Dopis pro Tebe

1. března 2017 v 18:53 | Cinereo |  letters
Zdravím,
to jsem zase já. Omlouvám se, že ti píšu tak málo, ale mám teď spoustu práce. Práce a školy, školy a sebe. Občas si připadám, že se propadám zpět ke svému ponurému a ke světu nenávistnému já, především kvůli stresu a nedostatku času hledat ve věcech ty lepší stránky, druhým důvodem by se pak snadno mohla stát moje osamělost. Nevídáme se tak často, jako jsme se vídávali. Ale to je v pořádku, jsi se svou rodinou. Zasloužíš si s ní být a já nemám nárok Ti v tom bránit, i když bych skutečně chtěla.

Právě se nad Holešovicemi setmělo a obvykle černé střechy se nachaly potáhnout temně fialovými odlesky od za obzorem mizícího slunce, já sedím u svého psacího stolu a doufám, že se mi psaním Tobě alespoň trochu uleví. Od doby, co tu nejsi, si uvědomuji, jak jsem osamělá. I když člověk přijde domů a jediné, na co má chuť, je prásknout sebou do gauče a nenechávat se nikým obtěžovat, a kdy namísto klidu přijde máma nebo mladší sestra a něco po nás chce a my se jen nesmyslně zlobíme, protože jsme unavení, je tenhle kontakt nedocenitelný. Skutečně nejstrašidelnější věcí na světě je samota.

Nezáleží na tom, jestli procházíme po ulici a potkáváme desítky lidí, záleží na tom, jestli potkáme nějakou lidskou duši - i když přiznávám, že to zní dost pateticky a prapodivně esteticky, ale je tomu tak. Osamělost lidské duše, obzvlášť pak té naší, je skutečným neštěstím. Člověk nepotřebuje lásku, pokud má dobrého přítele. A proto Ti píšu, příteli.

Vzpomínáš, jak jsme si slibovali se nikdy nerozdělit? Já jako by to bylo včera, a přece je to už rok. Je to rok, kdy se postupně odcizujeme, rok, kdy se každý z nás stává někým jiným, kdy se učíme od jiných lidí jinou řeč a jinou rétoriku vůči světu, a právě proto přijde čas, kdy si jednou doslova přestaneme rozumět. A proto Ti píšu, protože se mi chce brečet a chce se mi znovu se vrátit do té doby, kdy jsme sice byli blbci, ale kdy jsme byli blbci společně. A být blbcem ve světě sám je tuze těžké.
 

Rok co rok

10. února 2017 v 19:06 | Cinereo |  letters
Dobrá, svět nemusí být vždycky peříčko, a také peříčko vždycky není. I když občas se změní nějakým zázrakem ve velikou duchnu, která vás na prvním místě ztěžka zalehne a zpola zadusí, ale po chvíli lapání po dechu a tisknutí obličeje do prachu na zemi vás - pokud se neudusíte - také může zahřát. Rok uběhl jako voda a stala se spousta věcí. Na prvním místě je zavhodno podotknout něco málo i k minimálnímu dění na těchto stránkách.

Jako první z důvodů podtrhávám minimum času, a to sice kvůli nové škole (studuji bohemistiku v Praze, s čímž ale na druhé straně nijak nesouvisí množství hrubek tady) a kopci práce kolem ní (například teď bych se ideálně měla učit na zkoušku, ale po těch několika týdnech šrocení se na bobku vem to čert). S tím souvisí i skutečnost, že čím více o literatuře vím (a vím toho zatraceně málo), tím více si i uvědomuji, že moje vlastní ťukání/datlování/psaní je větší šmíra, než jsem si dovolovala doufat (ale to taky vem čert).

Na druhém místě figuruje poměrně podstatně i onen zvláštní jev týkající se šťastně zadaných a v životě v rámci možností spokojených lidí, a to sice neschopnost napsat cokoli, co by nebyl rozvrkaný růžový blábol, anebo uměle vyvolaná snaha o umění, jak tomu bylo posledně (odkaz nepřikládám, vy zase nehledejte, nestojí to za to) - a nutno podotknout, že to pod článkem i někdo z vás napsal, za což děkuji, protože není nic lepšího než objektivní kritika, takže pokud tohle bude stejného kalibru, neváhejte mne virtuálně ukamenovat, přátelé.

Holubí vejce

13. září 2016 v 20:02 | Cinereo |  letters
Stojíme pod hlavním portálem svatovítské katedrály, dolů na nás shlíží tuny kamene přetvořeného v umelecké dílo, kouzelně osvíceného reflektory v letní noci, tříštícího se o okna a vitráže, výhružně se tyčícího proti obloze a utvrzujícího každého živého člověka o jeho malosti. Dojem něčeho takového je s dnešní architekturou takřka nesrovnatelný, opravdu, nenahraditelný dojem.

Ferdinand společně se mnou zaklání hlavu a nechává na sebe působit tu neúnosnou váhu nepopsatelných emocí, i když on sám by to nikdy nenazval takhle uctivě. Na moment se víc kochám Ferdinandem, než samotnou stavbou před námi, jíž tma propůjčila ještě o něco éteričtější půvab než denní světlo.

"Jestli tohle nikomu nic neříká," komentuje tiše po chvíli Ferdinand se smrtelně vážnou tváří, "tak je to prostě kokot," dodává jedním dechem. "Tos řekl krásně," souhlasím a obcházíme obdivuhodný komplex z levé strany, liduprázdnými uličkami, i když je teprve před desátou a teplá letní noc.

Na náměstí U Svatého Jiří panuje ticho vyplňované jen poklidným zurčením kašny. Zastavuji na moment u ní a otáčím se přes rameno, abych pohlédla přes nikým netížené dlažební kostky náměstí. Ferdinand se na moment tváří, že nechápe, ale ten hrobový klid panující v samém srdci hlavního města je zkrátka božský. Každý by měl někdy poznat Prahu právě s touto tváří, Prahu, z níž skutečně pryští mystičnost, je plná zákoutí a stovky let starých kamenů ukrývajících své vlastní příběhy. Můžeme si třeba nalhávat, že všechny ty řeči o ceně historie jsou zbytečné, ale ve skutečnosti je tak snadné nás uhranout jak v argumentech, tak v dojmech. Nakonec jediné, co má hodnotu, je to, co přetrvá. My tím nejsme. Jen duchové součastnosti na chvilkové exkurzi realitou.
 


Ústecký kraj, iluzionismus a eklektismy

12. června 2016 v 21:15 | Cinereo |  letters
Rozevírá se přede mnou údolí a přímka horizontu je nezvykle dobře viditelná. Na její levé straně se zvedá vzhůru a opisuje oblý tvar Řípu, na straně pravé vybíhá se svým lidským výrůstkem Hazmburk, nakonec se ztrácí za Radobýlem, na němž podle pověsti sedával sám K. H. Mácha a shlížel romanticky do údolí. Na stole mi leží kniha pana Václava Cílka, což možná vysvětluje moji krajní rozervanost ohledně krajin, a stejně tak Morgensternova kniha básní, Beránek měsíc, která úspěšně navozuje melancholii a chlácholí veškeré společenské nezdary. Nad Vltavou se zvedá mlha a postupně pohlcuje celé město. Po kolikáté se mi naskýtá tenhle výjev, kolikrát jsem ho viděla a kolikrát ho ještě uvidím?

Trocha šedivějícího blankytu místního nebe se mi vpíjí do kostí. Na papíře pod svýma rukama kreslím primitivní náčrtky peřenců a myslím na svého Ferdinanda. Na Ferdinanda a na budoucnost, na své studium - zatím úspěšně zhnojené, na budoucí práci, na celkové vyhlídky jakožto Evropana a Čecha a svou tvorbu. Myslím na to všechno a jediným mým skutečným počinem je rýmovačka, kterou spěšně škrábu vedle kresbiček.

Všechny temné smutky,
hasí dobré skutky.
Já jsem ale líný prase
- zase.

Světlo každého z nás.

1. června 2016 v 23:03 | Cinereo |  letters
Sedíme pod jevištěm a čekáme, až budeme vyzváni jít si převzít tubusy s matirutním vysvědčením. Ametérsky zařízené rekvizity se znovu přeskupují pod rukama několika málo dobrovolníků z našich vlastních - tedy bývalých vlastních řád - a na parket přichází náš třídní profesor - tedy třídní profesor na posledních deset minut středoškolského života.

Jeho proslov byl krátký a já bych o něm více než ráda reportovala, ale má paměť je bohužel ještě kratší. Jednalo se o úryvek z jeho vlastního cestopisu (a podle úryvku krásného cestopisu), v němž popisoval svou cestu vlakem přes Čínu. Zprvu se celý sál nás, studentů, zdál být lehce rozčarován, proč byla právě tahle pasáž knihy vybrána, ale jako tomu vždy bývá v těch dobrých textech (beze všeho narcismu, pochopitelně), to nejlepší bylo ponecháváno a zamlžováno až pro samotný a notně vygradovaný konec. Myšlenku si bohužel nepamatuji přesně, natož doslovně, ale její znění bylo zhruba takéto:

"Člověk by měl vždy čerpat sílu ze světa kolem sebe, nikdy z lidí. Zatímco při převádění světla do energie, jako hranol skla štěpí světlo, dochází k malému zázraku, při převádění energie od lidí dochází jen k obyčejné krádeži."

Fantastická myšlenka, při níž část mých spolužáků - do malého momentu bývalých spolužáků - jen pokrčila rameny a další se extaticky usmívala, zkrátka jen napuštěná atmosférou okamžiku, já seděla v němém úžasu, zády zabořena hluboko do sedačky a přitom jasně cítící čepel ostrého uvědomění. Naprosto egocentricky jsem si tu řeč, to našemu ročníku věnované sdělení, připsala k vlastnímu účtu. Pochopila ho, jak sdělení přímo pro mě. Jako zdvižený prst. Nebo jako facku mne rychle uvádějící do reality.

Další články


Kam dál