Neztrácejme čas, ani když ho nemáme

11. října 2017 v 21:28 | Cinereo |  letters
Tak jo, tentokrát není na vině můj nedostatek kreativity nebo nedej bože moje spokojenost v osobním i milostném životě. Tentokrát je příčinou pouze a jedině absolutní nedostatek času, který enormně seřezává všechny psací příležitosti. První z mých příležitostí bývá klasicky večer, což je podle zveřejňovaných článků znát, že své texty publikuji hned po dopsání a především v pozdních nočních hodinách, kdy je moje tělo maximálně naspeedované z množství čajů, kafí a malých příslibech o tom, že druhý den budu stejně tak energická (načež pak pouze umírám s výrazem "chcípni" a cpu si sirky do očí jako podpěry svých víček). Druhou z příležitostí bývá… no, ono vlastně píšu vlastně jen ve večerních hodinách, co si budeme nalhávat.

Každopádně večery, kdy bych eventuálně měla prostor na to, něco přivést na svět, jsou povětšinou mými volnými večery - a volné večery jsou úspěšně vyplňovány Ferdinandem, který se na mě mile usmívá, povídá mi a při jakékoliv známce polevení mé pozornosti se starostlivě ptá, jestli je všechno v pořádku, bere mě do náručí a odnáší do postele (jež je čistě mimochodem prakticky přímo v mém obýváku). No a pak buď povídá dál, nebo tři tečky. Vlastně tři tečky jsou i po tom, co dopovídá.

Kolem a kolem, volný večer je zhruba jeden den v týdnu, kdy mám opravdu čas píchnout se naprosto nekolegiálně k počítači (což v perspektivě člověka, který žije jen se svou rotou kytek, je poměrně pochopitelné).

No jo. Ale na počítači se dají dělat i jinačí věci než psaní. Třeba úkoly do školy! (Perverzáci, promiňte, porno popravdě postrádám pomálu.) Právě teď jsem po dvou hodinách svého brouzdání na internetech zjistila, že tenhle rok nebude ani o krapet snazší, než ten předchozí, jak jsem se já imbecil naivně domnívala, ale bude naopak o pěknou tunu s*aček těžší, protože podle očekávání, předměty přestávají být tím "pojďme se všichni hurá seznámit s lingvistikou" a začínají být spíš na úrovni "obsesivní morfologie a lexikologie, společně s pány Trávníčkem a Filipovským, kteří vás od brady až po podbřišek rozříznou svými mnohými termíny a jediné, co z vás zbyde, je kopec želatinovýho hnusu na podlaze".
 

Podzim

22. září 2017 v 11:17 | Cinereo |  stories
Pomalu se plahočil vlhkým listím. Obloha byla šedá, postupně se stmívalo a skrze opelichané stromy dopadalo na cestu jen minimum světla, které bylo nepřirozeně nažloutlé a dodávalo světu mnohem větší dojem plastičnosti, než je zdrávo. Chladno, vlhko a šero. Zhruba takový den, v jakém má každý slušný člověk chuť umřít. Pokládal jednu nohu za druhou, zcela automaticky, mechanizovaně a upřímně řečeno naprosto bezcílně, protože pokud člověku jde o jediné, a to sice zmizet na chvíli z vřelé náruče svého domova, stačí, že kolem sebe nemá čtyři stěny a nikoho se shodným DNA.

Listy se apaticky odlupovaly z korun, jak pod nimi kráčel, padaly k zemi a on si představoval, že to jsou malá tělíčka samostatných bytostí, která prosí o záchranu a jejichž překročením odsuzujete každé z nich k pomalému a bolestivému rozkladu na promrzající zemi. Jeden z listů mimoděk sebral a strčil si ho do zadní kapsy.

Nikdo se shodným DNA. To možná byla na jednu stranu trochu přemrštěná myšlenka, protože momentálně kolem nebyl prakticky nikdo a nic. Ptáci dávno odtáhli, matky se svými ratolestmi se zabarikádovaly doma v teple a park byl konečně takovým, jakým by měl každý park být. Malou oázou klidu a ticha v rušném a hlučném městě. Jen vítr ve větvích a tlející tělíčka pod nohama.

Na moment se zastavil a zaposlouchal. Teprve teď si uvědomil, že ticho není tak úplně tichem, v pozadí hrála z dálky hudba. Na druhou stranu, nebylo divu, že si to neuvědomoval, kdyby si ji připouštěl od začátku, připravil by se o spoustu depresivní atmosféry, v jejímž oblaku s oblibou proplouval světem. Nevědomky přidal do kroku ve směru, odkud hudba přicházela. Ale navzdory romantické představě osamělého cellisty uprostřed mlhou zahaleného parku, šlo o obyčejnou pouťovou hudbu. Nebo spíše toho, co se z ní v průběhu let vyvinulo.

Skrze kovový plot bylo vidět na ohromný a naprosto zdevastovaný pozemek, který byl propůjčován zábavám, jako bylo vystřelování lidí na laně do vzduchu nebo jejich nekontrolovatelné zmítání v prostoru bez nejmenší záruky jejich přežití. Zkrátka ideální volnočasová zábava, nebýt astronomických výšek vstupného a faktu, že jej platíte za možnost odevzdat svůj život do rukou podivných existencí, které k atrakcím patří stejně jako krysy ke každé správné bárce.

Kopec z praček a pocity

6. září 2017 v 14:20 | Cinereo |  letters
Krize středního věku může navzdory všem předpokladům, například především kvůli svému samotnému názvu, udeřit prakticky kdykoliv. Třeba když máte ruce ve dřezu a v duchu se nesmírně radujete z nové a nepoužité houbičky na nádobí. Nebo když si skutečně začnete sami prát a řešíte problémy, jako jsou alergie vašich blízkých na různé typy aviváží. Nebo když vaším plánem na celý den je piglovat zažraně podlahu především proto, že vám samotným to dělá větší radost, než třeba čtení fantasy (což u mě samotné je vysoce postavený žánr). Zkrátka a dobře, pochopili jsme se. Dospívání, to reálné, mentální dospívání, je děsivé.

Ne ani tolik pro uvědomování si vlastní zodpovědnosti nebo záruka, že pokud někde něco pohnojíte, nikdo za vás nic čistit nebude. Spíš je hrůza ztrácet kontakt s tím svým mladým, iniciativním, praštěným a naprosto nekorigovatelným já. A stejně tak naopak navazování vztahů s tím k party neochotným, drogám zapovězeným já, jimiž podobnými jsme dřív opovrhovali, kterými jsme vzájemně slibovali se nestát. Ale nejde o zklamání z té změny. Spíš o šok.

Intermezzo I.

Sedíme v čajovně. Zase a pro nás typicky. Kdo by tam taky neseděl, když je to prakticky zadarmo. Buřina má jednu ze svých posledních směn, stojí před námi v kuchyňce, patlá si tam čaje a kuskus a kdoví co ještě, my si dáváme zcela klasicky vodnici (která je, nutno podotknout, v téhle čajovně opravdu záležitostí pro fajnšmekry, takže žádná polouhelnatá rychlozápalná vochcávačka, jakými jsou domácí vodnice).
"A tak jsem se vrátil domů a říkám Jolaně, " říká jeden kamarád, já si líně potahuji ze šlauchu a motá se mi příjemně hlava, "že není možný nechat to nádobí stát ve dřezu bez ničeho. Svým způsobem to chápu, je vážně nemožný umýt to hned po použití, ale nechat to tam stát den…"
"Souhlas," hlásí se ke slovu buřina s utěrkou v ruce a otírá konvici na zázvorák. "Zaschnutý jídlo na talířích je ten největší hnus, co může být."
"Nemusíš to hned mýt, ale musíš to odmočit," pokyvuju hlavou a podávám vodnici dál.
"Přesně!" kývá trochu přespříliš zapáleně hlavou i kamarád, bere ode mě šlauch a potahuje si z něj. A z jeho úst pomalu stoupá ke stropu krásný karcinogenní bílý kouř. Líně se převaluje v prostoru a pak mizí do neznáma.
"Ty vole…" říkám nahlas a obrací se ke mně dva páry očí.
"Co je?" ptá se Buřina.
"No, nic," směju se, "došlo mi teď, co to vůbec řešíme za problémy…" Kamarád i Buřina se ke mně přidávají a každému z nás tak trochu dochází, že už nám není těch praštěných 16, kdy jsme si z předchozí čajovny udělali soukromý brčál a byli každý druhý den vzhůru do čtyř.
"Stárneme," prohlašuje s dramatickým výrazem buřina a škube jí koutek.
"Ty možná, já jen zraju," směju se taky a přikláním si ke rtům skleničku vody, protože hlava se začala motat už trochu přespříliš. No, kdo by to byl čekal, vždyť už je dávno po desáté večer, to už důchodci dávno spí, společně se mnou.
"Ale to je normální," říká kamarád, "nezměnit se by znamenalo zatvrdnout. A to by bylo mnohem smutnější." A stejně tak smutné je to přiznat, ale má pravdu. Asi je vážně na čase se posunout dál.
 


Sprosté slovo „kritika“

28. srpna 2017 v 22:50 | Cinereo |  opinion
Jestliže je na tomhle světě někde upřímně neponaučitelný imbecilní bastard, jsem to já. Neponaučitelný třeba v tom, že pravidelně podléhám mylnému přesvědčení o vlastním přestupu na zdravou výživu, nebo o zintenzivnění vlastního studia. Jde to tak nějak napříč všemi frontami. Co mě ale uhodilo do frňáku především v poslední době (což teda logicky poměrně souvisí s mým návratem na blog) je ten nesmírně ublížený způsob, jakým jsou vnímány nelichotivé komentáře, a moje neponaučitelnost, že je stále píšu a stále je prezentuju jako nic čistě záporného.

A teď nemám na mysli komentáře typu "JSI KU*DA, CHCÍPNI" - něco takového píšou jen lidi, kteří zuby nehty chtějí předvést to nejlepší ze své slovní zásoby a zároveň upustit trochu uzdu svým traumatům, kdy je někdo ve školce praštil plyšákem. A z těchhle lidí teda, když už jsem u toho, nestojí za to si vůbec něco dělat, protože na takových se v životě naráží na každém rohu a je to svým zvláštním způsobem normální.

Mám na mysli komentáře, kdy někdo v několika málo větách zkritizuje článek, uvede důvody s hlavou a patou - a ideálně, což samozřejmě už není podmínkou, to ještě formuluje lidsky a bez hrubek, aby bylo poznat, že to je člověk - opět ideálně a opět není podmínkou - vzdělaný. V tom případě mi to přijde naprosto v pořádku, protože komentáře jsou od toho, aby se vedla dejme tomu objektivní (rozuměj z více úhlů pohledu) diskuse a aby tu ostatní mohli vyjadřovat svůj názor.

Jestliže si to nemyslíte a stojíte si za názorem, že jediným "vhodným" komentářem je ten typu "hezky clanek", který vám pěkně a zároveň bohužel i naprosto bezdůvodně pohoní ego, vůbec nestojíte za čtení, protože psaní je přirozeně v kontaktu se čtenářem a píše se přeci proto, aby se mohlo číst. Pokud píšete na veřejné stránky Blog.cz a divíte se, že na vaše psaní někdo reaguje ve vámi povolených komentářích, přiznávám, že nerozumím vašemu jednání.

Nekomplikujte to, prosím

25. srpna 2017 v 14:59 | Cinereo |  letters
Ležím v posteli, mám slzy v očích a zírám do stropu. Nevím proč, ale tohle patetické a vyhrocené stvoření, které se hystericky snaží nerozpadnout na tisíc kousků, jsem zkrátka já. Zkrátka pořád a naprosto bez ohledu na okolnosti, vždycky to nejspíš budu já.

Příčiny tohohle stavu bývají různé. Škola. Rodina. Hormonální výkyvy. Můj bezesporu a beze vší ironie skvělý přítel, o němž přemýšlím tak často, až se z naprostých banalit uvařím problém hodný sebevraždy nebo snad - a to mnohem více pravděpodobně - důvod k breku a vykřupnutí celé sklenice Nutelly na posezení.

Kam jsem to dopracovala? Ptám se často sama sebe a společně se svými slzičkami utírám i vlastní racionalitu a zbytek důstojnosti. Kam jsem to dopracovala?

Krize přichází bez ohledu na dosažené úspěchy i bez jakékoliv vazby na mou snahu o udržení se v psychické pohodě. Jedním z těch důvodů, proč tak těžko hledám psychický balanc, je také moje současná neschopnost psát - ne snad kvůli nezdravému zápalu do učení, uklízení nebo práce, ale zkrátka umírající kreativita. Aneb umělecká krize a z ní plynoucí psychická krize zapříčiněná nedostatkem životních krizí. Jak by řekla Buřina, je to mr*ka z krtka.

Další články


Kam dál