutí.




Můj život se motá v nekonečném kruhu. Najdu lidi. Spřátelím se s lidmi. Přátelím se s lidmi. Miluji lidi. Oni mě milují o něco méně. Začnu se odlupovat. Oni si všimnou. Přilákají mě zpátky. Já se do nich znovu zamiluji. Pak se začnou odlupovat oni. A já to, přes všechnu svou snahu nedovedu. Neumím si udržovat přátelství. Neumím si zajistit něčí lásku. Jsem citová troska beze špetky osobnosti, alespoň co se osobního kontaktu a reality týče.

Spadla jsem dokonce tak hluboko, že mě okolnosti donutily koupit si takový promoidní blábol jako JOY, jen abych trochu utišila neustále volající hlasy po prázdnu, co zeje na místě citového porozumění. Ale možná to je pravda. Možná jsem se vážně zamilovala do vlastní představy bytí smutná. Do tumblr a falešné naděje na vysvobození osudem.

tumblr tumblr, co bych si bez tebe počala? Je smutné, že je na světě taková spousta lidí nešťastná, protože představa, že se i někdo krom mě cítí takhle bledě je... Na jednu stranu utěšující. Na tu druhou - opravdu bych nikdy nikomu nepřála ocitnout se v podobném rozpoložení. Ale taky je to dost pravděpodobně jen litování sama sebe maskované za soucit s ostatními. Dost pravděpodobně.






 


Komentáře

1 Babette | Web | 12. října 2015 v 18:20 | Reagovat

bože! nemám slov.. silný, krásný článek.. tyhle pocity jsou mi tak známý! :O :)

2 Kimi | Web | 12. října 2015 v 18:24 | Reagovat

je mi to ľúto :( ak by si potrebovala pomoc alebo niečo kludne mi napíš :)

3 all-is-magic | E-mail | Web | 12. října 2015 v 20:18 | Reagovat

Já jsem kozla tumbrl poznala docela nedávno... a jsem lapena...
Jinak vztahy jsou opravdu jako loď bez kormidla...

4 Allex | E-mail | Web | 1. listopadu 2015 v 21:06 | Reagovat

To je tak nádherně napsané.. :)) (já vím, že to píšu vždycky, ale je to pravda)
Já bych ti moc ráda pomohla, jen si řekni (resp. napiš) ;)
Já mám poslední dobou pocit, že je toho na mě moc, nic nestíhám, takže místo toho abych se třeba jen například naučila aspoň něco, tak jen sedím, koukám do prázdna a myslím na to, jak nic nestíhám, nebo v lepším případě, nemyslím vůbec... ://
Tak snad bude líp! Můžeme v to doufat.. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama