Óda na podzim

27. září 2015 v 22:07 | Cinereo
A znovu. Svět se stále točí, bez ohledu na ty, kdo v něm žijí. Uprchlíci umírají na svých cestách a prosí o pomoc, jakou my s pošpiněným svědomím - a v mých očích správnou volbou, odmítáme. Slunce zachází a vychází, hvězdy zanikají, Hollywood ze sebe z posledních sil tlačí stále další a další odpady, já v polospánku a vidinou blízkkého oběda ležím na posteli a snažím sama sebe přesvědčit, že nemyslím na nikoho konkrétního. A když nemyslím na něj, myslím na rozdílnost mého života od toho předchozího, od toho nedávného. Před rokem jsem byla úplně jiný člověk. Stejný trouba, ale někdo jiný. Vypadám jinak, myslím jinak. Cítím jinak. Běhám ve svém pomyslném pokoji stále dokola, buším rukama do zdí a snažím se křikem přilákat minulost zpátky. Tu minulost, kdy se o mě někdo staral, zajímal. Kdy jsem po návratu domů měla teplé jídlo na stole a milujícího čtyřnohého přítele u nohou. Kdy jsem mohla strávit celý den v posteli doma, ale ani tak jsem nebyla sama, protože v tom bytě ještě někdo bydlel. Prosím, prosím. Odvolávám, co jsem neodvolala, prosím, prosím, jen mi to vraťte... I ti pochybní zájemci o mně byli fajn. I ten zápal plic, kdy jsem se nechala prakticky krmit vývary a česnečkou, kdy jsem se pasivně válela v posteli dva měsíce, přibrala tři kila, celé dny jen spala, malovala, koketovala po Messengeru a těšila se na Vánoce. Prosím.

Adolescentní věk je hnus. Možná je o "rozkvětu těla i osobnosti", "jaro života" nebo nadávejte tomu, jak chcete, ale je to hnus. Všichni na vás uplatňují nárok, ale zároveň vás každý odmítá. Musíte čelit desítkám a stovkám porovnání, zklamání rodičů i blízkých. Nesplňujete ideály, alespoň nikdy dostatečně. Věčně nedokonalí. Minulost na vás nechává jen bahno a šrámy. Současnost vás tlačí dopředu a všichni kolem křičí, ať pospíšíte, ať zrychlíte a vykopáváte kolena o něco výše, než můžete být kdy schopni. Budoucnost je mlhavá a dokonce ani sami netušíte, zda tam nějaká vůbec je. Adolescetní věk. Věk věčného stínu.



Ale svět je i přes všechny tyhle podkožní pocity podezřele růžovej. Tak na prvním místě, a co je tak asi nejpodstatnější ze všeho, protože při samotném dění se mi mozek odrážel od stěn pokoje - napsal mi. Co lépe, poslal mi svou písničku, její finální verzi s dotazem na můj názor (ano, je skvělá). Yey! A teď to jen... nepodělat. Na obou stranách, tím myslím. Kéž by. Nechci překročit hranice 19 (paradoxně, mám narozeniny na blbýho Valentýna) sama. A mějme přitom na mysli, že Ferdinand je skupina lidí, ne jen jedna konkrétní osoba (i když jeden Ferdinand je mi milejší než tisíc Ferdinandů... Ne, nebudu to tu už po sté rozvádět, slibuju.)

Co je na tom všem nejlepší? Konečně nám zamávalo Léto, otočilo se na podpatku a vypadlo ze sveří. Prásk! letí za ním dveře. "Už se nevracej, ty upocenej parchante," mrmlám si pod vousy, když po něm utírám orosenou židli a vyhazuju poslední horkem spálené kytky. Pryč, konečně. Mizí mi ze stolu nikdy nedostačující lahve vody a nahrazují je malé keramické dýničky, jaké jsem z čiré rozkošnosti musela zakoupit v nejvíc kýčovitém obchodě na světě, protože mě k tomu ponoukala má snadno rozptýlitelná dušička. A hned někdo klepe na dveře. "Ach, Podzime, vítejte," otevírám mu a snímám z ramen kabát utkaný z těch nejjemnějších pavučin. Do chodby za ním vane listí a on s rukou v mírně rozcuchaných vlasech chválí mou "aktuální výzdobu". Červenám se a se skromným vrkáním děkuji. Sedni si, ale stejně se tu ani neohřeješ, kamaráde. Pravým hostem tu bude až slečna Zima. "Dáte si čaj?" ptám se zdvořile. Odmítá, prý je zvenčí hydratovaný až až. Má pravdu, je to vskutku mokrý Podzim. Srdečně se směju a děkuji mu za milou návštěvu. O mnoho milejší, než byla ta předchozí.

Srkám kafe a směju se do chladnné obrazovky počítače. Léto je skutečně pryč, stejně tak všechno, co jsem znala. Zavál to písek, semlel, přetvořil. A co zbylo, pohřbil. Je to tam hluboko, hluboko dole, ale kdybych něco z toho skutečně našla, už by to nebylo ono. Nic z toho. Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Podělaný pravdivý přísloví. Koukám na American Horror Stories a podnikám rodinný výlety (idelální kombinace psychopatie a spořádaného života 18ti letté dívky). Kofein a čokoláda. Cítím, jak se obaluju špekem. Okousala jsem si nehet na malíčku. Lana Del Rey v uších a šramot na duši. Ugh. City a nostalgie a čokoláda a city.

A... Můžu se k něčemu přiznat? Nejde mi psát tolik, jako předtím. Že by absence psychických výkyvů? Pravděpodobně. Musím to zase nějak nakopnout. V hrudi se cítím jako troud. Tak tak to funguje? Když se city uplatní jedním směrem, už nic nezbyde na ten druhý? Inkoust došel, všechen se vyplácál na vnitní popis sama sebe sobě a nezbývá na popis světa kolem sebe... Mám v sobě díru. Potřebuju ji zaplnit. A špuntem je jen text nebo Ferdinand. Potřebuju ho, nejsem si tak jistá o citech. Jde jen o mou sobeckost, o mou mé vlastní nutkání opravit se. Jako zpola rozlámaný kybork, co volá po svývch druzích, jen aby z nich mohl vyrvat součástky a sám se dál vydat vyhlazovat zbylou lidskou populaci.

Možná bych prostě jen mohla všechno přestat převracet ve vlastní hlavě. Ale to nezní jako něco, co bych měla kdy mít v plánu.

 


Komentáře

1 Pája | Web | 28. září 2015 v 11:09 | Reagovat

Podzimebpodzine. Neukousni mi hlavu a zabal mě do tuny svetrů! Krásně jsi to popsala. Zimo, ty dračice ;), kdy už příjdeš! Jen tak dál.

P.S. jo, mé tempo je nevyzpytatelné, jen prostě chybí čas... chuť tu mám deno denně!

2 mylifeaskari | Web | 28. září 2015 v 12:46 | Reagovat

Wow, tvůj článek je boží...Úplně v něm vidím svou sestru, jelikož se odstěhovala na bytu a musela se postavit na vlastní nohy, taktéž bez jejího čtyřnohého mazlíčka...Celkem mě pak udivilo, že i ona má narozeniny na Valentýna.. :D Tím jsem si úplně potvrdila, že v tomhle článku vidím kousek jí. Jinak vážně pěkně napsané.. :))

3 Santiago | E-mail | Web | 28. září 2015 v 22:21 | Reagovat

Úplně miluji tvoji melancholickou destruktivitu, která je celým článkem protkaná a takové, (hm, deep?) poetické skvělé myšlenky, které ulpívají na mysli ještě dlouhou dobu potom. Fakt, fakt super.
P.S: Co všichni máte proti létu? Podle mě bylo úžasné :)

4 Allex | E-mail | Web | 7. října 2015 v 16:18 | Reagovat

Pravda, adolescence je na nic. ://
SS tím podzimem jsi to napsala opravdu překrásně, takže opravdu nevím, co myslíš tím, že už ti nejde tolik psát. Ale asi tím možná myslíš hodně. Neboj, ono se to určitě vrátí. ;))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama