Furt Fiktivní Ferdinandové

15. září 2015 v 22:17 | Cinereo
Stojím na chodbě s učebnicí němčiny, předstírám učení se slovíček a plkáme s Pírkem. Vracím se do starých kolejí, tetelím se uvnitř a raduju z prosté přítomnosti někoho, s kým se můžu po delší době bavit bez vlastního předstírání. Najednou sama nechápu, jak vždycky ta má metr tlustá izolační vrstva vůči světu vznikne. Nechci být sama. Pocitově už nikdy. No a pak koutkem oka zahlédnu vysokou postavu, co si to k nám zprava kráčí a k mé (mému mozku nepřiliš milé) radosti kráčí Franz Ferdinand První (pro ty, co čtou Cinereofilní plky teprve krátkou dobu: Ferdinand je označení pro mou lásku, chápejte stejně, jako tomu bylo v Tracyho tygrovi, zatímco Franz Ferdinand je osoba... co mi tak trochu dělá v hlavě bordel). Stoupne si mezi mě a Pírko, krásně se na mě usměje. Klasicky, jako v každém pitomém americkém romanťáku mi sebere knížku a začne se smát (trapný klišé, ale mohla jsem se usmát k chcípnutí - absolutně bezdůvodně, protože tohle se mnou dělají Ferdinandi). Vytrhnu mu ji s pár nadávkami na účet učebnice, ale fakt - překlad slova iPod z němčiny do češtiny jako (cituji) multimediálního přehrávače. Are you serious? Směju se. Směje se. Přichází Jack Junior a já se ho ptám na něco ohledně školy, staví se proto mezi mě a Ferdinanda (zkraťme to, i vy to pochopíte). Ferdinand ho obchází a stoupá si znovu vedle mě. Něco uvnitř mě vydá ten zvuk, jaký se linul z publika dvanáctiletých mániček, když si Justin Bieber sundal triko.


Druhý den do Franze Ferdinanda narážím na chodbě, hezky se mu přitom rozsvěcují oči. Dnes, když ho potkávám, zdraví, usmívá se, do vteřiny se rozdělujeme. To je všechno. Zkrátka... Mateš mě, člověče! Rozhodněte se někdo za mě, vyberte si někdo z mých idiotských pocitů jeden a nechte ho dominovat, tahle zprzněná směska čehosi mě nebaví. Respektive děsí. Ale stojím si za abstraktním významem slova Ferdinand. Abstraktní osoba. Vysněná osoba. A toho se teda hodlám držet, i když jsem z Franze docela slabá v kolenou.

Zase je večer. Proč je pořád jen večer? Dny jakoby ani neexistovaly, zcvrkávají a mizí. Vrací se zima (podzim se nepočítá jako roční období, je to jen hodně příjemný práh zimy). Vytahuji kabát a přepínám do svého svetrového módu, protentokrát se odvažuji i k dost upnutým kusům. Po dlouhé době se mi konečně zase daří dosáhnout vysněné váhy rovných 50 kg. Je ze mě šťastná relativní kostra! Jupí! Teda... Abyste pochopili. Jsem hobit. Mám metr třiašedesát, takže padesát kilo není žádný velký hrdinství. Ale pokud stojíte o mé tajemství hubnutí, zde je snadný recept na úspěch. Máš hlad? Je ráno? Napij se vody a dej si jablko. Máš hlad? Je poledne? Dej si normální oběd. Máš hlad? Je ráno nebo poledne? Ne? Napij se vody. A neseď pořád jen na zadku. Takhle jsem zhubla dvě a půl kila během týdne.

Příprava na maturitu se mi stává celkem velkým, zatraceně velkým strašákem. Roste mi to před hlavu už teď a mám z toho strach až na půdu. Na druhou stranu je to možná lepší než nevnímat vůbec nic z toho, co se děje kolem. Možná. Ale z žaludku mám jeden malý vlašský ořech stresu, což je možná důvod, proč se moje strava omezila jen na kafe a pilulky gingo. Tss. Všechno je to tak strašně zbytečně vyhrocený, třídní fotka například. Hloupý snímek na schodech školy, kdy se všichni jako tupci navlečeme do kostýmů a budeme se snažit vypadat strašně vytálně a výbec ne jako vyhořelé trosky, jaké z nás ta odporná budova udělala. Ale znovu, na druhou stranu, je mnohem víc důvodů, proč se snažit z toho vytřískat to nejlepší, než na to totálně kašlat. I přes to, že co fotku dostanu vytištěnou do ruky, poletí šupem do popelnice.

canthandlemyfeelingsFerdinand. Ferdinandové. Tumblr. Přátelé. Rodina. Přátelé.

Dneska mi Buřina pomáhala přenést televizní stolek ke konteineru. Nakonec můj blog přeci jen nenašla, šlo jen o neuvěřitelnou shodu náhod - skutečnou shodu náhod, podle reakce Pírka i podle reakce Buřiny. Díky bohu. Nenávidím zakládání nových stránek a mrzí mě, že jsem smazala své staré články. Ale co se dá dělat, alespoň budu mít větší motivaci napsat další. Zítra začeme, to se konečně dostanu domů brzo a budu pořádně odpočatá.

Za dva dny jdu ke kadeřníkovi. Konečně jsem hubená. V pátek si nechám udělat další dírku v uchu (čili tentokrát nebudu operovat s jehlou od šití a levnou desinfekcí na ruce s DMka). Mám spoustu nových kosmetickcýh blbinek. Moje sebevědomí nečekaně expandovalo. Dokonce se víc bavím s lidma ze třídy. Příběh do soutěže je na dobré cestě. Svět je zase poměrně fajn.
 


Komentáře

1 paja-writes | Web | 16. září 2015 v 7:13 | Reagovat

Ty jsi ale zrůdička, kvůli tobě si musím představovat, jak si Justin Bieber sundavá triko!!! :D, a běda ti, pokud si ublinknu. Němčina je praktickej, ale fakt hnusnej jazyk. Jsem mohla jít na frájinu, ale němčina.....je asi užitečnější ;).
Teda, tady je nějak přeferdinandováno. Začínám se v tom motat, ale zatím dobrý. Jsi dobrá, ať to takhle zase dlouho vydrží!

2 Elis | Web | 16. září 2015 v 10:09 | Reagovat

Pěkně napsané, zaujalo mě to, život není peříčko, ale myslím, že ti to Ferdinand pěkně zpříjemní, ale další vývoj záleží i na tobě, jak se k tomu postavíš...

3 Allex | E-mail | Web | 17. září 2015 v 21:19 | Reagovat

Joo, chápeš, že v naší učebnici přeloží dáš Frühstückaraum jako snídárnu? V životě jsem nikdy nikoho neslyšela toto slovo použít.
Tak to tedy tvoje tajemství hubnutí musím zkusit! :)) díky :D
Hodně štěstí k maturitě! ;) Já naopak tedy svoji školu miluju a nedokážu si představit, jak to všechno zvládnu. :D :)
Tak to je fajn, že je Ti fajn. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama