Říjen 2015

Sbohem, předsudky

29. října 2015 v 16:23 | Cinereo |  opinion
Obě strany si to neuvěřitelně ztěžujeme a není to ani zdaleka fér. Slýchám často ty nesmyslně nadsazené žádosti a přání ohledně kluků, ale stejně tak ohledně holek. Naše doba nehraje ani zdaleka v racionálním duchu lidské expirace a nedokonalosti. Automaticky počítáme s tím, že e narodíme dokonalí, chvíli budeme tápat, ale pak se zázračně probudíme do "reality", dostaneme všechny své potíže pod kontrolu, vyrosteme do krásy a síly, jistoty, nabudeme sebevědomí a vyvrátíme pochyby všech lidí kolem. A záporák umře i přes naši snahu ho zachránit a pak odjedeme na bílém poníkovi do západu slunce.

Takhle to ale bohužel není. Jasně, u nás nastává zlepšení a dochází k posunu vpřed, k naučení se žití sama se sebou, ale to nic nemění na nepřiměřených bystrých pohledech lidí kolem. Všichni mají vyvalené oči a čekají, co se se mnou stane.

Například moje babička. Je na mě hodná, ale zkrátka žije ve své idylce ohledně mě. "A vaříš?" Jo, vařím, ale ve skromném měřítku studenta, takže... vlastně ani ne. "A co teda děláš o volném čase?" No, kreslím a píšu. Spím a učím se. "Hm... A už jsi to urovnala s tátou?" Jo, přála bych si to - ale nemůžu to úplně táhnout jen ze své strany - to zkrátka není možné. Takže ne, neurovnala. "Tvoje sestřenice už je tak dospělá, je vystudovaná kosmetička a teď odjela do Ameriky. Co bude s tebou?" No, ještě studuju gympl, jen tak mimochodem, chystám se na vysokou. "Ach jo."

"Zklamáváme" lidi kolem sebe bez přestání, ale termín "zklamat" je sám o sobě neuvěřitelně iracionální. Jsme sami sebou - jasně, být smažka pod mostem, co den tráví jen sebelítostí a krádežemi pro kdesi cosi a bůhvíkoho, to není životní styl. Musíme se snažit. Ale není naší povinností dodržovat stupidní rámce nasazené lidmi kolem. Jde o to najít si své vlastní, najít někoho, kdo je s námi sdílí a oceňuje nás pro to, čeho dokážeme v našem vlastním pohledu na svět dosáhnout. Najít vlastní způsob použití síly, Luku. Nebo tak něco. Asi. (Jo, puberťačka teď objevila Ameriku levným a špatně dosazeným citátem, bingo. A taky, sebekritika je taky jedno z mých hobby.)

Vzpomínka na světlo

18. října 2015 v 16:19 | Cinereo |  opinion
Včera jsem šla s Plašandou na Signal Festival, v tašce zastrčená bageta z Bageterie, v kapse krabka plná drog (pouze zelenina, bez obav - po dlouhý době a navíc na téhle akci tomu nešlo dolat). První přecházíme přes Letnou, odpalujeme první brč a hádáme se, jestli se na zemi válí perský koberce nebo želva. Scházíme kolem Stalina, po mostě na druhý břeh Vltavy, podél nábřeží a zvesela do centra. V Palladiu odchytáváme z brigády Buřinu a protentokrát ve třech dáváme další brko. To zaklápíme Friscem a pokračujeme v nočním putování. Kultura, drogy, kultura, drogy. Je příjemný to v tomhle systému kombinovat, do toho jsem se ještě pro jistotu prolila kofeinem, takže večer stál vcelku za to. Speeding na maximum, smích a paranoidní strach z davu kolem. Příjemný sobotní večer.

Čas měnil rychlost svého plynutí, prostor kolem nás se přetvářel jakoby samovolně (podle Google Fit jsme za ten večer/ráno ušly 13 km). Najednou bylo pů jedenáctý, my jsme seděly po bůhvíjak dlouhym okruhu před Rudolfinem. To už v sobě máme brka celkem tři, necháváme se fascinovat osvětlenou sítí. Plašanda hypnotizovaně sleduje barvy nad našima hlavama a po tváři se jí rozlévá značně vyfetovaný úsměv (čemuž jsem se smála s přestávkama na jezení nečeho, co se mi zase ocitlo v ruce - pořád jsme jedly, nevím, kde se to žrádlo pořád bralo). Já jsem nebyla v moc odlišném stavu. Ale myšlenky se nerozutíkaly tak intenzivně a tak divoce jako obvykle, pořád se na jistotu stáčely k tomu samému prvku, k té samé otázce a myšlence. Jo, už možná tušíte. Ferdinand.

Kolem nás sedělo na stovku párů nechávajících se okouzlovat světelnými hrátkami dnešního večera a neopakovatelnou romantickou atmosférou vytvořenou kombinací starých kamenných ulic a zářící krásou budoucnosti. Všichni tam seděli nebo postávali, hlavy vzájemně na ramenou a jiskry v očích. A tady jsem byla já. Nezadáná celých osmnáct let, spálená jak čarodějnice jen abych si projednou nepřipadala tak sama a závistivě syčející nad každým polibkem kohokoliv kolem. A to všechno, protože jsem moc vybíravá. Protože si potrpim na "hodný kluky".

Láska na poslední pohled

13. října 2015 v 20:33 | Cinereo |  stories
Slza se mi přehoupla přes okraj očního víčka zpět do oka a zamlžila mi na chvíli úplně pohled. Bylo to sotva pět dní, než mi řekl, co si o mně skutečně myslí - celou tu dobu jsem to věděla, ale nedokázala ho přestat milovat. A ani teď mi úplně nedocházelo, jaký zmetek to je. Pět dní přiběhlo jako voda a on se vrátil ze dveří. Ta zlá, zlá slova rozhýbala vzduch, když mu zalézala zpět do hrdla, já jsem naopak cítíla vzdychy čirého zoufalství, jak mi rozvlňují rty a soukají se přes jazyk a hlasivky hluboko do plic. Znovu jsem se rozplakala v našem společném rudém křesle. Potom vycouval zpět do práce a já se vrátila k psaní a myšlence, že by mi bylo lépe jako svobodné. Inkoust se z papíru vtahoval vzhůru do propisky a mně se konečně přestala držet nepříjemná předtucha ohledně konce našeho vztahu. Byla stále slabší, nečitelnější, menší, až se v mé hlavě úplně scvrkla a utekla jedním z uší ven. Společně s ubíhajícími dny bylo všechno lepší.

A pak proběhl náš první usmiřovací sex, poněkud rychle a neohrabaně na podlaze obýváku. Když jsme byli před největší vlnou křiku našich libid, odtrhl se ode mě nečekaně, a košile, co doposud ležela ledabyle zmuchlaná na podlaze se mu téměř samovolně natáhla zpět přes hlavu. Bubínky se mi opětovně rozkmitaly a on sotva metr ode mě spolkl další obvinění. Touha ustupovala společně se vztekem.

Byli jsme spolu sotva pár týdnů. Všechno na něm mě stále více přitahovalo, čím kratší dobu jsem ho znala, tím tajemnější pro mě byl - a tím přitažlivější. Naše poprvé bylo krásné - těsně před navrácení se do klubu na kamarádčinu právě končící oslavu. Postavila jsem zpět na bar několik Sex on the Beach a barman vrátil sympatickýmu fešákovi vedle mě sto dvacet šušní. Jmenoval se Matěj a vídali jsme se občas na nějakých těch podobných akcích. Vždycky pil, ale teprvě teď jsem ho poprvé viděla, jak si z popelníku bere zpět do ruky nedopalek a škrtnutím o dno popelníku znovu rozsvěcuje jeho konec. Uhlík se rozzářil a současně s jeho světlem se Matějovi vrátil do plic kouř z okolí.

Pozpátku, naruby a zvráceně

12. října 2015 v 18:08 | Cinereo
Bolí mě všechno. Snažím se všechny svoje strachy a obavy zadusit kuskusem, Nutellou, nebo jim utéct ve spletitých ulicích Holešovic, ale všechno dokonale marně. Na všechno je dost času, utěšuju se marně, tohle se vyřeší v příštím roce tvého života. Ale takhle to není. Tlačí mě čas, pohledy i očekávání všech kolem. Tlačí mě i vlastní tužby. Usekávám jejich hlavy a věším si je na dveře. "Už se nevracejte," stojí pod jejich ledabyle opižlanými krky krví, ale nic není platné. Jejich druhové pořád ťukají, klepou, buší a mlátí do dveří, chtějí je vylomit. Ale nemohou. Jen já je můžu pustit dovnitř. A jen já můžu odemknout, ale ztratila jsem klíč. Zahrabal se hluboko někam mezi parkety a mou starou svléknutou kůži.

Chce se mi zvracet. Na jednu stranu se mi teď nebývale daří, na tu druhou si jsem jistá, že se do pár minut rozložím na podlaze a zdechnu mezi vlastními dávno shozenými převleky a časem sloupanou soudností. Škemrám o pomoc, ale nikdo nepřichází. Nebo mluvím cizím jazykem? Nebo nemá zkrátka kdo přijít? Nejsem si úplně jistá. Přála bych si, abych namísto pomoci třeba zaslechla někoho jiného volat o mou pomoc, protože možná by mě to vybičovalo zvednout se. Ale, nějakým záhadným způsobem, jsem se tak trochu zamilovala do vlastního smutku a beztvarého válení se u nohou lídí, kteří z mého života dávno odešli.

Znovu od sebe začínám lidi kolem odstrkovat. Možná proto, že se snažím oprostit vztahu s nimi dřív, než se oni oprostí mé maličkosti. Nemám peníze na psychologa, nejsem dostatečně sebezpytná, tak nevím. Jen se moje srdce začíná postupně měnit v led, co si nebude k ničemu lepšímu než vhození do tříště s malinovou příchutí.


Dopis pro pány

11. října 2015 v 19:26 | Cinereo |  opinion
Pořád se na internetu dočítám o nějakém tom sexismu. "Chlapy nás mají jen na sex, o nic jiného na nás nestojí!" Nebo zase z druhé strany oblíbené: "Ženská patří sakra do kuchyně, prostě někam daleko od peněz, aby to zase všechno nevyluftovala z okna ven!" Upřímně nerozumím, o co oběma stranám jde. Obě strany si jsou vědomy, že se to na druhé straně barikády nebere tak horké, jak se to vyřkne (pokud daný řečník pochopitelně nemá IQ jako průměrná teplota mraženýho file), ale i tak je už tak nějak "společností očekávané", aby se na danou poznámku už jen z vlastní hrdosti ohradil, urazil a přinejlepším žádal hluboké omluvy. Ale protože jsem slečna (haha), budu zde psát jen o nás, o slečnách - tím nás ale nevyzdvihuji, jen spíš vybízím nějaké klučičí blogery, aby se ujaly "druhé části" tohoto článku, protože bych si o tom taky ráda početla (mrk - a myslím to vážně).

PÁR FAKTŮ PRO PÁNY

1) Na prvním místě, ženská nepatří jen do kuchyně. Jasně, je obrovský plus vracet se domů po práci a najít na stole pečenýho krocana s nádivkou, dvěma vomáčkama a plentou příloh na výběr, rozumim tomu. Ale my ženský bychom to ocenily taky. Hm, ale smůla, máš vagínu, tak žádnýho jídlo, co si neukuchtíš sama, se ti nedostane. Chyba lávky, děvče. Copak je tohle fér? Když už vaříme, děláme to z dobrý vůle a lásky, tak se alespoň obtěžujte poděkovat, přehnaně mlaskat a dát najevo nějakou tu vděčnost (a ušetřit se tak večerního "bolení hlavy" apod.). Třeba.

2) Na místě druhém, jak už jsem psala v jednom dávno smazaném článku, přestaňte se navážet do naší menstruace. Ano, máme ji, ne, není to příjemný, natož na to ještě poslouchat blbý kecy. Z drahýho pohlavního orgánu vám teče spousta krve, je to cítit jako pobodání od sršáňů, skrz břicho se ven pravděpodobně dere vetřelec, hlava třeští, a pak za váma ještě přijde nějakej kretén s pivem v ruce, znale se na vás podívá a posměšně prohlásí: "Tváříš se nějak nakvašeně. Máš krámy?" Hahahahaha. Ha.

50 odstínů šedi

7. října 2015 v 20:35 | Cinereo |  opinion
Svět je obrovský a plný miliard lidí. Miliard lidí, miliard osobností, miliard tužeb po odlišení se, po originalitě. Miliard duší s jediným přáním: žít s povšimnutím okolí. Jak se může v tak obrovském světě jeden prosadit? Je vůbec možné zviditelnit se, když nemůžete ničím kontrastovat?

Lidé se o kontrast se svým okolím snaží v podstatě veškerou svou existencí. Každá móda začínala jako pouhá extravagance, každý sloh vznikal jako protiklad tomu předchozímu, každá pokroková myšlenka se budovala v samotném základu jako "odvážná". Směry, myšlenky. Protiklady protikladů protikladů, vzniklých na základě protikladů protikladů protikladům původních myšlenek. A kde jsme teď? Kde je dnešní doba? Dnešek je prohlašován za multikulturní dobu, kdy neexistuje jeden módní trend, ale napříč "vrstvami" obyvatel, kultur, národů, oblastí se mísí různorodé výstřelky nebo sprznění bastardi původních směrů. Není jak se odlišit, protože není vzor, kterému bychom se mohli vzdalovat.


Buďme sobečtí

4. října 2015 v 23:02 | Cinereo |  opinion
Sedíme s Buřinou na podlaze mé koupely, taháme z vodnice a hrají nám k tomu nesmírně netématicky romantický Kodaline. Nebo teda ne netématicky, ale jednak se na sebe neplánujeme vrhnout, druhak zase umíráme. Hroty, které snad už nemá ani cenu rozvádět. Jak jinak taky, žeano.
"Pírko vážně neni křesťan," říkám nakonec a pouštím ke stropu obláčky dýmu, "tohle by slušnej člověk - křesťan, kterýho jako v touze po dobru chápu - neudělal." Buřina se už ani nevyjadřuje, jen pokyvuje, usrkává příliš rychle chladnoucí kafe z psího hrnku a obě se nevysloveně pídíme po odpovědi. Proč? Proč se nám všechny tyhle hovadiny dějou?


Ale je to v podstatě dokonale (s)prostý. Člověk někoho potká, a ten někdo drží v náručí sklenici medu. A hele, med, řekne si bystrý člověk, ale sakra, někdo ji drží. Dá se tedy do řeči s medovým majitelem. V průběhu konverzace si společně s nějakým tím částečně fingovaným smíchem řekne, že možná není tak špatný, ale med je prostě lepší. A tak se na ni (jakože mimoděk) zeptá. Majitel odpoví, že ji má k obědu. Hm, tak to máš ale blbý. Výčitky svědomí? Nope. Ostýchavost? Nope. Sklenice je do pěti vteřin (sekund, abychom byli fyzikálně přesní) vyrvána z vlastníkových rukou a už hurá pryč. Zloděj polovinu medu ze sklenice vyhrabe ven, přímo do svého chřtánu a zbytek, co se dovnitř zkrátka nevešel, si s radostí matlá kolem huby. Tohle je pecka, pochvaluje si, když uvidí, jak se k němu přes teoretický trávník nasupeně žene bývalý majitel a křičí, ať je mu jeho drahá pixla navrácena. Zloděj krčí rameny a nechává med medem. Stejně už jsem přežranej, tak co, a kráčí suverénně pryč od konfliktu. Okradená osoba zírá na sklenici válící se u jeho nohou. Med v ní líně vytáká ven, ale i když se lákavě třpytí v žáru teoretického slunce, podařilo se mu do sebe zamíchat jako bonus i několik hmyzáků a trochu slin přežraného zloděje. To se už žrát prostě nedá, spílá hladový, ale k jídlu na dosah se už nehrne. Naopak se otáčí na podpatku a jde s kručením v břiše chcípnout někam pod vrbu. Ponaučení? Být zlodějem je výhodné.