Nikdy to nevzdávejte!

16. září 2015 v 22:22 | Cinereo |  opinion
Dozajista si vzpomínáte na smutný příběh blogerky, který se tu před časem právem často objevoval, o jejím smutném osudu. Teď, když uplynula ona vlna různých reakcí, bych se ráda i já sama vyjádřila k tomuto tématu, abych se podle svého nejlepšího svědomí jen nepřipojovala k mediální bublině a nepřiživovala se na cizím, tolik nešťastném osudu. A k podobně nešťastným osudům lidí, kteří neměli to "štěstí", a nikdo na ně takhle hromadně nevzpomenul.

Podobných osudů není málo. Téměř všichni studenti trpí depresemi, naše psychika je v kelu, vždyť to znáte. Proč by jinak byl u naší věkové kategorie styl tumblr. tak populární? Deprese, pesimično, tragika. Znechucení světem i lidmi v něm, nedůvěra ke všemu a všem, marnost světa. Sounáležitost v podobě smrti. Spousta negativních not, spřádající se ve spoustu tragických partitur. Některé dokonce tragicky i končí, a právě k těm bych teď chtěla promluvit, povyprávět jim a podělit se o něco málo, co mě naučil rok 2015. Byla to tvrdá lekce, a stále ještě neskončila. Doufejme, že byla hodnotná, stejně jako doufám v hodnotu svých následujících slov.

Rodinné hádky, každý den celý den, což vedlo k mému odstěhování se z bytu. Pamatuji se, když jsem tu spala první večer sama - venku rozmrzaly sněhové břečky, v ulicích ležel ledový smog a tma se vtírala do děsivě prázdných oken. Zdi i police v mém skromně zařízeném 1+1 nesly jen vítr. Byla jsem sama. Poprvé v životě, úplně sama. Moje "nejlepší kamarádka si něco začala s někým, na kom mi hodně záleželo... Ne tak úplně, jako na kámošovi. U levé plíce mi zůstala jen díra. Zprvu jsem se ji snažila přehulit. Hodně jsem se ji snažila hodně přehulit. A pomáhalo to, dočasně. Pak, jak to u psychoaktivních látek bývá, se dostavily negativní dozvuky - psychický propad. Deprese. Všechny pozitivní pocity se utlumily. Nezůstalo nic. Jako když necháte mrtvolu ležet v parku příliš dlouho, a než stihnete jít za kámošem a říct: "Hele, tady někdo pošel, pojď s ním něco udělat, alespoň ho dát do mrazáku, když uzení v THC nepomohlo." Torzo tam leželo. A leželo. Až tam neleželo a zůstaly jen bílé kosti. Vyhlazené větrem a vodou, anonymní, netčené. Rouztříštěné na prach, na nic, před pohledy všech a nikoho.


Zůstávala jsem doma. Mrtvá a prázdná. Kamarádka (Matrace, pro znalce) dál vesele trávila čas se všemi společnými přáteli. Nechtěla jsem být s kamarádkou - nebyla jsem s přáteli. Dny jsem trávila ležením doma. Ze světa se stala jedna jediná bolestivá rutina. Vstát. Upravit se, aby nikdo náhodou nezaznamenal změnu a neptal se. Vydat se do školy a "omylem" zmeškat tramvaj, jakou jezdili ostatní přátelé, abych se oprostila mluvení. Spát na lavici, hrát si na neviditelnou. Přetrpět to. Jet domů. Lehnout si bezduše do postele a zírat do stropu. Aktualizovat tumblr. Přát si brečet, aniž by nějaké slzy přicházely. Upadnout do bezesného spánku.

Popravdě, moc si z těchhle dvou tří měsíců nepamatuju. Bylo to jako zlá noční můra, kdy si pamatujete jen bezvýznamné útržky. Dívám se z okna tramvaje, v uších mám sluchátka, na srdci kámen a přeju si umřít. Co když to takhle bude celý můj život? Co když budu takhle nešťastná už napořád? Bude vůbec mít cenu pokračovat? Pak si vzpomínám, jak jsem telefonovala s mámou. "Jak se máš? Jsi v pohodě?" "Jo, jasně mami. Dobrý, nic zásadního. Právě jsem doobědvala." Ve skutečnosti jsem nejedla nic téměř poslední týden a přestala jsem se rozhlížet na přechodech v naději, že mi to a něčí nepozornost přinese ne tolik agresivní vysvobození. Pamatuju si taky, jak jsem stála u sebe doma na balkóně, zírala z něj dolů a rozhodovala se, jestli se mám sobecky vykašlat na rodinu a všechny, co by ten malej krůček mohl ovlivnit.

A pak přišlo jaro. Čas hojí rány. Zahojil i tu díru ve mně. Nevím, jak se to stalo. Víte, jak se to říká. Když dlouho klepete na dveře, a nikdo neotevírá, seberete se a jdete o dům dál. A to se asi stalo i v tomhle případě. Čas zahojí rány. Musíte jen trpělivě čekat. A snažit se nepodlehnout, alespoň ne tak úplně.

Nesmíte to vzdát, nikdy. Nejste ani zdaleka tak špatní, jak se možná cítíte být. Nejste sami, kdo se tak cítí, je nás spousta. Spousta z nás byla v té situaci, v jaké jste byli vy. Dostali jsme se z toho - dostanete se i vy - dostaneš se i ty. Všechno bude lepší, slibuju, jen tomu musíš dát čas.

Vím, že když jsem si hledala rady, jak se dostat z depresí (a věřme, že skutečně málokdo pocítí dopad té skutečné deprese, já se odvažuji mezi takové lidi počítat - marihuana má své stinné stránky až noční krajiny), psaly se tam zhovadilosti jako "když máš depresi, jdi mezi lidi" nebo "když máš depresi, zkus cvičit, ať se rozpohybuješ". To jsou všechno kecy. Není energie ani na lidi ani na vstávání z postele. Není energie na nic náročnějšího než spánek. A vlastní myšlenky, co jako supi krouží nad hlavou. Čekají, až se přestanu hýbat, až na mě budou moc znovu usednout a rvát mi z těla další mé části. Jako bych byla švédský stůl. Jako by si jen každý bral to, co potřebuje. Zachumlávám se pod peřinu a usínám. Znovu, i když jsou teprve čtyři odpoledne. Probouzím se kolem deváte, za okny je zase tma. Prší. Po tváři mi teče slza, a já ani nevím proč. Nevím, co cítím, nevím ke komu. Jen to strašně bolí. Strašně moc.


Baterky došly, chápu to. Chápu, že na to nemáš. A nemusíš mít, nikdo tě nesoudí, nikdo na to nemá právo, ať už to přijímáš, nebo ne. Chceš spát? Jasně, spi. Nemáš sílu vstávat z postele? Nevstávej, je to tvůj život, tvoje léta, tvoje dny a tvoje hodiny, je na tobě, jak je využiješ. Chceš je využít k regeneraci vlastní psychiky? Správná volba, jen do toho. Chceš psát, dokud ti neotečou obě ruce? Piš, pokud ti to pomůže. Chceš ze sebe dostat emoce pomocí malování? Maluj. Křič a kopej do zdí. Rozbíjej věci a plakej, pokud se na to cítíš. Dělej to, k čemu tíhneš, protože jen ty sám/sama víš, co potřebuješ, a nikdo nemá právo ti do toho mluvit.

Člověk nikdy nesmí přestat věřit. Ne věřit lidem, ne věřit v dobrotu světa, protože ta je sama o sobě dost relativní. Ale nesmí nikdy, nikdy přestat věřit sám v sebe. Udělali jste chyby? Fajn, to každý. Odpusťte si. Aby člověk mohl žít spokojeně a v míru se světem, musí na prvním místě žít v míru sám se sebou. Co je minulost, je minulost. What is pass is passed. Komu na tom záleží. Ve finále jsme stejně všichni jen prach, tak proč ten svět zbytečně dramatizovat? Jsme chemické prvky náhodou světa smíchané dohromady, naše duše tvoří energie, co se s naším světem váže... Tak proč bychom se měli trápit? Je zázrak, že se vůbec dokážeme každý den znovu nadechnout, když náš prarpraprapra a milionkrát pra předek byl původem nerost. Co může být ve skutečnosti tak důležité na našich miniaturních problémech? Proč bychom je neměli být schopní zapomenout, když se jednou vesmírem zapomene celá lidská existence? Neberte svět tolik vážně, stejně jsme v rukou osudu, boha, náhody - pojmenujte si to jak chcete - mohlo by být i mnohem hůř a bude stokrát líp. Slibuju.

Jestliže si připadáte sami, nejste. Je nás s podobnými pocity spousta. Procházíme si stejnými pocity, stejnými situacemi. Ta samá melodie, pořád a pořád dokola. Byla jsem tam. Vím, jak se cítíte. Ale bude to dobrý, všechno to bude dobrý. Jediné, co musíte, je vydržet. Nevzdávat se, nepřestávat věřit v sebe a svou vlastní sílu, v to, že venku na vás někdo čeká. Vždyť jste tolik silní, jen o tom sami nevíte. Nevzdávejte se, nikdy. Nikdy, nikdy se nesmíte vzdát.

Stojím na okraji chodníku tramvajové zastávky. Venku je chladno a přesto dusno, něco podobného jsem ještě nezažila. Jako by na mě padala celá obloha. Motá se mi hlava a chce se mi zvracet, jako bych byla dehydratovaná. Ale nejsem. To mi jen tělo dává vědět, že už se na to mám vykašlat. Vždyť už ani nemůžeš vstát z postele, aniž by ses rozpadala. Vykašli se na to, prostě už konečně chcípni. Snažim se, odpovídám sama sobě a dávám volume ve sluchátkách na víc s nadějí, že hudba přehluší vlastní myšlenky. Nedaří se. Kde je ta podělaná tramvaj? Bolí mě nohy. A všude kolem je tolik lidí. Nějaká bába se nakloní ke druhé a něco jí zašeptá, zasmějí se. Určitě si povídají o tobě. Drž hubu! Jasně, jako by to snad bylo něco nepravděpodobnýho. Jsi směšná. Tlustá. Všichni se na tebe koukají. No jasně, a zase máš uslzený oči. Ty už jsi normální blázen. Už přijíždí tramvaj. A najednou mě... něco napadne. Udělám dva kroky vpřed, směrem ke kolejišti. Tak blízko... Řešení problémů, konec trápení. Žádné falšené úsměvy a žádné další probouzení se v noci s křikem... Tak blízko. Tramvaj je třicet metrů ode mě. Dvacet. Patnáct. Deset. Sedm. Skoč! Tak udělej ten krok, ty srabe! Už chci těn podělaný poslední krok udělat. Chci to mít za sebou, sakra! Konec podělanýho trápení, tak zatraceně blízko! A pak se mi před očima vybaví reakce mojí mámy, když by zjistila, co se mi stalo. Jak by plakala. Jak by si v životě neodpustila, že mi nevěnovala dost času, i když by to v žádném případě její vina nebyla. Na poslední okamžik dělám krok zpět, přičemž skrze čelní sklo tramvaje vidím vyděšený výraz řidiče. Teprve teď mi dochází, že slyším řinčení zvonku, všichni na mě tentokrát doopravdy civí a tváří se, jako bych se na ně snad měla každou chvíli v záchvatu šílenství vrhnout a pokousat je. Nikdo z nich ke mně nepřistoupil, aby mě strhl nazpět. Nikdo z nich se ani nepohnul. Ale ani tak jsem neskončila na kaši. Proč teda? Proč, když nikomu kolem na mně nezáleží? Protože někde někomu na tobě záleží. Někde se najde někdo, kdo o tebe stojí, i kdybys ho neznala. Tramvajové dveře se otevírají a já se s davem hrnu dovnitř. Jedu dál. A kašlu na podělaný incidenty z míst a s lidmi, na kterých mi nezáleží.

Možná, i když jste anonymní pro celý svět, nikdy nebudete anonymní sami pro sebe. Pro svou rodinu. Pro své blízké. Vždycky se najde někdo, komu na vás bude záležet. Někde tam je, někde tam venku, za černými okny a studenou nocí. Někde tam čeká, jen jste ho třeba ještě nepotkali, nebo jen nevíte, že celou tu dobu vás tiše a s obdivem pozoruje z povzdálí. Nikdy nepřestávejte doufat. Nikdy nepřestávejte věřit sami v sebe. Nikdy!
 


Komentáře

1 reveriedreams | E-mail | Web | 16. září 2015 v 22:55 | Reagovat

Jeden z nejlepších článků, co jsem za poslední dobu četla. Zrovna procházím takovým depresivním obdobím. Sice to je asi o něco slabší, ale byly i dny, kdy jsem zírala do zdi a chtěla se zabít. A trvá to už skoro rok. No, snad to přejde. ale tvůj článek mi dodal neuvěřitelnou sílu. Hlavně ta věta, že po celém světě jsou lidé, kteří cítí to samé. Děkuji!

2 stuprum | Web | 17. září 2015 v 2:53 | Reagovat

Dneska úplně běžná záležitost. Jsme generace konce. :)

3 Just Blaze | 17. září 2015 v 8:51 | Reagovat

Benicio Del Toro nedávno řekl: "V mládí jsem se vyhýbal lidem a bylo to asi to nejlepší, co jsem mohl udělat. Ujasnil jsem si všechny myšlenky v hlavě." a jakej je to herec :-D Líbí se mi, jak měníš v psaní myšlenky a pak popis situace! :-)

4 paralelnisvet | 17. září 2015 v 10:30 | Reagovat

To jsi vlastně silná holka, co měla sílu odejít a udělat všechno sama. Ale žít sama v 1+1 při škole, to jsi se asi musela hodně ohánět.
Asi by to dost lidí zachránilo, kdyby to dokázali. Odejít. Aspoň na chvíli. A získat odstup.

5 Bels | E-mail | Web | 17. září 2015 v 10:55 | Reagovat

Nejemotivnější a nejupřímnější článek, který jsem v poslední době četla. Opravdu se klaním a říkám si, jaká je škoda, že nevyšel v mých nejčernějších dnech.
Běhej, bav se s přáteli, udělej si holčičí den sama pro sebe... rady nad zlato pro takového člověka.

6 Jana | E-mail | Web | 17. září 2015 v 11:59 | Reagovat

Souhlasím s Bels - něco takto emotivního a silného, co zanechá stopu ještě dlou po přečtení - to se nestává na blogu často. Článek jsem četla už včera, jak vyšel. Ale nedokázala jsem jej okomentovat. Tak doufám, že jsi celou noc neškytala :)

7 Luci | E-mail | Web | 17. září 2015 v 14:14 | Reagovat

Máš to moc krásně napsané... nabité emocemi.... že to až zaráží... ano, i v okamžicích, kdy si myslíme, že jsme sami, sami nejsme.... nesmíme to vzdát, musíme bojovat a jít za svými sny... překonat to všechno špatné - čas nám pomůže....

8 all-is-magic | E-mail | Web | 17. září 2015 v 16:19 | Reagovat

Krásný článek, hlavně ten konec je opravdu úžasný. Měla jsem pár nepříjemných chvil v životě, kdy jsem přemýšlela, na co tu vůbec jsem, ale potom mi došlo, jak úžasný život je, co můžu zažít a komu můžu pomoci, komu můžu být oporou a kdo mi může být oporou...

Opravdu nádherný článek. Jdu si ho přečíst ještě jednou :)

9 Allex | E-mail | Web | 18. září 2015 v 19:39 | Reagovat

Nádherný článek. Moc bych k tomu chtěla něco napsat, moc, ale opravdu nenalézám slova. Nevím, jak bych mohla vystihnout svoje pocity. Každopádně smekám, napsala jsi to neuvěřitelně krásně.. :))

10 barlie | Web | 20. září 2015 v 19:41 | Reagovat

Tohle je naprosto super, naprosto přesně mě to vystihuje a souhlasím s tebou, je to vážně super, doufám, že se zas dostane na hlavní stránku blogu :))
Mám to tak, stali se mi taky děsný věci, ale mám tak nějak pocit, že se přes to nemůžu  přenést, už to trvá asi tři roky a pořád se to vrací. Už je to kvůli jinýnm ale stavy se vrací pořád znovu a znovu. A děsím se toho, že to nikdy nepřestane.
Takže budu doufat, že tvá rada zabere.

11 Peťule | Web | 21. září 2015 v 14:50 | Reagovat

Souhlasím s článkem i komentáři. Deprese jsou svině, ale každý se s nimi vypořádává jinak... Lidi soudí lidi za jejich činy, ale už nevidí, co jim předcházelo...

Díky za vyjádření něčeho nad čím bloumám už tak dlouho... =)

12 Háčko | Web | 23. října 2015 v 13:41 | Reagovat

Takýchto článkov je málo, a človeku dajú neskutočne fajn energiu, pocit, motiváciu. Proste krása, palec hore :)

13 Bookeaterka | Web | 23. října 2015 v 15:16 | Reagovat

Úžasný článek, napsaný s takovou upřímností. Je smutné kolik lidí v dnešní době trpí depresemi. Dělá se mi na nic z těch laciných článků všude kolem. Bavit se s přáteli? Jasně, není nic lepšího, než sledovat šťastné kamarády, kteří nemají nejmenší ponětí, jak se cítíte a čím si procházíte. Když má někdo depresi, poradit mu může jen ten, kdo už byl na stejném místě, kdo si to prožil. A možná proto má tvůj článek takovou sílu. Tleskám ti! :)

14 Pražský poděs | E-mail | Web | 23. října 2015 v 15:48 | Reagovat

#omylypozitivníchlidiček

15 Kerr | Web | 23. října 2015 v 16:17 | Reagovat

No jo, jakmile začíná podzim, objeví se várka lidí, kteří trpí depresemi a lidí, kteří přesvědčují ostatní, ať deprese nemají. Seš silná osoba, to rozhodně jo.
Jinak tumblr rozhodně není jen pro to, aby se tam strkaly negativní, depresivní a smutný fotky :P

16 slunecnyden | Web | 23. října 2015 v 16:32 | Reagovat

Připojuji se k pozitivním reakcím. Dobrý článek... A na depkách je jedna pozitivní věc - že jednou skončí. Každý den přináší nějakou změnu. Tak proč by nemohlo přijít i náhlé probuzení se z deprese... Možná píši příliš optimisticky, ale prošla jsem si tím také. Takže vím.-)

17 wecreateyoutoo | E-mail | Web | 23. října 2015 v 18:30 | Reagovat

Krásný článek plný optimismu. Musím říci, že naštěstí nevím, co to deprese jsou a rozhodně každý den je pro mě krásný a jedinečný. Jsem ráda, že já a moji blízcí jsme se v pořádku a ve zdraví probudili a začíná nový den!

18 Illumináti | Web | 23. října 2015 v 20:28 | Reagovat

wow
         such nevzdávat
very matrace
             so optimismus

19 Tess Angel | Web | 23. října 2015 v 21:36 | Reagovat

Neskutečně krásný článek. Nejlepší, co jsem poslední dobou četla.

20 Viktor | 24. října 2015 v 16:53 | Reagovat

Děkuju :)

21 Caroll | Web | 24. října 2015 v 18:48 | Reagovat

Takovéhle články miluju, vždycky, když mi je nejhůř, tak mi připomenou, že se nesmím vzdát. Nesmím se vzdát svých snů, cílů.. Ta historka s tramvají se mi líbila, přečetla jsem si jí dvakrát ..

22 psychopathkatie | Web | 24. října 2015 v 21:50 | Reagovat

Tento článek mě až rozbrečel. Prožívám už 3 roky depresi a touhou zemřít. Zírala jsem z mostů dolů a říkala si "zabije mě tato výška?" "Mám tohle udělat?" Ale stále jsem tady. Snažím se bojovat, někdy je to opravdu těžké přetvařovat se ve škole i před rodiči. Ale bojuji a snažím se no protože si říkám někdo tady na tebe budoucnu čeká tak to nesmíš vzdát.

23 Karamelka | Web | 25. října 2015 v 12:03 | Reagovat

úžasný článek, plný bolesti, ale také plný naděje! ano, člověk to má někdy těžké, ale prostě se nesmí vzdát :)) vím, že se mi to píše lehce, ale teď mám dobré období... také jsem uvažovala, že to skončím, ale neudělala jsem to... bojuji dál :)) nechci to vzdát, když mám život před sebou a věřím, že to bude lepší :))

24 Grumpy | Web | 25. října 2015 v 12:04 | Reagovat

Neskutečný článek. Je to velmi silné a opravdu dobře napsáno. Snad se vše v lepší obrátí. Je skvělé, že sis vzpomněla na své nejbližší v tu nejtěžší chvíli. Tráva, chlast atd., ač se zprvu může zdát, že nám uleví, ve skutečnosti vše jen zhorší.

25 Kiara | E-mail | Web | 25. října 2015 v 13:36 | Reagovat

Parádní článek, velmi se ztotožňuji s popsanými pocity, i když by asi bylo lepší, kdybych je neznala. Ale co naplat.
Je mi hrozně, když stále čtu depresivní články. Tolik lidí je nešťastných. Tolik mladých lidí. jak se to jen mohlo stát? Proč jsou kolem věci a lidé, kteří je dělají smutnými? To nemůžeme žít v harmonii, kdy nikomu není ubližováno? Je to tak těžké? Asi ano...

26 Cinereo | E-mail | Web | 25. října 2015 v 14:02 | Reagovat

Jsem vážně ráda, že se vám článek líbí a děkuji za poklony... Nejvíc jsem ale šťastná (resp. budu), jestliže text někomu opravdu pomohl.

Ještě jako dodatek mě napadá napsat, že nejhorší na tom všem je, jak se ten depresivní stav zdá pro vás samé po překonání nesmyslný a vzdálený, zatímco když jste v jeho průběhu, nedokážete ani zvednout pohled od chodníku.

A ještě poděkování pro Standu za výběr: díky! :)

27 Bokiapanda | Web | 25. října 2015 v 21:57 | Reagovat

Pokial vám ježiško nedonesie darčeky nevzdávajte to.
PS: boki (ježiško) si spravil škrt cez rozpočet saunou

28 fashionbynelly | E-mail | Web | 29. října 2015 v 10:41 | Reagovat

velmi výstižně napsané, super

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama