Koupila bych si přátele

30. září 2015 v 20:19 | Cinereo
"Nepůjdeš s náma odpoledne na kafe?" ptá se Buřina Pírka a hryže velkej kus ze svojí svačiny, když všichni sedíme na konci chodby školy, tam, co vždycky. "Se mnou, Cinereo a Mínusem?"
"Ne, u toho bejt nemusim," směje se Pírko a mrká na Buřinu. Proboha... co zase? Spílám si pro sebe, ale ze zvyku předstírám, že jsem nic neslyšela. Je to jistější, než ptát se. Ale nakonec moje vroucné přání nic nevědět stejně přišlo v niveč.
"U čeho?" Ptám se. "Co se zase děje." Obě vrtí hlavou, Amazonka jen nevěřícně zírá. "Pírko," ptám se, "ty něco víš?"
"Já to vím už tři měsíce," odpovídá hned jakoby nic. Aha. Tak díky. Asi.
"Ty jedna pindo," směje se Buřina, "já jsem jí to říct nechtěla!" A jdou s Pírkem za roh se slovy, že se mám bát a že se jde připravit na "hroty" se mnou. Kurva, prosím, prosím. Už ne. Amazonka se ke mně naklání a otráveně se ošije.
"Přijdu si jak na základce," prohlašuje po okamžiku. Má pravdu. Já taky, a zatraceně mě to nebaví, ale ponechávám to bez komentáře. Třeba to nebude o mně. A nakonec, znovu, nakonec, mám pravdu. Není to o mně.
Buřina se s hysterickym smíchem vrací a posunkuje na mě, ať jdu za nimi. Sedáme si na vykachlíkovanej masivní parapet u sřkiněk.
"Co je?" Ptám se nervózně. Nechci to vědět, ale když už to nakously, tak by mě to stejně pronásledovalo celou další dobu. Vyklop to. A pohni. Strašně dlouho se jen něco kvoká. "Sakra tak mi to buď řekni, nebo mě nech v blažený nevědomosti. Vyber si."
"Ok, ale nechceš to vědět."
"Sakra nezájem, vyklop to už!"
"Mám něco s Mínusem," rudne Buřina a téměř si schovává obličej do dlaní. "Několik měsíců, delší dobu." Několik měsíců? Takže i přes dobu, kdy jsi mě ujišťovala, že je Matrace mrcha, protože s ním něco má, i když se prohlašuje za kamarádku a ví, že tohle je moje slabý místo? ...děkuju.




"No a?" Říkám až příliš rychle, obracím do sebe zbytek kafe z KeepCupu (limitovaná edice, sklo + pravý korek, bacha na mě). Moje emoce v ten okamžik? Šok. Nic. Nic. Nic. Bolest. Překvapení. Lítost. Pochopení pro Buřinu (už s ním jednou chodila, zná ho dlouho). Nenávist k Mínusovi. Na posledním místě se dostavilo něco, co jsem necítila hodně dlouho, něco, co mě tak trochu vrátilo na zem a paradoxně trochu přetočilo moje vnímání buddhismu. Takže, když o tom tak přemýšlím, člověk by neměl být skromný a snažit se neničit city lidí kolem sebe. Měl by si jít za svým a naopak snažit se naučit nebrat si nic od nikoho osobně. Takže vlastně být sobecká svině a loktař a počítat s tím, že všichni kolem to budou brát stejně. Ale to já neumim. Fuck me, right? "A jsi s tím v pohodě?" Ptám se jí s úsměvem.

Jdu domů, k babičce. Zastavuju se před vchodovýma dveřma a brečim. Sedim na bedně v kočárkárně baráku a brečim jako největší psychopat, protože vím, že když přijdu do bytu, tak mě za psychopata bez debat prohlásej. Radši být jen teoreticky v soukromí, než oficiálně v něčí přítomnosti.

Jedu k sobě do bytu a v tramvaji brečim. Lidi se po mně otáčí a stupidně civí. Mám chuť na ně zařvat, ať jdou do háje. V bytě ležím chvíli na podlaze chodby a lituju se. V koupelně před zrcadlem zjišťuji, že se mi obrečela řasenka a mám rudej ksicht, jako bych si právě šlehla poppers. A to mám do patnácti minut sraz s mámou. Bomba. Jedu v tramvaji, o něco málo příčetnější, potkávám se na nádraží s mámou. Falešný úsměvy těžce kolabujou. Vždycky pozná, když se něco děje, ale je na mě naštvaná, protože "se chovám jako magor" a "nikdy jí nechci říct, co se děje" (fráze "nechci o tom mluvit" se v překladu bere jako "jsem nenormální"). Naprdnutá mi koupí OpenCard, když za ni děkuju, nedočkám se "prosím". Namlouvám jí, že jsem se pohádala s Pírkem, sama nevím proč. Možná proto, že to plánuju. Dost možná hned, jak dočtete tuhle větu.

Jdeme k "poradkyni" z kanceláře AMOS (VŠ a podobný syfly). Vychází najevo, že prakticky vůbec netuším, kam mů život směřuje. A pak se, naprosto iracionálně, zase rozbrečím. Před svou mámou, který se mě asi zželí, nechá se obměkčit a přestává být naštvaná (a vrhat na mě přes kancelář znechucený pohledy). Osoba za pultem, poradkyně, mě má za neschopnou a nedospělou trosku, což naprosto perfetkně jede v duchu "beru tě, ty mrzáčku, pod svá ochranná křídla". Dala jsem jí svůj kontakt a ona slíbila, že mi ještě pomůže po něčem se poohlédnout. Děkuji, ženo, jejíž jméno si nepamatuji, jelikož nebylo nikdy ani zmíněno.

S mámou se loučíme. Nasedám do tramvaje, dávám se pro jistotu ještě jednou do breku, a jedu do Palládia, hádejte za kým? Ano! Za Buřinou a Mínusem. Žůžo. Pro jistotu ještě jednou rekapitulace: Mám obličej rudej, samou slzu, kvůli tomu, že Buřina chodí s Mínusem. I. Přes. To. Všechno. A proto s nima dvěma jedu na kafe. Vím, jsem korunovaná logika. Celou cestu si slibuju, že až Mínuse uvidím, jednu mu vlepím a řeknu mu pěkně do očí, jaká svině je. Klidně i před Buřinou, i před celou kavárnou. Když sobec, tak pořádně. Když tam ale dorážím, Mínus nikde. Díky Bohu. Mluvím s Buřinou. A sama nechápu proč, ale na ni vůbec naštvaná.

Osoby, které momentálně nemám v oblibě ani trošilinku:
  • Mínus.
  • Matrace.
  • Pírko
Osoby, které v oblibě mám, ale je jen otázkou času, než najdu důvod nenávidět i je:
  • Buřina.
  • Amazonka.
  • Mácha.
  • Plašanda.
  • Ferdinand.
  • Fšichni.
Sedím traumatizovaně na gauči a moc nevím, co se sebou. Už se mi nechce brečet, tak se do toho nenutím. Ale jak říkám, respektive jak jsem říkala dřív: převádějte smutek na obvinění a obvinění na vztek. Znovu si projdu VŠ, fakulty a obory. Napíšu si seznam knih k maturitě (z nichž díky bohu mám většinu už přečtenou). Napíšu článek pro StudentPoint a doplním do systému ty již napsané. A začnu být sobec, protože je to evidentně nejjistější. Začnu říkat všechno nahlas a přestanu váhat s každou s*ačkou.

"Takže už je to ok?" Ptala jsem se dva měsíce zpátky Mínuse ohledně těch kravin, co se mezi náma děly.
"Jo, jasně," zírá přiopile do prázdna a upřímně doufám, že si to bude zítra pamatovat.
"Ještě jednou promiň," obracím pohled stydlivě k zemi a je mi ho upřímně líto.
"Ne, neomluvej se," namítá, "to já jsem to pos*al." Ale jen tak mimochodem pořád sem tam mám něco s Matrací, kvůli to celé vlastně bylo. Jo a, jen tak mimochodem, ještě s jednou z tvých nejlepších kamarádek.

Píšu Mínusovi: "Čau, dorazíš dneska na Kaštan?"
"Ne, nemám prachy," jdu se jen (tak btw) vožrat jak prase do Lucerny na koncet Mydy Rabycat.
"A jak se máš?"
"Blbě. Ty?"
"Na ho*no," napsala jsem s nadsázkou, protože mi bylo upřímně blbý napsat, že se mám dobře, když on ne. Pochopitelně mi ale nedošlo, že tou dobou má něco s Buřinou, a že (z bůhvíjakýho důvodu) má hrůzu, že to zjistím. No a tohle ho dost nahlodalo a dovedlo k závěru, že jsem to zjistila - že mi to někdo řekl.
"Proč se máš na ho*no?"
"Nevim, neřeš to," odpovídám - pořád nic netušící a maximálně nevědomá, ale sehrála jsem mu asi to nejlepší stresový divadlo celý historie Messengeru.
*dalších několik minut přemlouvání, ať to vyklopím*
"Nic," odpovídám nakonec, s Nutellou v puse a Ferdinandem na mysli, "vzahy a přátelé, pořád to samý." Odpovídá prakticky okamžitě, což u něj obzvlášť není zvykem.
"A jak dlouho to trvá?"
"Asi tři měsíce," responduju - a náhodně trefuju přesnou dobu, co to on táhne s Buřinou.

"Aha," říkám Buřině dneska na kafi, "teď už ten výjimečnej zájem o "moje" city dává docela smysl," poznamenávám se sarkastickým smíchem a Buřina přikyvuje. Sama nechápu, proč na ni naštvaná nejsem.

Náhodně roztroušené myšlenky:
  • Je jen podělaná otázka času než si vnitřně najdu důvod, proč nenávidět a nevěřit Buřině, stejně pomalu a plíživě, jak se tomu podařilo u Pírka.
  • Mám nepopsatelnou chuť prásknout Pírko ohledně toho, že Buřina spala s Jackem. Potřebuju si ulevit a mám chuť říct pravdu, a to sice, že to vím (což Buřina neví, že to vím já a X dalších, bravo, Pírko, dobra kamarádko). Je tohle ten způsob myšlení, jaký má většina lidí? Potřebuju si pomoct, tak to udělám, i když to zlikviduje lidi kolem?
  • Cítím, že zavolám Buřině, že s ní potřebuju mluvit. Asi vážně to udělám.
  • Na to, že se Pírko prohlašuje za katoličku, chová se jako sobec a solidní mrcha (např. chce vošukat Hadreena, i když má holku - možná jsem konzerva, ale nezdá se mi to úplně ok, na druhou stranu, možná tohle je ten dlvod, proč mě většina lidí prohlašuje za důchodce.
  • Až příště uvidím Mínuse, požádám ho o laskavost. Aby na mě už v životě nemluvil.
  • Štve mě sobeckost lidí kolem, ale už zkrátka nevidím jiné východisko, než se tím strhnout. Protože všem se jim evidentně daří lépe než mně. A buddhismus souhlasí. Nic si nebrat osobně.
  • Štve mě arogance Pírka vůči mně. Její sobeckost.
  • Nevím, jestli promluva o Buřině a Jackovi (resp. přiznání samotné Buřině, že to vím) je v rámci satisfakce Pírku nebo skutečné potřebě svěření. Ale mám chuť být mrcha, taková mrcha.
Koupila bych si přátele. Spoustu přátel, protože evidentně žádné nemám.
 


Komentáře

1 Amazonka | Web | 3. října 2015 v 20:53 | Reagovat

Amazonka je sympaťanda.

2 Jana | E-mail | Web | 4. října 2015 v 19:44 | Reagovat

Jejda, asi bych taky měnila. Ale třeba ti něco dávají a někam tě posunují. Jen zatím nevidíme (díky tvým článkům) co to přesně je.

3 Allex | E-mail | Web | 18. října 2015 v 20:13 | Reagovat

Napsala bych ti tady něco extra pozitivního, motivujícího a tak. Ale sama to nemám úplně v pohodě.
Promiň. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama