Stopy ve sněhu

22. září 2015 v 21:40 | Cinereo |  stories
A tak jsem tam stála. Ona tam stála. Zíraly jsme jedněma očima na tu samou krvavou spoušť pod našima nohama a mně bylo v ten okamžik jasné, že jsem znovu zklamala.
Nezklamala, zavrčela mi uvnitř lebky, až se mi otřáslo celé tělo, chlupy naježené a krví pomalované tesáky bíle civící do noci, tohle jsi zkrátka ty.
"Sklapni!" Chtěla jsem ji okřiknout, ale z hrdla se mi vydralo jen vzteklý a bezmocný štěkot. Co teď? Co teď? Čert vem toho zmetka, s radostí bych ho rozsápala znovu, ale co s tím tělem? Tedy, s tím, co z něj zbylo. Krvavá břečka.
Uteč. A vládu nad nohama opět přebírá ona. Deru se pryč tisovým křovím, přes zmrzlé trávníky a zledovatělé cesty, všude za sebou nechávám mohutné šlápoty o velikosti dvou lidských dlaní, od tlamy mi stoupá pára a já si jsem do morku kostí jistá, že pokud se nevytratím během několika následujících minut za hranice města, noviny budou mít zítra spoustu materiálu ke strašení svých čtenářů. To budou mít tak jako tak.
Utíkej. Utíkej. Utíkej. Zastav. Zavětři. Běž. Přepínám na automat, přepínám na ni, tentokrát dobrovolně, narozdíl od incidentu, k němuž došlo před ani ne dvěmi minutami. Krev. Konstatovala, když jí jazyk volně visící z tlamy znovu naráží na rudé zuby. Hlad.
"Buď zticha!" Další rozezlené vrčení. Za necelou minutu jsem na druhém konci lesoparku, u jeho hranice, dech se sráží v ledové černotě, jaká mě obklopuje a zároveň chrání před případnými zraky případných kolemjdoucích.
Zavětři. Jsem tu sama. Pryč. Několikrát nervózně probíhám kolem vysokého železného plotu, se kterým si naštěstí nikdo nedal tu práci, aby mu budoval jako opěru i betonovou zídku při zemi. Stačí několik mohutných záběrů předními tlapami. Běž.
Stopy vedoucí k díře pod plotem, jakou by se zvládl protáhnout medvěd. Snad město obviní medvěda, protože se obávám, že nebude v mých silách držet ji neustále pod dozorem. Malé noční výlety jsou cenou za relativní klid přes den. Někdy se noční výlety ale trošku vymknou, jako tomu je dnes.
Běž. Nemám ponětí, kam se ženu, ale míjí mě kmeny stromů, hladově temná křoví. Rytmus vlastního dechu, dunění rychlého běhu, další kmeny stromů. Polyká mě temnota a já se jí poddávám. Jsem temnota. K čemukoliv se přiblížím, spálím svým mrazem. Nebo ohněm. Ztrácím přehled, kde je nahoře a dole, ale ona to ví. Ona běží, dýchá, nechává pumpovat srdcem tu jedovatou břečku do mých žil. Ona, temnota nebo měsíc, který si samým studem radši zahalil tvář do šedých mračen. Ztrácím se ze svého těla. A pak už necítím ani svou vlastní bezmoc.

Probouzím se zimou. Zprvu váhám a doufám, že vše byl jen zlý sen. Omyl. Nebe se začíná rozednívat, na nahé kůži mě štípe chlad. Necítím ruce a jsem zpola zasněžená. Hned po touze ohřát se se mi daří až příliš detailně se rozvzpomenout na předchozí události. Chytám se kolem pasu a vyvracím všechen obsah svého žaludku. Na jazyku mě zasvrbí hořká železitá chuť. Aniž bych otevírala oči, zahrabávám všechno, co ze mě vyšlo, pod sníh. Nevím, co bych mohla vidět, a nechci to vědět. Jsem zrůda.
Musím být někde v prohlubni, protože i když slyším zuření větru, necítím na kůži nic. Nebo jsem zkrátka jen přišla o všechny nervy v kůži, což by s okolní teplotou také nebylo nemožné. Chce se mi znovu zvracet. Hnusí se mi, co musím udělat - už tak udělala dost problémů, ale není jiné cesty. Můj kabát zůstal roztrhaný společně se vším dalším oblečením na místě a zpět do bytu nemůžu, nemám klíče...
Klíče. Od mého bytu. Zůstaly v kabátě. Svět se ještě jednou otočí a tentokrát s tím nemá jinovatka na holé kůži co dělat. Klíče. Budou mít mé klíče. Najdou mě. Najdou.
Nenajdou, šeptá dotěrně. Utéč nebo bojuj. Cítím, jak se začíná tlačit a prolévat do mého těla, její mohutná a divoká síla, horko, jaké z ní vždy sálá. Strach z následků se ani zdaleka nemůže vyrovnat touze po teplu. Poddávám se. Ozývá se zvuk stokrát hlasitější trhání látky, obaluji se do hřejivého kožichu a znovu stojím na všech čtyřech.
Přesvědčení, že každou vteřinou umrznu k smrti, mizí, ale vědomí, že jsem si svou neopatrností zabarikádovala cestu k relativnímu soužití s moderním světem.
Pořád lepší, než aby si tě násilím vzal jeden z nich, podotýká nebývale příčetně. Možná jí včerejší venčení opravdu udělalo dobře. A dokonce s ní z části souhlasím.
Rozhlížím se. Větřím. Nemá smysl tu zůstávat, a tak se protentokrát bez pobízení vydávám směrem opačným od starého města.
 


Komentáře

1 Santiago | E-mail | Web | 24. září 2015 v 23:18 | Reagovat

Fajn povídka :). Zajímavý nápad, sloh je super, jen mi připadá, že jsi do toho mohla dát víc, protože když si čtu tvé jiné články, zdají se mi er.. poetičtější (?) než tohle a zas to tolik nezaujme. Jinak opravdu pěkné, ale připadá mi to tak :)

2 Jana | E-mail | Web | 26. září 2015 v 13:17 | Reagovat

Ačkoliv jsem to "úplně nepochopila", mráz mi běhal po zádech!

3 Allex | E-mail | Web | 4. října 2015 v 20:27 | Reagovat

Je to nádherné! :) je to zajímavá povídka.. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama