Září 2015

Koupila bych si přátele

30. září 2015 v 20:19 | Cinereo
"Nepůjdeš s náma odpoledne na kafe?" ptá se Buřina Pírka a hryže velkej kus ze svojí svačiny, když všichni sedíme na konci chodby školy, tam, co vždycky. "Se mnou, Cinereo a Mínusem?"
"Ne, u toho bejt nemusim," směje se Pírko a mrká na Buřinu. Proboha... co zase? Spílám si pro sebe, ale ze zvyku předstírám, že jsem nic neslyšela. Je to jistější, než ptát se. Ale nakonec moje vroucné přání nic nevědět stejně přišlo v niveč.
"U čeho?" Ptám se. "Co se zase děje." Obě vrtí hlavou, Amazonka jen nevěřícně zírá. "Pírko," ptám se, "ty něco víš?"
"Já to vím už tři měsíce," odpovídá hned jakoby nic. Aha. Tak díky. Asi.
"Ty jedna pindo," směje se Buřina, "já jsem jí to říct nechtěla!" A jdou s Pírkem za roh se slovy, že se mám bát a že se jde připravit na "hroty" se mnou. Kurva, prosím, prosím. Už ne. Amazonka se ke mně naklání a otráveně se ošije.
"Přijdu si jak na základce," prohlašuje po okamžiku. Má pravdu. Já taky, a zatraceně mě to nebaví, ale ponechávám to bez komentáře. Třeba to nebude o mně. A nakonec, znovu, nakonec, mám pravdu. Není to o mně.
Buřina se s hysterickym smíchem vrací a posunkuje na mě, ať jdu za nimi. Sedáme si na vykachlíkovanej masivní parapet u sřkiněk.
"Co je?" Ptám se nervózně. Nechci to vědět, ale když už to nakously, tak by mě to stejně pronásledovalo celou další dobu. Vyklop to. A pohni. Strašně dlouho se jen něco kvoká. "Sakra tak mi to buď řekni, nebo mě nech v blažený nevědomosti. Vyber si."
"Ok, ale nechceš to vědět."
"Sakra nezájem, vyklop to už!"
"Mám něco s Mínusem," rudne Buřina a téměř si schovává obličej do dlaní. "Několik měsíců, delší dobu." Několik měsíců? Takže i přes dobu, kdy jsi mě ujišťovala, že je Matrace mrcha, protože s ním něco má, i když se prohlašuje za kamarádku a ví, že tohle je moje slabý místo? ...děkuju.

Chudák zbohatlíkem

29. září 2015 v 21:11 | Cinereo
Kdybych se stala milionářem. No, jsou to na jednu stranu trochu bláhové úvahy, protože se to podle současného vývoje nijak tryskně neplánuje, ale kdyby... Hm, nechte mě na okamžik zamyslet. Nikdy jsem si nijak zvlášť nepřála být bohatá - jasně, nebaví mě žít z ruky do huby (koho by to sakra bavilo, vždyť je to *opruz). Ale teď vážně k věci.

Odevzdávám výherní los na extra tah, nebo jak se těm blbincovým akcím jednou za čas říká.
"Doufám, že si od toho nic neslibuješ," pronáším trochu pesimisticky ke kamarádce, co mi ho koupila z legrace (nejspíš, zkrátka mi ho vrazila do ruky se slovy, že je pro mě).
"Neremcej a škrabej." A tak škrabu. Ten stříbrný humus se mi chytá pod nehty. To byl zase jednou nápad. No, a něco je zřejmě špatně. Civím na ten povoskovaný kus papíru a podle všeho mi má přistát na účtě pětadvacet milionů. Ehm, cože?
"Ehm... Co?" Koktám a kamarádka si přikrývá ústa dlaní, valí oči a couvá ode mě s blížícím se nervovým kolapsem.
"Ku*va," šeptá.
"Ku*va," souhlasím a řvu pro jistotu ještě jednou na celou naši komunistickou poštu: "Ku*va do p*dele jo!"

Na účtě mi visí dvanáct a půl milionu (polovinu jsem dala Pírku, aby se mohla z té své zadnice přestěhovat alespoň trochu blíž k vlastní škole a netrávit cestu domů vždy s bezdomovci). Co bude dál?

Óda na podzim

27. září 2015 v 22:07 | Cinereo
A znovu. Svět se stále točí, bez ohledu na ty, kdo v něm žijí. Uprchlíci umírají na svých cestách a prosí o pomoc, jakou my s pošpiněným svědomím - a v mých očích správnou volbou, odmítáme. Slunce zachází a vychází, hvězdy zanikají, Hollywood ze sebe z posledních sil tlačí stále další a další odpady, já v polospánku a vidinou blízkkého oběda ležím na posteli a snažím sama sebe přesvědčit, že nemyslím na nikoho konkrétního. A když nemyslím na něj, myslím na rozdílnost mého života od toho předchozího, od toho nedávného. Před rokem jsem byla úplně jiný člověk. Stejný trouba, ale někdo jiný. Vypadám jinak, myslím jinak. Cítím jinak. Běhám ve svém pomyslném pokoji stále dokola, buším rukama do zdí a snažím se křikem přilákat minulost zpátky. Tu minulost, kdy se o mě někdo staral, zajímal. Kdy jsem po návratu domů měla teplé jídlo na stole a milujícího čtyřnohého přítele u nohou. Kdy jsem mohla strávit celý den v posteli doma, ale ani tak jsem nebyla sama, protože v tom bytě ještě někdo bydlel. Prosím, prosím. Odvolávám, co jsem neodvolala, prosím, prosím, jen mi to vraťte... I ti pochybní zájemci o mně byli fajn. I ten zápal plic, kdy jsem se nechala prakticky krmit vývary a česnečkou, kdy jsem se pasivně válela v posteli dva měsíce, přibrala tři kila, celé dny jen spala, malovala, koketovala po Messengeru a těšila se na Vánoce. Prosím.

Adolescentní věk je hnus. Možná je o "rozkvětu těla i osobnosti", "jaro života" nebo nadávejte tomu, jak chcete, ale je to hnus. Všichni na vás uplatňují nárok, ale zároveň vás každý odmítá. Musíte čelit desítkám a stovkám porovnání, zklamání rodičů i blízkých. Nesplňujete ideály, alespoň nikdy dostatečně. Věčně nedokonalí. Minulost na vás nechává jen bahno a šrámy. Současnost vás tlačí dopředu a všichni kolem křičí, ať pospíšíte, ať zrychlíte a vykopáváte kolena o něco výše, než můžete být kdy schopni. Budoucnost je mlhavá a dokonce ani sami netušíte, zda tam nějaká vůbec je. Adolescetní věk. Věk věčného stínu.

Stopy ve sněhu

22. září 2015 v 21:40 | Cinereo |  stories
A tak jsem tam stála. Ona tam stála. Zíraly jsme jedněma očima na tu samou krvavou spoušť pod našima nohama a mně bylo v ten okamžik jasné, že jsem znovu zklamala.
Nezklamala, zavrčela mi uvnitř lebky, až se mi otřáslo celé tělo, chlupy naježené a krví pomalované tesáky bíle civící do noci, tohle jsi zkrátka ty.
"Sklapni!" Chtěla jsem ji okřiknout, ale z hrdla se mi vydralo jen vzteklý a bezmocný štěkot. Co teď? Co teď? Čert vem toho zmetka, s radostí bych ho rozsápala znovu, ale co s tím tělem? Tedy, s tím, co z něj zbylo. Krvavá břečka.
Uteč. A vládu nad nohama opět přebírá ona. Deru se pryč tisovým křovím, přes zmrzlé trávníky a zledovatělé cesty, všude za sebou nechávám mohutné šlápoty o velikosti dvou lidských dlaní, od tlamy mi stoupá pára a já si jsem do morku kostí jistá, že pokud se nevytratím během několika následujících minut za hranice města, noviny budou mít zítra spoustu materiálu ke strašení svých čtenářů. To budou mít tak jako tak.
Utíkej. Utíkej. Utíkej. Zastav. Zavětři. Běž. Přepínám na automat, přepínám na ni, tentokrát dobrovolně, narozdíl od incidentu, k němuž došlo před ani ne dvěmi minutami. Krev. Konstatovala, když jí jazyk volně visící z tlamy znovu naráží na rudé zuby. Hlad.
"Buď zticha!" Další rozezlené vrčení. Za necelou minutu jsem na druhém konci lesoparku, u jeho hranice, dech se sráží v ledové černotě, jaká mě obklopuje a zároveň chrání před případnými zraky případných kolemjdoucích.
Zavětři. Jsem tu sama. Pryč. Několikrát nervózně probíhám kolem vysokého železného plotu, se kterým si naštěstí nikdo nedal tu práci, aby mu budoval jako opěru i betonovou zídku při zemi. Stačí několik mohutných záběrů předními tlapami. Běž.
Stopy vedoucí k díře pod plotem, jakou by se zvládl protáhnout medvěd. Snad město obviní medvěda, protože se obávám, že nebude v mých silách držet ji neustále pod dozorem. Malé noční výlety jsou cenou za relativní klid přes den. Někdy se noční výlety ale trošku vymknou, jako tomu je dnes.
Běž. Nemám ponětí, kam se ženu, ale míjí mě kmeny stromů, hladově temná křoví. Rytmus vlastního dechu, dunění rychlého běhu, další kmeny stromů. Polyká mě temnota a já se jí poddávám. Jsem temnota. K čemukoliv se přiblížím, spálím svým mrazem. Nebo ohněm. Ztrácím přehled, kde je nahoře a dole, ale ona to ví. Ona běží, dýchá, nechává pumpovat srdcem tu jedovatou břečku do mých žil. Ona, temnota nebo měsíc, který si samým studem radši zahalil tvář do šedých mračen. Ztrácím se ze svého těla. A pak už necítím ani svou vlastní bezmoc.

Probouzím se zimou. Zprvu váhám a doufám, že vše byl jen zlý sen. Omyl. Nebe se začíná rozednívat, na nahé kůži mě štípe chlad. Necítím ruce a jsem zpola zasněžená. Hned po touze ohřát se se mi daří až příliš detailně se rozvzpomenout na předchozí události. Chytám se kolem pasu a vyvracím všechen obsah svého žaludku. Na jazyku mě zasvrbí hořká železitá chuť. Aniž bych otevírala oči, zahrabávám všechno, co ze mě vyšlo, pod sníh. Nevím, co bych mohla vidět, a nechci to vědět. Jsem zrůda.
Musím být někde v prohlubni, protože i když slyším zuření větru, necítím na kůži nic. Nebo jsem zkrátka jen přišla o všechny nervy v kůži, což by s okolní teplotou také nebylo nemožné. Chce se mi znovu zvracet. Hnusí se mi, co musím udělat - už tak udělala dost problémů, ale není jiné cesty. Můj kabát zůstal roztrhaný společně se vším dalším oblečením na místě a zpět do bytu nemůžu, nemám klíče...
Klíče. Od mého bytu. Zůstaly v kabátě. Svět se ještě jednou otočí a tentokrát s tím nemá jinovatka na holé kůži co dělat. Klíče. Budou mít mé klíče. Najdou mě. Najdou.
Nenajdou, šeptá dotěrně. Utéč nebo bojuj. Cítím, jak se začíná tlačit a prolévat do mého těla, její mohutná a divoká síla, horko, jaké z ní vždy sálá. Strach z následků se ani zdaleka nemůže vyrovnat touze po teplu. Poddávám se. Ozývá se zvuk stokrát hlasitější trhání látky, obaluji se do hřejivého kožichu a znovu stojím na všech čtyřech.
Přesvědčení, že každou vteřinou umrznu k smrti, mizí, ale vědomí, že jsem si svou neopatrností zabarikádovala cestu k relativnímu soužití s moderním světem.
Pořád lepší, než aby si tě násilím vzal jeden z nich, podotýká nebývale příčetně. Možná jí včerejší venčení opravdu udělalo dobře. A dokonce s ní z části souhlasím.
Rozhlížím se. Větřím. Nemá smysl tu zůstávat, a tak se protentokrát bez pobízení vydávám směrem opačným od starého města.

The Butterfly Dragon

20. září 2015 v 22:25 | Cinereo

Nikdy to nevzdávejte!

16. září 2015 v 22:22 | Cinereo |  opinion
Dozajista si vzpomínáte na smutný příběh blogerky, který se tu před časem právem často objevoval, o jejím smutném osudu. Teď, když uplynula ona vlna různých reakcí, bych se ráda i já sama vyjádřila k tomuto tématu, abych se podle svého nejlepšího svědomí jen nepřipojovala k mediální bublině a nepřiživovala se na cizím, tolik nešťastném osudu. A k podobně nešťastným osudům lidí, kteří neměli to "štěstí", a nikdo na ně takhle hromadně nevzpomenul.

Podobných osudů není málo. Téměř všichni studenti trpí depresemi, naše psychika je v kelu, vždyť to znáte. Proč by jinak byl u naší věkové kategorie styl tumblr. tak populární? Deprese, pesimično, tragika. Znechucení světem i lidmi v něm, nedůvěra ke všemu a všem, marnost světa. Sounáležitost v podobě smrti. Spousta negativních not, spřádající se ve spoustu tragických partitur. Některé dokonce tragicky i končí, a právě k těm bych teď chtěla promluvit, povyprávět jim a podělit se o něco málo, co mě naučil rok 2015. Byla to tvrdá lekce, a stále ještě neskončila. Doufejme, že byla hodnotná, stejně jako doufám v hodnotu svých následujících slov.

Rodinné hádky, každý den celý den, což vedlo k mému odstěhování se z bytu. Pamatuji se, když jsem tu spala první večer sama - venku rozmrzaly sněhové břečky, v ulicích ležel ledový smog a tma se vtírala do děsivě prázdných oken. Zdi i police v mém skromně zařízeném 1+1 nesly jen vítr. Byla jsem sama. Poprvé v životě, úplně sama. Moje "nejlepší kamarádka si něco začala s někým, na kom mi hodně záleželo... Ne tak úplně, jako na kámošovi. U levé plíce mi zůstala jen díra. Zprvu jsem se ji snažila přehulit. Hodně jsem se ji snažila hodně přehulit. A pomáhalo to, dočasně. Pak, jak to u psychoaktivních látek bývá, se dostavily negativní dozvuky - psychický propad. Deprese. Všechny pozitivní pocity se utlumily. Nezůstalo nic. Jako když necháte mrtvolu ležet v parku příliš dlouho, a než stihnete jít za kámošem a říct: "Hele, tady někdo pošel, pojď s ním něco udělat, alespoň ho dát do mrazáku, když uzení v THC nepomohlo." Torzo tam leželo. A leželo. Až tam neleželo a zůstaly jen bílé kosti. Vyhlazené větrem a vodou, anonymní, netčené. Rouztříštěné na prach, na nic, před pohledy všech a nikoho.

Furt Fiktivní Ferdinandové

15. září 2015 v 22:17 | Cinereo
Stojím na chodbě s učebnicí němčiny, předstírám učení se slovíček a plkáme s Pírkem. Vracím se do starých kolejí, tetelím se uvnitř a raduju z prosté přítomnosti někoho, s kým se můžu po delší době bavit bez vlastního předstírání. Najednou sama nechápu, jak vždycky ta má metr tlustá izolační vrstva vůči světu vznikne. Nechci být sama. Pocitově už nikdy. No a pak koutkem oka zahlédnu vysokou postavu, co si to k nám zprava kráčí a k mé (mému mozku nepřiliš milé) radosti kráčí Franz Ferdinand První (pro ty, co čtou Cinereofilní plky teprve krátkou dobu: Ferdinand je označení pro mou lásku, chápejte stejně, jako tomu bylo v Tracyho tygrovi, zatímco Franz Ferdinand je osoba... co mi tak trochu dělá v hlavě bordel). Stoupne si mezi mě a Pírko, krásně se na mě usměje. Klasicky, jako v každém pitomém americkém romanťáku mi sebere knížku a začne se smát (trapný klišé, ale mohla jsem se usmát k chcípnutí - absolutně bezdůvodně, protože tohle se mnou dělají Ferdinandi). Vytrhnu mu ji s pár nadávkami na účet učebnice, ale fakt - překlad slova iPod z němčiny do češtiny jako (cituji) multimediálního přehrávače. Are you serious? Směju se. Směje se. Přichází Jack Junior a já se ho ptám na něco ohledně školy, staví se proto mezi mě a Ferdinanda (zkraťme to, i vy to pochopíte). Ferdinand ho obchází a stoupá si znovu vedle mě. Něco uvnitř mě vydá ten zvuk, jaký se linul z publika dvanáctiletých mániček, když si Justin Bieber sundal triko.

Neznáme se? Ne.

14. září 2015 v 19:29 | Cinereo |  opinion
Svět se poměrně zásadně dost změnil za posledních sto padesát let, ale to zrovna vám vykládat nejspíš nemusím. Nemyslím si, že lidský kontakt se naprosto vymazal ze světa, ale rozhodně se značně zdeformoval, zmuchlal. Nebo ne snad zmuchlal, to by znamenalo, že má nějaký specifický tvar. Je to jen bílý list, papír, který míjíme, hledáme na něm vlastní písmo nebo alespoň jemu podobné, aniž bychom věnovali pozornost obsahu textu. Jsme si blízcí a přece tak anonymní.

Ale to jsem trochu odbočila, zpět tedy k dnešní době. Vytváříme si vlastní ideály vlastní podoby, modly sama sebe. Podívejte se na svůj například na svůj Facebook. Profilová fotka je co nejhezčí, možá trochu upravená. Nevědomky ztělesňuje to, čím chcete být. Popis naší osoby vystihuje naše nejlepší stránky, popisuje lepší já, jako by "zlá" a odvrácená tvář nebyla naší součástí. Nikdy jsme se pochopitelně nesnažili ukázat se lidem ve své celistvosti - proč taky? Nikdy nás tomu nikdo neučil, nikdy to po nás nikdo nežádal. Copak vy byste chtěli poznat i tu nejhorší část svých nejlepších přátel? Občas je lepší nevědět. A občas je lepší něco zkrátka nezmiňovat.

Je nás na světě spousta, je nás moc. Potkáváme se, smějeme se, dovádíme se k šílenství a pláčeme nad vykonaným i nevykonaným. Snažíme se porozumět. Jediným problémem je při snaze pochopit protějšek naše ego. Co to znamená pro mě? Co bych JÁ udělal na jeho místě? Nedokážeme se od sebe samých odprostit, nedokážeme pominout své zkušenosti a vnímání světa. Neumíme se úplně vcítit, neumíme se vzájemně pochopit. A v tom spočívá naše vzájemná anonymita.

Totálně hysterická rekonstrukce

13. září 2015 v 23:13 | Cinereo
Nic se tu neruší, nebojte. Jen jsem zkrátka musela provést pár změn, a to hlavně ve své hlavě. Dejte mi pár dní, hned budu zpátky. (: